Jakákoliv snaha o prolomení nebo zpochybnění advokátní mlčenlivosti je útokem na samou podstatu advokacie, na právo klienta na obhajobu jako nedílnou součást právního státu, říká v rozhovoru pro Českou justici advokát Petr Toman. Státní zástupci si podle něj mohou dělat co chtějí bez jakéhokoliv rizika trestní nebo alespoň kárné odpovědnosti. „Za sebe věřím, že po třiceti letech advokátní praxe a deseti letech práce pro advokacii v nižších patrech Komory mám představu, co bychom měli dělat, a mám k tomu dost sil,“ říká Toman ke své kandidatuře do představenstva České advokátní komory.
Jaké metody OČTŘ považujete za nejnebezpečnější, pokud se týká ataků vůči advokátní mlčenlivosti?
Advokátní mlčenlivost je vzácná relikvie každého právního státu a základní stavební kámen advokacie. Je povinností advokáta vůči jeho klientovi zakotvenou v § 21 zákona o advokacii a současně právem klienta, které musí ctít a zachovávat nejen advokát. Musí jej respektovat i orgány činné v trestním řízení. Jakýkoliv útok na tuto hodnotu, jakákoliv snaha o prolomení nebo zpochybnění advokátní mlčenlivosti je útokem na samou podstatu advokacie, na právo klienta na obhajobu jako nedílnou součást právního státu. Jsem velmi citlivý, klidně řeknu alergický, na vše, co na advokátní mlčenlivost útočí: na odposlechy telefonních hovorů mezi advokáty a jejich klienty, na domovní prohlídky advokátů a jejich kanceláří a bytů, na trestní stíhání advokátů proto, aby promluvili a usvědčili své klienty. Starší advokáti i statistiky mi potvrdí, že je trestní řád stále stejný, a přesto dříve nedocházelo k tolika útokům na advokátní mlčenlivost, jako v současnosti. V posledních několika letech se tyto praktiky šíří českou justicí jak ebola v Kongu.
Jak podle Vás na porušení advokátní mlčenlivosti reagují soudy, včetně Ústavního, a jak politická reprezentace?
Politicky a populisticky. V poslední době se jak státní zástupci, tak soudy opírají stále častěji o Machiaveliho heslo „účel světí prostředky“. Za účelem odsouzení pachatele akceptují odposlechy, domovní prohlídky a jiné důkazy, které by jinak nemohly být povoleny. Je až směšné, jaké právní konstrukce jsou schopni vymyslet jen proto, aby nemuseli říct jediné: odposlech byl nezákonný, domovní prohlídka byla nezákonná, věci u advokáta zabavené jsou kryty advokátní mlčenlivostí a policii je nelze vydat. Davy tomu tleskají a vše je v pořádku. Připomenout musím i nezákonnou praxi státních zástupců, kteří si dlouhá léta zcela svévolně vybírali, který soud bude rozhodovat v přípravném řízení o jejich návrzích na povolení odposlechu, domovních prohlídek a bohužel i o vazbě obviněného. Nezákonnost jejich postupu vyhlásil i Ústavní soud v rozhodnutí Pl. 4/14 ze dne 19. 4. 2016, avšak v již pověstném odstavci 120 účelově uvedl, že je onen postup neústavní teprve od zítřka, nikoliv zpětně. Akceptoval neústavní postup, který sám v přechozích 119 odstavcích konstatoval, jen proto, aby mohlo dojít k odsouzení těch, proti nimž bylo řízení vedeno. Pokud by se vedle renomovaných právnických cen udělovali také nějaké kyselé anticeny, pak za rok 2016 bych na cenu Právnická absurdita roku nominoval právě odstavec 120 tohoto nálezu.
Není hlavním problém, že od vedoucích státních zástupců není překračování či porušování práv obhajoby řešeno trestními oznámeními, kárnými žalobami, či alespoň patřičnými mediálními výstupy?
Hlavním problémem je, že na rozdíl od všech občanů, kteří jsou za své případné chyby odpovědní, existuje skupina osob, která odpovědná není. A může si tedy dovolit doslova cokoliv. K tomu, aby byl někdo několik let nezákonně trestně stíhán, stačí jeden jediný státní zástupce. Ten dozoruje a úkoluje policistu, má dokonce možnost si dozorovaného policistu podle § 174 odst. 2 písm. f) TrŘ sám vybrat, dosud si mohl vybrat i svého soudce v přípravném řízení, a nikdo s tím nic nenadělá. Pokud mu to toleruje nadřízený státní zástupce, což se běžně stává, pak se nevinný dostane do zcela neřešitelné situace. Až se věc dostane k soudu a obžalovaný je zproštěn, pak takový státní zástupce dává opakovaná a nesmyslná odvolání a trestní řízení protahuje. Co se stane, když je obžalovaný zproštěn pravomocně a ani Nejvyšší soud do toho nechce zasahovat? Vůbec nic. Státní zástupce, který svým diletantstvím a neprofesionalitou zkazil obžalovanému život, se ničeho trestného ani kárného nedopustil, protože měl odlišný právní názor. Tam, kde obyčejný občan porušuje zákon a je trestně stíhán, tam má státní zástupce odlišný právní názor. Česká republika sice zaplatí zproštěnému obžalovanému škodu za nezákonné trestní řízení, ale po státním zástupci s odlišným právním názorem ji stejně nemůže vymáhat. Proč? Protože podmínkou regresní náhrady škody je předchozí vedení kárného řízení. To ovšem nikdo nezahájí, protože se mezitím pětkrát promlčelo. Takže si opravdu mohou dělat, co chtějí bez jakéhokoliv rizika trestní nebo alespoň kárné odpovědnosti.
