Praxe na soudech při výběru kandidátů na soudce by měla být především jednotná a probíhat srovnatelným způsobem. Podle stanoviska prezidentky Soudcovské unie Daniely Zemanové je také nutné určit pravidla a kritéria pro jejich hodnocení. V rozhovoru pro Českou justici uvedla, že její postoj není takový, že by proti sobě stavěla výběrová řízení a čekatelskou přípravnou službu.
Který model výběru kandidátů na soudce tedy Soudcovská unie za současné legislativní úpravy považuje za optimální?
Je nutno odlišovat výběr kandidátů na soudce a jejich přípravnou službu. V tomto ohledu jsem se v rozhovoru pro Lidové noviny (15.5 2017 pozn. red.) vyjádřila nepřesně. Ale jsou to dvě odlišné věci. Soudcovská unie podle usnesení z 22. Shromáždění zástupců v roce 2012 podporuje model přípravy na funkci soudce, podle kterého by každý uchazeč o funkci soudce absolvoval přípravnou službu justičního čekatele a to by byla podmínka pro účast ve výběrovém řízení o funkci soudce. Na rozdíl od současné praxe by se však justičním čekatelem mohl stát pouze uchazeč, který již má složenou odbornou zkoušku. To je příprava na funkci. A výběr by měl vždy probíhat ve výběrových řízení, ve kterých by komise měla k dispozici hodnocení uchazeče z čekatelské praxe. Důležité je, aby tato praxe probíhala na soudech srovnatelným způsobem a zejména, aby byla stanovena pravidla a kritéria pro jejich hodnocení.
Který soudní obvod se podle vás optimálnímu modelu nejvíce přibližuje? Je to Městský soud v Praze, jak jste o tom hovořila ve zmíněném rozhovoru?
Městský soud vybírá soudce v otevřených výběrových řízeních, což považujeme za správné. Problémem je, že o uchazečích nemá takové informace, které by mohl mít, kdyby každý z nich v minulosti absolvoval část své praxe na soudě.
Předsedové krajských soudů, kteří prosazují tzv. „čekatelský model“ uvádějí, že jen tímto způsobem lze kandidáta důkladně poznat a vybrat ty nejlepší. Není tento model také, jak říkají, více personálně pružnější?
I Soudcovská unie prosazuje model přípravy soudců, který by umožnil uchazeče osobně poznat při dlouhodobější činnosti. Je nezbytné poznat zejména jejich osobnostní stránky. Zajistit personální pružnost je velmi těžký úkol všech předsedů soudů, s tím naprosto souhlasím. Nevidím ale žádnou personální „nepružnost“ v tom, pokud se každé uvolněné místo soudce obsazuje tak, že se o tom dozví co nejširší okruh uchazečů a do funkce je vybrán ten nejlepší. Nijak nezpochybňuji, že se předsedové soudů při obsazování soudcovských míst z okruhu svých čekatelů snaží zodpovědně vybrat ty nejlepší. Ale možná, že na vedlejším soudě působí někdo o třídu lepší, než je místní nejlepší čekatel. A soudcem by se vždy měl stát ten nejlepší možný uchazeč.
V rozhovoru pro LN jste také uvedla, že neexistence pravidel pro výběr soudců dává prostor pro přímluvy a nepřípustnou osobní korupci. Bylo to mířeno i na čekatelský model nebo obecně? V jaké míře si myslíte, že se takové věci na českých soudech dějí?
Já jsem pro LN uvedla výslovně toto: „Neexistence pravidel vytváří prostor pro přímluvy, pro nepřípustnou osobní korupci“. A přesně tak to bylo i otištěno. Kritizovala jsem neexistenci pravidel, která může působit uvedené negativní vlivy, v žádném případě bych to nespojovala s čekatelským modelem. V rozhovoru pro LN jsem také řekla, že nevíme o případech případné korupce, ale nesmíme dopustit stav, který by to aspoň hypoteticky připouštěl. Vzhledem k tomu, že na některých soudech se soudci nevybírají ani ve výběrových řízení, ani z řad justičních čekatelů, tak to vyloučeno není. Nekritizuji žádný konkrétní model, ale ten nepřehledný stav.
Jak se Soudcovská unie staví k pravidlům pro přechod soudců k vyšším soudům. Měla by být jednotná?
Hlavně by pravidla měla existovat a být upravena v zákoně. Prvostupňový soudce by měl vědět, jaké podmínky má splnit, pokud chce absolvovat stáž na vyšším stupni. Tyto stáže jsou důležitou součástí profesního růstu soudce a zvyšování kvality jeho činnosti. Neměl by je absolvovat jen soudce, který už na vyšším stupni zůstane, ale i ten, kterému rozhodování na prvním stupni vyhovuje a chce se tam po stáži vrátit. To ale naráží na velké organizační problémy soudů, které uvolňují své soudce na stáž. Chápu, že předseda soudu nemůže povolit stáž, kvůli které by se výrazně prodloužila délka řízení na daném úseku. To už jsou jiné problémy, které dlouhodobě zatěžují naše soudy. Nijak tím ale není zpochybněna potřeba kariérního řádu pro soudce.
Soudcovská unie se obrátila na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana a ombudsmanku Annu Šabatovou, aby podali žalobu ve veřejném zájmu kvůli opakování mandátu šesti místopředsedů na českých soudech. Tuto praxi přitom Ústavní soud zakázal. Můžete říci o které místopředsedy jde a zda už byla žaloba podána?
Z naší strany byl podán pouze podnět, nemáme žádné informace o tom, zda některý z oslovených žalobu skutečně podá. Je to věc jejich úvahy, do doby, než se rozhodnou, nepovažujeme za vhodné v té věci zveřejňovat žádné další informace.
Co říkáte na nová „Pravidla pro výběr soudců Nejvyššího soudu“, která prošla připomínkami soudců. Měla Soudcovská unie možnost se s nimi sezámit?
Neměla, ale ani jsem to v této fázi neočekávala. Považuji za samozřejmé, že o pravidlech nyní diskutují soudci Nejvyššího soudu.
Jak hodnotíte slova na adresu Soudcovské unie ze strany předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala, který považuje kritiku SU k návrhu přijímání nových soudců bez praxe z obecné justice za neopodstatněnou? Nebyla by v této věci na místě větší komunikace mezi SU a vedením NS ještě před tiskovou konferencí SU, na níž zazněla kritika záměru předsedy Šámala?
Odlišné názory SU a pana předsedy Šámala nepovažuji za důsledek špatné nebo nedostatečné komunikace. Byli jsme spolu v kontaktu, ale každý máme na věc jiný názor. Stojím si za stanoviskem, které jsme za SU v této věci vyjádřili. A on má stejně tak plné právo na to, sdělit svůj názor, obhajovat ho a nesouhlasit s oponenty. Nečiní to z nás nepřátele. Pevně doufám, že naše výhrady přispějí k nalezení dobrého řešení pro přijímání právníků-nesoudců na NS.
Eva Paseková
