Je večeře soudce s advokátem nebo jejich přátelský či dokonce kamarádský vztah problém, který by a priori snižoval důvěru v nezávislost a nestrannost jeho i justice obecně? Podle nedávného rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) je odpověď jasná: Není. „Představa, že soudce se uzavře před okolním světem ve vší jeho pestrosti a složitosti do jakési klausury, a tím se stane nestranným a nezávislým, je nepochybně naivní“, stojí v odůvodnění rozhodnutí, jímž kárný senát NSS pod vedením Karla Šimky zprostil kárného obvinění soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích Miroslava Veselého.
Na Veselého podal kárnou žalobu ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO), který žádal za kontakty Veselého s insolvenčním správcem Ivo Halou dokonce nejvyšší trest, a to zbavení funkce soudce. Česká justice o kárném řízení podrobně informovala.
Podle kárného senátu NSS už to, že soudce působí ve funkci na jednom místě řadu let, vede logicky k tomu, že soudce pozná mnoho lidí a naváže s nimi i přátelský vztah. „V prostředí České republiky, v níž působí, jak je v právnické sféře všeobecně známo, v tzv. kvalifikovaných právnických profesích něco přes 3 000 soudců, kolem 1 200 státních zástupců, kolem 11 000 advokátů a řádově stovky notářů a soudních exekutorů, je zcela běžné, zvláště v rámci určitých specializovaných agend a v určitých místech či regionech, že se příslušníci právnické komunity léta znají a udržují spolu více či méně úzké přátelské či profesně přátelské vztahy“, stojí v rozhodnutí NSS.
Jako příklad se uvádí soudci a státní zástupci z obvodu menších soudů, soudci působící v dědické agendě a „jejich“ notáři, vztahy mezi exekučními soudci a některými soudními exekutory, častý styk mezi soudci a dalšími právnickými i neprávnickými profesemi v různých specializovaných agendách, např. v agendách práva duševního vlastnictví, či soudci opatrovničtí a pracovníci orgánu sociálně-právní ochrany dětí. V podobné pozici se, zvláště na menších krajských soudech, ocitají podle kárného senátu NSS i insolvenční soudci a někteří insolvenční správci. „V řadě případů není vztah soudce a dalšího právního profesionála vztahem založeným převážně na procesním konfliktu, nýbrž naopak předpokládajícím součinnost a vysokou míru formální i neformální spolupráce trvající na jednotlivých kauzách delší dobu“, popisuje se v rozhodnutí s odkazem právě na specifický vztah mezi insolvenčním soudcem a správcem, ale například i mezi soudcem rozhodujícím v dědické agendě a příslušným notářem, popřípadě i exekučního soudce a soudního exekutora.
„I soudce zůstává člověkem z masa a kostí, s rozumem, ale i citem, a nikoli subsumpčním automatem, jenž je naprogramován na mechanické, emocí a inklinací zbavené rozhodování. Soudce jako každý jiný člověk žije v určitém vztahovém a sociálním prostředí tvořeném předivem vztahů rodinných, přátelských, kolegiálních či jiných. Miluje i nenávidí, fandí, oškliví si, má běžné lidské předsudky. Prostředí, v němž se pohybuje, i zkrátka a dobře jeho lidská nátura jej nepochybně určitým způsobem hodnotově formují a ovlivňují, což se promítá v jeho rozhodovací činnosti.“ (Z rozhodnutí kárného senátu NSS)
Fakt, že z těchto pracovních kontaktů, ale třeba i z důvodů například společného studia na právnické fakultě, vzniknou přátelské vztahy mezi soudcem a jinými osobami nelze podle kárného senátu NSS „považovat samu o sobě ani v nejmenším“ za porušení povinností soudce podle § 80 odst. 1 věty první a odst. 2 písm. b) či f) zákona o soudech a soudcích. „Naopak, za normálních okolností, tedy pokud soudce disponuje dostatečnou mírou zdravého sebevědomí, uvážlivosti, zdrženlivosti a je si vědom profesních standardů, které je třeba zachovávat, profesní přátelství prohlubují povědomí soudců o tom, jak funguje praxe v oboru, v němž se pohybují, a rozšiřují jejich odborné znalosti. Za normálních okolností, pokud jde o soudce rovného a poctivého, vhodně fungujícími vztahy profesního přátelství a vystupováním v rámci odborné komunity soudce zvyšuje, a nikoli snižuje autoritu soudní moci v odborné komunitě a ve společnosti jako celku. Soudce, který je odbornou komunitou uznáván, nebojí se v ní komunikovat a diskutovat, a to i velmi otevřeně, o odborných otázkách, a přitom dává jasně najevo, že neslouží nikomu a ničemu, toliko spravedlnosti, je tím nejlepším reprezentantem soudní moci“, vysvětluje se v rozhodnutí NSS.
Podle názoru kárného senátu by dokonce opak, tedy automatické vyloučení se soudce z rozhodování pro podjatost jen proto, že se s někým dobře zná či udržuje přátelský kontakt, justiční systém paralyzovalo.
Podle kárných soudců je pak normální a logické, že takto navázané a intenzivní vztahy „ústí nezřídka v méně formální styk mezi aktéry“, u nichž „výjimkou není tykání, přátelská posezení u kávy či vína, společné obědy či večeře, někdy i společné aktivity (kultura, sport apod.) a řešení běžných lidských starostí“, což ovšem není nijak závadné. Nebezpečnými se takovéto vztahy stanou, pokud se v nich vyvine „závislost, jednostrannost, či dokonce náznaky prospěchářství“. Podle soudců je pak zcela nepřípustné, „aby soudce přijímal plnění vybočující z rámce běžné zdvořilosti, samozřejmě s přihlédnutím k solidnímu platovému zabezpečení, jemuž se dnes soudci těší“.
„Vzájemné pozvání na oběd v hodnotě stovek či málo tisíc korun, je-li přiměřeně opětováno, či jiné podobné obvyklé zdvořilosti důvěru v soudcovu nezávislost rozhodně nesnižují. Jednoznačně mimo rámec přijatelného by však bylo poskytování významných výhod, například spojených s trávením volného času či jiným aspekty běžného života (neodůvodněné slevy, poskytování plnění zdarma či za sníženou cenu za situace, kdy jiným osobám se takové výhody neposkytují aj.), či dokonce společné provozování aktivit, kvůli nimž by se soudce mohl dostat do nepříjemného tlaku či pociťovat, že by mohl být vydíratelný“, definují kární soudci hranice, které dosud volně a často podle různých osobních či jiných preferencí aplikovala na podobná jednání justičních aktérů česká média a různí občanští aktivisté.
(epa)