O jakých kauzách z poslední doby hovoříte?
V případě odposlechů pochopitelně o odposlechu obviněného Zadeha a jeho několika obhájců. To je tak flagrantní porušení zákona, že se Unie obhájců, jíž jsem členem, rozhodla podat trestní oznámení. Společně s námi se velmi hlasitě ozvala i advokátní komora. Trestní oznámení jsme podali k rukám nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Očekávali jsme přidělení věci příslušnému policejnímu orgánu, sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle trestního řádu a objasnění, zda došlo ke spáchání trestného činu a kdo jej spáchal, popř. následné odložení věci podle § 159a trestního řádu. A víte, co nám Nejvyšší státní zastupitelství odpovědělo? Že naše podání vyhodnotilo jako podnět k výkonu dohledu. Dělají si z nás legraci a domnívají se, že když sedm advokátů píše, že podává trestní oznámení, tak tím myslí podnět k výkonu dohledu? Následně opravdu konstatovali zásadní pochybení policejního orgánu, aniž by z toho ovšem vyvodili jakýkoliv závěr. U kohokoliv jiného, zejména u advokáta, by za flagrantní porušení předpisů následoval postih, ať již kárný, nebo trestní. V případě zcela zjevného porušení práva na obhajobu se pod taktovkou nejvyššího státního zástupce neděje vůbec nic. Mně nejde o toho jednoho nebo dva policisty, kteří udělali chybu. Jde mi o systém vzájemného krytí, který umožňuje, aby ti, kteří u jiných velmi nesmlouvavě konstatují porušení zákona a ženou je před soud, sami ve stejných případech jsou slepí a zůstávají beztrestní. Mezi odborníky i laiky pak stoupá pocit beznaděje a naštvanosti. A co je nejhorší, nespravedlnosti.
Máte informace, co se v této věci dále děje?
Mám informace od advokátů, kteří v uvedené věci obhajují, že i přes výše citované sdělení NSZ o zjevném porušení práva na obhajobu zůstávají odposlechy mezi obhájcem a jeho klientem i nadále v rozporu se zákonem součástí trestního spisu. Dokonce tam přibyly i nějaké další. A proč ne, když Nejvyšší státní zastupitelství nevyvodí z jím konstatovaného porušení zákona žádné důsledky? Možná se již ujal výše zmíněný názor Ústavního soudu, že to platí až v budoucnu. Omlouvám se za černý humor. Pochopitelně se budeme s kolegy z Unie obhájců snažit s tím dále něco dělat, informovat o tom veřejnost a naše kolegy advokáty, což činím například již tímto rozhovorem, znovu se obrátíme na nejvyššího státního zástupce apod. Ještě nějaké možnosti jsou.
Jaký je váš názor na poslanecké návrhy ohledně trestního řádu a na odmítnutí ze strany ministra spravedlnosti?
To je pochopitelně další téma ze stejné oblasti. S některými návrhy poslanecké komise se ztotožňuji, s některými nikoliv a u některých nad nimi přemýšlím. Jsme stále ještě parlamentní demokracie, Poslanecká sněmovna přijala usnesení, kterým uložila vládě, aby přijala opatření v souvislosti s činností olomouckého vrchního státního zastupitelství včetně personálních změn, aby navrhla změny trestního řádu, které umožnily nekalé postupy, které komise zjistila, a vyzvala ministra Babiše, aby se omluvil za své výroky o vyšetřovací komisi. A co udělala vláda, ministr financí, ministr spravedlnosti a nejvyšší státní zástupce? Nebudu popisovat jednotlivé kroky, ale společně se dají zhodnotit jednoduše: ukázali Poslanecké sněmovně prostředníček.
Jak tedy proti takovému porušování zákona podle vás nejlépe bojovat?
Jistě nejsem sám, komu se současná situace nelíbí a chtěl by s ní něco dělat. Já jsem spolu s dalšími šesti kolegy advokáty založil Unii obhájců, ta má v současné době kolem 100 členů. Všichni se snažíme s tím něco dělat, protože nechceme jen sedět po hospodách a stěžovat si u piva. A tak se věnujeme trestnímu právu a všemu, co se ho týká. Jednou z myšlenek společného postupu je, že jedno porušení zákona může být náhodou, omylem jednotlivce, ale když se opakuje vícekrát a stále intenzivněji, pak již jde o systémový problém a nebezpečí hrozící právnímu státu. Dám vám jeden příklad: když je zproštěn jeden trestně stíhaný zastupitel obce, může to být omyl nějakého agilního státního zástupce z tamního okresu. Ale když je ze 123 souzených zastupitelů zproštěno 99 zastupitelů? Tedy 80 %! To přece musí být někde systémová chyba. Těch 99 lidí bylo několik let nezákonně vláčeno soudními síněmi a byl jim ničen život. To přeci už nemůže být omyl nebo odlišný právní názor jednotlivce, to je systémová chyba. Musíme na ni upozornit, aby mohla být odstraněna.
