Může soudce nebo senát zakázat veřejnosti v soudní síni nahrávat si průběh jednání? Zákon hovoří pouze o případě, kdy by způsob provádění zvukového záznamu narušoval průběh či důstojnost jednání. Přesto senát Moniky Křikavové z Městského soudu v Praze zakázal pořizovnání nahrávky aktivistovi Janu Šináglovi z toho důvodu, že si nahrál již předchozí jednání soudu a vložil materiál na svůj web. Podle námitky advokátů tak mohlo dojít k ovlivňování svědků. Situaci zřejmě bude muset vyjasnit Ústavní soud.
Spor o nahrávání průběhu jednání začal 10. dubna tohoto roku. Advokát v kauze Eduarda Víta a spol., kde je jedním z obžalovaných Antonín Michal, syn Martina Michala (manžel zpěvačky Heleny Vondráčkové pozn. red) namítal, že Šinágl vložením nahrávky z prvního dne jednání na svůj web mohl ovlivňovat svědky. Soudkyně Křikavová nejprve pořízení zvukového záznamu zakázala všem. Poté se zeptala, jestli je v jednací síni někdo, kdo se tímto zákazem cítí zkrácen na svých právech. Přihlásil se reportér iDnes.cz Jiří Pánek a aktivista Šinágl. Nakonec o zákazu hlasoval tříčlený senát – Pánkovi nahrávání povolil, Šináglovi nikoliv. Spor pokračoval i při dalším dni jednání.
Podle vyjádření Křikavové bylo chování aktivisty neetické a mohlo by skutečně dojít k ovlivňování svědků. Právo na spravedlivý proces má podle soudkyně přednost před právem na pořízení zvukového záznamu z jednání. Mluvčí soudu Markéta Puci uvedla, že senát své rozhodnutí velmi detailně odůvodnil.
Šinágl poté podal proti rozhodnutí senátu stížnost. Reakci místopředsedy Městského soudu Jana Kadlece pro věci trestní má Česká justice k dispozici. Kadlec Šinágla nejdříve upozorňuje na to, že v celé věci rozhodoval tříčlenný senát a proto není možné si stěžovat pouze na rozhodnutí Křikavové. V obecné rovině k problematice pořizování záznamů pak uvádí, že úprava není zcela jasná a vyhovující. „Problematika v plné šíři plyne z odůvodnění usnesení zdejšího soudu z 10. dubna 2017, sp.zn. 49 T 10/2016, na něž pro stručnost odkazuji. Argumentaci tam obsaženou považuji za logickou, stejně jako lze logicky argumentovat, že dikce zákona je jasná a rozhodnutí soudu (nikoliv dr. Křikavové) je možno považovat za extenzivní. Jde o relativně častou situaci kolize dvou práv, zde konkrétně práva na spravedlivý proces (ten může být bezpochyby zveřejněním záznamu před rozhodnutím ve věci samé – nikoliv pozdějším – ohrožen) a právem na veřejnost soudního řízení. Domnívám se, že jelikož proti rozhodnutí, jímž soud upravuje vedení řízení, není stížnost přípustná (otázka je tak judikatorně neřešitelná), je jediným možným způsobem, jako vnést do situace jasno, podání stížnosti k Ústavnímu soudu,“ napsal místopředseda městského soudu.
Šinágl však České justici sdělil, že s procesním (ne)posouzením stížnosti nesouhlasí a podal stížnost na Ministerstvo spravedlnosti. „Ústavní stížnost je předčasná, je určitě ve hře. Nabízí se možnost žaloby na nemajetkovou újmu,“ míní aktivista.
Opakovanou stížnost Jana Šinágla najdete zde.
Zákon o soudech a soudcích (§ 6 odst. 3) reguluje pořizování zvukových záznamů tak, že stanoví ohlašovací povinnost pro osobu, která si hodlá průběh hlavního líčení nahrávat. Pořizovat zvukové záznamy tak lze pořizovat pouze s vědomím předsedy senátu nebo samosoudce. Podle Jiřího Herczega z katedry trestního práva Univerzity Karlovy pořizování zvukového záznamu může předseda senátu nebo samosoudce zakázat jen v případě, kdy by způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, například z důvodu hlučnosti. Předseda senátu tak podle něj nemůže zakázat pořizování zvukového záznamu z důvodu možného ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků, protože takový důvod zákon o soudech a soudcích nestanoví. „Jestliže je jednání soudu veřejné, tedy nebyla vyloučena veřejnost dle § 200 tr. řádu, pak může být nahrávka hlavního líčení pořízena a zveřejněna. Jde o právo veřejnosti na informace, jako součást práva na svobodu projevu,“ domnívá se Herczeg, který se k problematice v minulosti obsáhle vyjadřoval.
Česká justice oslovila i předsedu Městského soudu v Praze Libora Vávru. Ten upozorňuje, že každé nadužívání legitimního práva vede logicky k momentům, kdy se takové jednání stane kontraproduktivní. Soudce podle něj musí volit mezi fér procesem a právem veřejnosti na informace a kontrolu soudu. „Ustanovení v zákoně je tam z dob, kdy nahrávací zařízení mohla rachotit a podobně, jde o zákon, který počítal s dobou papírovou. Vždy můžeme při výkonu nějakého práva narazit na mantinely jiného ústavního práva,“ dodává předseda soudu s tím, že dosavadní judikatura se věnovala pouze tomu, zda při nahrávání záznamu docházelo k narušování průběhu jednání.
Eva Paseková
