Energetická firma ČEZ uspěla u Ústavního soudu se stížností na rozhodnutí soudů, podle kterých na něj dopadala povinnost reagovat na žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ústavní soud dřívější rozsudky zrušil. Podle ÚS jimi bylo porušeno základní právo na základní ochranu, vlastnit majetek a právo podnikat. ČEZ je v dlouholetém sporu s občanským sdružením nazvaném V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín, kterému neposkytlo požadované informace.
Ve svém odůvodnění ÚS předně zdůraznil, že rozšířením výčtu povinných subjektů podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, o veřejnou instituci byl tento zákon doplněn o neurčitý pojem, jehož smyslem je umožnit, aby se povinnost poskytovat informace vztahovala na co nejširší okruh veřejnoprávních subjektů, a to bez ohledu na jejich právní formu, nebo to, zda je jimi vykonávána veřejná správa vrchnostenským nebo nevrchnostenským způsobem.
Samotnou povinnost těchto subjektů poskytovat informace lze ostatně vyvodit již z práva na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod. Tento pojem naopak nelze vztáhnout na subjekty soukromého práva. Je totiž natolik neurčitý, že žádný z těchto subjektů nemůže ze zákona o svobodném přístupu k informacím zjistit, zda má postavení povinného subjektu. Přiznání postavení veřejné instituce některé z osob soukromého práva by tak znamenalo uložení povinnosti v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Čtěte také: NSS odůvodnil, proč je ČEZ je jako mnoho soukromých firem veřejnou institucí
Povahu veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím proto zásadně nelze přiznat obchodní společnosti, jejíž postavení se řídí zákonem o obchodních korporacích (dříve obchodním zákoníkem). Podřazení určité obchodní společnosti pod tento pojem by – při jeho současném zákonném vymezení – bylo možné jen v případě, že by tato naplňovala definiční znaky veřejné instituce a současně by veškeré právní následky spojené s tímto jejím postavením šly výlučně „k tíži“ veřejné moci. Muselo by tedy jít o případ subjektu, jehož postavení by bylo – co do podstaty – stejné bez ohledu na to, zda má formu obchodní společnosti, nebo některé z právnických osob veřejného práva. Jako příklad lze uvést akciovou společnost, jež byla zřízena zvláštním zákonem, kterým se řídí i její činnost, a jejímž jediným vlastníkem je stát, jemuž náleží rozhodovat o jejím zániku. Obchodní společnost naopak nemůže v žádném případě být veřejnou institucí, pokud by stát, územně samosprávný celek nebo jiný povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím nebyly jejími jedinými společníky, případně pokud by všichni její společníci nesestávali z těchto subjektů.
Ačkoliv existence a fungování stěžovatelky s ohledem na předmět její činnosti plní určitý veřejný účel, podstata její existence a fungování spočívá především v podnikání, jehož účelem je dosahování zisku. Stěžovatelka se nijak nepodílí na výkonu veřejné moci a poukaz na její veřejný účel je oslaben i tím, že je pouze jedním ze soutěžitelů na trhu výrobců a distributorů elektřiny a nejedná se tedy o monopol. Povinnost poskytovat informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím by totiž ovlivňovala její postavení v rámci hospodářské soutěže. Pokud by šla nad rámec informační povinnosti ostatních soutěžitelů, mohla by v závislosti na povaze poskytovaných informací (např. unikátní know-how) vést dokonce k ohrožení smyslu její existence.
Stěžejní argument, na kterém správní soudy založily svůj závěr o povaze stěžovatelky jako veřejné instituce, je třeba spatřovat v tom, že ji stát fakticky ovládá. To ovšem neznamená, že má proto stěžovatelka povahu veřejné instituce. Stát totiž bez ohledu na velikost svého podílu v obchodní společnosti pouze vykonává svá práva, jež mu jako jakémukoliv jinému akcionáři přiznávají předpisy práva soukromého. Jeho většinový podíl tak sám o sobě nic nemění na povaze stěžovatelky jako soukromoprávního subjektu.
Aktivisté požádali v roce 2006 o kompletní pasporty konkrétního typu paliva od společnosti Westinghouse a analýzy jeho vhodnosti. ČEZ jim ale nevyhověl. Případ se proto dostal nejprve před Městský soud v Praze a rozhodoval o něm i Nejvyšší správní soud, který uvedl, že se ČEZ nesmí podávání informací programově vyhýbat, ale nemusí vyhovět vždy, například kvůli obchodnímu tajemství.
Podle NSS musel ČEZ informace poskytnout, nebo řádně zdůvodnit, proč se na ně vztahuje výluka z informační povinnosti, například právě kvůli ochraně obchodního tajemství. ČEZ oponoval tím, že ho informační povinnost znevýhodňuje oproti konkurenci na trhu s energiemi. Ústavní soud dnes rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze zrušil. Podnik vznikl z rozhodnutí státu, který v něm má stále většinu a ovládá jej.
(čtk, ús, epa)
