Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí, kterým vyhověl stížnosti pro porušení zákona v neprospěch Davida Ratha a dalších obžalovaných v kauze údajně předražených veřejných zakázek, nevyrovnal s předchozími výroky NS. Tvrdí to advokát Petr Toman, který v Bulletinu advokacie přinesl zevrubnou analýzu dosavadních judikátů k odposlechům. „Vrchní soud v Praze rozhodoval s přímým odkazem na předchozích několik rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato rozhodnutí výslovně citoval. Nahlédnutím do nich zjistíme, že NS konstatoval následující právní závěry,“ konstatuje Toman k těmto rozhodnutím, které následně uvádí. Stejně tak podle něj NS nerespektoval ani nálezy Ústavního soudu.
„Z uvedeného vyplývá, že ve všech posuzovaných případech při vydávání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu okresní soud fakticky rezignoval na svou rozhodovací činnost, tj. posouzení materiálních podmínek pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, což musí být patrné v odůvodnění příkazu, aby byl zcela zřejmý ústavně souladný postup soudu“ (6 Tdo 106/2015)
„Nejvyšší soud konstatuje, že v příkazu musí být mimo obecných náležitostí uloženo provedení odposlechu a záznamu příslušného druhu telekomunikačního provozu a podle výslovného znění ustanovení § 88 odst. 2 tr. ř. zde musí být uvedena: uživatelská adresa či zařízení, a to včetně telefonního čísla, osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, trestný čin, pro nějž se vede trestní řízení, doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce. V odůvodnění pak musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu odůvodňují (včetně doby jeho trvání), dále zde musí být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené, odůvodněna musí být délka doby trvání odposlechu a záznamu příslušného druhu telekomunikačního provozu“. (4 Pzo 9/2015, ale stejné závěry jsou opakovány i v předchozích rozhodnutích 4 Pzo 6/2015-33 a 4 Pzo 2/2015-36)
Jak dále Toman ukazuje, Vrchní soud spatřoval nedostatečnost odůvodnění v těchto pochybeních soudu nařizujícího odposlechy: a) v příkazech nebyly uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání příkazů k odposlechu odůvodňují, b) příkazy neobsahují odůvodnění doby trvání odposlechů, c) v příkazech nebyly uvedeny konkrétní úvahy soudu o důvodech nezbytnosti zásahu do soukromí dotčených osob, ani důvody, proč nelze účelu sledovaného odposlechem dosáhnout jinak, d) polovina příkazů k odposlechům neobsahovala ani zmínku o tom, že je vedeno trestní řízení pro konkrétní trestný čin, jakožto obligatorní náležitosti k vydání příkazu k odposlechu, e) soud převzal a zkopíroval názor státního zástupce z podaných návrhů, aniž by jej sám kriticky zhodnotil, čímž rezignoval na svoji rozhodovací činnost. „Vrchní soud rozhodl tedy v souladu s judikaturou NS uvedenou výše, ale aktuální rozhodnutí je s ním v rozporu. Ve výše uvedeném rozhodnutí NS např. výslovně uvedl, že „odůvodněna musí být délka doby trvání odposlechu a záznamu příslušného druhu telekomunikačního provozu“, v aktuálním rozhodnutí ale konstatoval, že „tento formální nedostatek ovšem nemůže vést ke konstatování o jejich nezákonnosti. Důvody pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na konkrétní dobu byly v každém případě z hlediska formálně-materiálního posuzování odvoditelné z konkrétních skutkových okolností, popisovaných již v odůvodněních příkazů“. Rozhodnutí NS se tedy zdá překvapujícím, zcela jistě v rozporu s jeho výše citovanými rozhodnutími.“
Rozhodnutí Ústavního soudu