Na zářijovém sněmu budete kandidovat do představenstva České advokátní komory. S jakými návrhy kandidujete, a co byste chtěl v této souvislosti zlepšit
Vladimír Jirousek v nedávném rozhovoru pro váš portál řekl, že přijal názor, že jeho návrat do čela ČAK má smysl. Myslím si to taky, protože česká advokacie pod jeho vedením v letech 2004 až 2009 prodělala významné a z mého pohledu pozitivní změny. Osobnost jeho formátu bude advokátní komora potřebovat, o tom jsem přesvědčen. Když mi nabídl, abych kandidoval společně s ním a probrali jsme naše představy a priority, tak jsem souhlasil. Spolu s dalšími kandidáty jsme připravili Programové prohlášení, které bude brzy publikováno, a věříme, že přesvědčíme naše kolegy advokáty, aby nám dali důvěru řídit českou advokacii v dalších letech. Za sebe věřím, že po třiceti letech advokátní praxe a deseti letech práce pro advokacii v nižších patrech komory mám představu, co bychom měli dělat, a mám k tomu dost sil. Bude jich potřeba, protože doba je skutečně složitá, před chvílí jsme o tom mluvili.
Jaká by měla advokacie pod novým vedením být?
Především silná, sebevědomá a noblesní stavovská organizace. Její síla spočívá v tom, že je ze všech právnických komor největší, protože sdružuje 15.000 vysokoškolsky vzdělaných lidí (12.000 advokátů a 3.000 koncipientů pozn. red.) a zaměstnává prací pro jednotlivé advokáty v celé republice podle mého odhadu kolem 10.000 administrativních pracovníků. Její sebevědomí je dáno sebevědomím a rozumovým potenciálem každého jednoho advokáta, ať je z Prahy nebo z malého města. Naši advokáti stojí poprvé v historii v čele Rady evropských advokátních komor (CCBE) i Mezinárodní advokátní komory (IBA), což je úžasné vyznamenání jak pro JUDr. Antonína Mokrého i JUDr. Martina Šolce, tak pro českou advokacii jako takovou. A noblesa k advokacii odjakživa patřila, protože noblesní advokát nedělá věci, kvůli kterým by komukoliv mělo stát za to jej například odposlouchávat. Komora by měla zvednout hlavu, jasněji formulovat svá stanoviska, a to i kritická, ještě důrazněji hájit práva advokátů, zpříma a hned se vyjadřovat k aktuálním problémům sužujícím justici, podílet se aktivně na legislativních změnách a sama je i navrhovat. Měla by také více využít toho, že mnozí její členové zastávají významná místa v parlamentu, v orgánech státní správy, ve městech a v obcích. To je ohromná, bohužel nevyužitá síla, kterou komora disponuje. Máme k tomu i prostředky: více jak deset let jsem předsedou redakční rady Bulletinu advokacie i jeho mladšího internetového sourozence Bulletinu advokacie online. Tištěný Bulletin má v letošním roce měsíční náklad 16.750 výtisků a onlinová verze registruje kolem 90.000 uživatelů. Přitom vzhledem k příjmům z inzerce stojí jedno číslo každého advokáta pouze kolem 11,- Kč. Chtěl bych, aby obě tato media rozšířila část určenou k publikaci odborných článků, aby se online verze rozšířila o zpravodajskou sekci a stala se primárním zdrojem informací advokátů i veřejnosti o životě nejen české advokacie, ale justice jako celku.
Je na to komora připravena?
Jsem přesvědčen, že ano. Kolegové, s nimiž kandiduji určitě, ostatní advokáti věřím také. Cítím, že většina advokátů, ať již z velkých nebo malých měst, z velkých či malých kanceláří, cítí právě teď, že je třeba něco dělat. Že když prezident republiky porušuje Ústavu, když vláda a ministři nerespektují Parlament a orgány činné v trestním řízení stále častěji útočí proti advokátům a základním principům naší práce, nemůžeme sedět v koutě a doufat, že to přejde. Je třeba se ozvat. Minulý rok jsem dokončil knihu Nestoři české advokacie, kde jsem zpovídal osmnáct advokátů starších osmdesáti let a ptal se jich na jejich život v advokacii v uplynulých šedesáti letech. Jeden z nich, noblesní advokát JUDr. Karel Friml, v ní připomíná větu z knihy Josefa Čapka Psáno do mraků, pasáž o tom, jestli se má člověk bránit zlu, i když je to nebezpečné a obtížné. A Čapek říká, že ano. „Aby se zlo necítilo pánem světa!“ A to by mělo být i mottem další činnosti advokátní komory.
Dušan Šrámek
