Kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) znovu konstatoval, že kárnou odpovědnost exekutora nelze dovozovat ze skutečnosti, že zastává právní názor odlišný od právního názoru kárného žalobce. Judikaturu exekučních soudů by měly sjednocovat soudy vyšších stupňů, nikoliv Nejvyšší správní soud. Kárný senát NSS s tímto odůvodněním nevyhověl kárné žalobě, kterou podal ministr spravedlnosti Robert Pelikán.
Ministr spravedlnosti podal kárnou žalobu na soudního exekutora Jana Peroutku z Exekutorského úřadu Chomutov pro pochybení spočívající v nesprávně určené výši nákladů oprávněného v exekučním řízení.
Soudní exekutor přiznal oprávněnému v příkazu k úhradě nákladů exekuce náhradu nákladů za návrh na provedení exekuce prodejem movité věci a návrh na předvolání povinného k prohlášení o majetku.
Jako dva samostatné úkony oprávněný účtoval sepsání a podání exekučního návrhu. Soudní exekutor oprávněnému náhradu těchto nákladů opakovaně v období let 2014 a 2015 přiznával a ve dvou zjištěných případech zahrnul do tarifní hodnoty pro výpočet nákladů právního zastoupení i úroky z prodlení a náklady nalézacího řízení.
Dle názoru kárného žalobce se jednalo o umělé navyšování počtu úkonů. Závažnost pochybení pak kárný žalobce spatřoval v tom, že „se jedná o systémové pochybení, na základě kterého se oprávněný obohacoval na úkor povinného.“
Rozhodnutí kárného senátu NSS najdete zde.
Kárně obviněný argumentoval mimo jiné tím, že byl opakovaně podroben dohledu ze strany předsedy místně příslušného okresního soudu a Exekutorské komory ČR a nikdy mu nebyla vytýkána pochybení, za která je nyní kárně stíhán.
Poukázal na to, že i exekuční soudy v zásadě až na výjimky v jeho postupu neshledaly vady. Kárně obviněný dále namítl, že ke sjednocování judikatury je povolán Nejvyšší soud. K danému účelu tedy dle jeho názoru neslouží kárné řízení. „Požadavek kárného žalobce na vydání rozhodnutí se sílou precedenčního charakteru, které hodlá uplatnit v jiných dohledových věcech vůči jiným soudním exekutorům, je v rozporu s článkem 1 Listiny základních práv a svobod a s článkem č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť kárně stíhán je pouze kárně obviněný za účelem, který stojí mimo mantinely kárného procesu.“ uvedl v rámci své procesní obrany obviněný.
Kárný senát NSS již dříve zdůraznil, že „kárnou odpovědnost exekutora nelze dovozovat ze skutečnosti, že tento zastává právní názor odlišný od právního názoru kárného žalobce.“ Ve vztahu k příkazu k úhradě nákladů exekuce pak kárný senát NSS zopakoval, že se jedná o zvláštní typ rozhodnutí, proti kterému jsou přípustné opravné prostředky k exekučním soudům.
NSS pak ve svém rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017 v podstatě ztotožnil s argumentací obviněného a konstatoval, že judikatura exekučních soudů by měla být sjednocována soudy vyšších stupňů, konkrétně právě Nejvyšším soudem.
O jinou situaci by se jednalo v případě, že by se při rozhodování soudního exekutora jednalo o exces, tedy extrémní vybočení ze zákonem stanoveného postupu. „…..ač kárný soud, pokud by k tomu byl primárně příslušný, by mohl být výkladům předestřeným kárným žalobcem nakloněn, za uvedeného stavu, kdy především v soustavě obecných soudů není názor na tuto problematiku jednotný a kdy rozdílný přístup praktikovaly samotné kontrolní orgány včetně kárného žalobce, neshledal kárný soud postup kárně obviněného excesivním.“ uvedl mimo jiné v citovaném rozhodnutí kárný senát NSS.
Kárný senát NSS tak v postupu soudního exekutora neshledal kárné provinění a obviněného zprostil viny.
K nákladům řízení se v minulosti již několikrát vyjádřil i Ústavní soud ČR, který mj. označil neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení za zneužití práva. Dle Ústavního soudu ČR povinnost počínat si tak, aby v exekučním řízení nevznikaly zbytečně vynaložené náklady zatěžující povinného, stíhá i oprávněného.
Jana Rosůlková