Institut odposlechu je podle Tomana velmi podobný institutu domovních prohlídek. Dokládá to i vyjádřením vrchní státní zástupkyně v Praze Lenky Bradáčové, která řekla v OVM (11. 6. 2017), že odposlech je pouze jinou formou domovní prohlídky, a to „prohlídkou“ elektronické komunikace. „Nepochybně má pravdu. V případě domovních prohlídek již v minulosti NS judikoval. Stejně jako nyní, kde se vyjadřoval k absenci odůvodnění doby trvání odposlechu, se vyjadřoval k absenci odůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti domovní prohlídky. V obou případech Trestní řád vyžaduje jejich odůvodnění v příkazu soudu. Touž problematikou se zabýval i Ústavní soud,“ konstatuje advokát dále, a opět uvádí konkrétní rozhodnutí. V usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, Ústavní soud uvedl, že: „Nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v soudním příkazu k domovní prohlídce, stejně jako porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna, je vadou řízení, která však sama o sobě nedosahuje ústavní roviny, resp. sama o sobě není důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí.“
V usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, Ústavní soud sděluje, že: „Jestliže věcné důvody pro neodkladnost či neopakovatelnost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění sama o sobě – byť je vadou řízení – nedosahuje ústavně právní roviny, která by měla být důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí.“
V usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, Ústavní soud konstatoval, že: „Z důvodu absence odůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti domovní prohlídky je příslušný příkaz ústavně nekonformní, pokud není v daném případě možné ani dovodit věcné důvody pro takový postup. Naproti tomu za důvod ke svému zásahu Ústavní soud ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z okolností případu zřejmá.“
To vše, pokračuje Toman, shrnuli ústavní soudci v rozhodnutí Pl. ÚS 47/13, posuzovali příkaz k domovní prohlídce, v němž nebyla neodkladnost ani neopakovatelnost domovní prohlídky odůvodněna a nebyla obsažena ani v návrhu státního zástupce. Byla uvedena pouze v návrhu policejního orgánu státnímu zástupci, tedy obecně „ve spise“. ÚS k tomu uvedl: „Odůvodnění návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce ani protokol o prohlídce sice formálně neobsahují pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky této fáze řízení, zřejmá. Soud v hlavním líčení, za přítomnosti stěžovatelů a jejich obhájců, neodkladnost a neopakovatelnost prohlídky nezpochybnil. Trojí kontrola neodkladnosti, resp. neopakovatelnosti prohlídky tedy byla provedena. …. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že neodkladnost resp. neopakovatelnost provedené domovní prohlídky je zřejmá ze spisového materiálu a z okolností případu a je tak v daném případě možné dovodit věcné důvody pro takový postup, není namítaná absence výslovného označení daného úkonu za neodkladný nebo neopakovatelný pochybením, dosahujícím ústavněprávní intenzity. Naopak, v případě, že by jinak formálně bezvadně vyjádřená neodkladnost a neopakovatelnost domovní prohlídky nebyla v konkrétním případě řádně věcně odůvodněna, znamenal by takový úkon porušení základního práva.“
Toman se domnívá, že se NS v aktuálním rozhodnutí týkajícím se odposlechů v kauze Ratha a spol. inspiroval právními závěry vyslovenými v rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 47/13 a jemu přecházejícímu rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia NS 15 Tdo 510/2013, kdy závěry týkající se absence zákonné podmínky protokolu k domovní prohlídce aplikoval na absenci zákonné podmínky příkazu k odposlechu. „Náležitosti, které musí být splněny v rámci příkazů k odposlechům, pochopitelně platí i po aktuálním rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ustanovení § 88 Trestního řádu se nezměnilo. Rozhodnutím Nejvyššího soudu však dochází k významnému snížení nároků kladených na odůvodnění příkazu k odposlechu, a tedy i k častější akceptaci zásahů do základních lidských práv obviněných. I když Trestní řád výslovně stanoví, co musí být v odůvodnění příkazu uvedeno, zdá se, že bude Nejvyšší soud nově akceptovat i příkazy, jejichž odůvodnění vykazují formální nedostatky, pakliže byly podmínky k nařízení odposlechu materiálně splněny.“
Dušan Šrámek
