Většina oslovených odborníků se obává, že zvýšení kontrolních pravomocí Ministerstva spravedlnosti může zasahovat do kontrolní a rozhodovací pravomoci insolvenčních soudu. Se zvýšenými pravomocemi počítá již schválená novela zákona o insolvenčních správcích spolu s doprovodnou vyhláškou. Podle ní kromě oprávnění podle kontrolního řádu je ministerstvo při výkonu dohledu oprávněno nahlížet do i do daňové evidence nebo účetnictví dlužníka, a insolvenční správce je povinen resortu tyto údaje poskytnout.
Z odpovědi tiskové mluvčí ministerstva Terezy Schejbalové na otázky České justice vyplývá, že kompetence ministerstva nahlížet při kontrole insolvenčního správce do daňové a účetní evidence dlužníků přímo souvisí s výkonem dohledové pravomoci nad insolvenčními správci. Zásadně tak podle ní nedochází k suplování dohledové činnosti insolvenčních soudů, neboť soudy dohlíží na řádné plnění povinností insolvenčního správce výhradně ve vztahu ke každému individuálnímu insolvenčnímu řízení zvlášť.
Primárně se podle stanoviska resortu výkon kontrolní činnosti ministerstva zaměřuje především na správné vedení účetnictví dlužníka insolvenčním správcem. „Úkolem ministerstva tedy není alternovat činnost orgánů finanční a daňové správy nebo orgánů činných v trestním řízení.“ To ale podle mluvčí nepředstavuje překážku tomu, aby kontrolní orgán předal svá zjištění o nedostatcích příslušnému orgánu, který je oprávněn ve své působnosti činit opatření k nápravě zjištěného stavu nebo ukládat sankce za zjištěné nedostatky. „Nelze pochopitelně vyloučit, že se v průběhu kontroly seznámí ministerstvo se skutečnostmi, které nasvědčují dokonce spáchání trestného činu. V takovém případě je ministerstvo povinno neprodleně svá zjištění oznámit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.“.
Podle insolvenčního soudce Nejvyššího soudu Zdeňka Krčmáře může předmětné ustanovení budit obavy o možném střetu s dohlédací činností insolvenčního soudu. Role insolvenčního soudu i role věřitelských orgánů (typicky věřitelského výboru) při plnění kontrolní činnosti nad výkonem funkce insolvenčního správce je a musí být jiná, než kontrolní pravomoci ministerstva, jež vyplývají či mají vyplývat ze zákona o insolvenčních správcích. „Použité formulace v zákoně o insolvenčních správcích jisté obavy vyvolávají, nicméně podstatným se jeví, jakým způsobem bude ministerstvo tuto svou kontrolní pravomoc vykonávat, přičemž ke střetům docházet nemusí. Jsem přesvědčen o tom, že tam, kde by nesprávně pojatý výkon těchto kontrolních pravomocí ministerstva vedl k zásahu do těch činností, jež jsou insolvenční zákonem vyhrazeny do působnosti insolvenčních soudů nebo jiných insolvenčním zákonem k tomu povolaných procesních subjektů, bude insolvenční justice schopna nekompromisně odkázat orgán moci výkonné do patřičných mezí, uzavírá Krčmář.
„Domnívám se, že problém neleží v zásahu do nezávislosti soudů, protože „kontrolní a správně-trestní (sankční) pravomoc nad výkonem funkce insolvenčního správce v obecné rovině“ ministerstva spravedlnosti nemůže jakkoliv zasahovat do vlastní rozhodovací a dohledové činnosti insolvenčního soudu,“ konstatuje místopředseda Městského soudu v Praze Hynek Zoubek. „Ministerstvo ani nemůže vyvodit žádné následky ze způsobu výkonu dohledu insolvenčního soudu. Dohled soudu nad postupem insolvenčního správce v konkrétním soudním řízení v tomto ohledu nesupluje dohled ministerstva a naopak.“ Problém nicméně vidí v tom, že ačkoli Ministerstvo tvrdí, že není jeho úkolem „alternovat činnost orgánů finanční a daňové správy nebo orgánů činných v trestním řízení“, nevyhne se takové „alternaci“ z povahy věci. Při své dohlédací a kontrolní činnosti hodlá totiž jít mnohem dále než insolvenční soud. Ministerstvo ale evidentně hodlá kontrolovat nejen to, zda byly tyto činnosti správcem provedeny, ale též jejich věcnou správnost (!). Přitom se logicky nevyhne přezkoumávání, zda je účetnictví dlužníka vedeno „lege artis“ a staví se do role věcného arbitra, zda je účetnictví vedeno řádně, zda správce řádně splnil povinnosti uložené daňovými předpisy atd.
„Největší problém vidím v tom, že opravdu nevím, jak se Úřadu pro ochranu osobních údajů bude líbit, že Ministerstvo bude přezkoumávat účetnictví dlužníků, tedy osob, do jejichž účetnictví ministerstvu jinak opravdu nic není. Vysvětlení, že bude stejně vázáno mlčenlivostí, mi nepřijde jako dostačující.“
Argument, že do účetnictví může nahlížet také věřitelský výbor, je podle Zoubka lichý, protože to je dáno samotnou povahou insolvenčního řízení. Srovnávat postavení věřitelského výboru s postavením Ministerstva v žádném případě nelze, protože není věřitel, nejde mu o uspokojení jeho pohledávky z majetku dlužníka. „A konečně rozhodnutí o úpadku a o prohlášení konkursu vydává soud, takže zde si nedokážu představit, že by byl volán k odpovědnosti za taková rozhodnutí insolvenční správce a nechci se dožít praxe, že by takové rozhodnutí soudu, které není pro nezákonnost cestou opravných prostředků změněno nebo zrušeno, mělo založit kárnou nebo jinou odpovědnost soudce.“
Podle Jana Kozáka z KS v Brně nicméně změna zákona překračuje ústavní rámec pravomocí, které může mít MS vůči insolvenčnímu správci jako subjektu zainteresovanému na průběhu insolvenčního řízení. „Není vůbec jasné, k čemu je dobrý neomezený přístup MS k celému účetnictví dlužníka. Bylo by možné pochopit, že v rámci dohledu nad činností správce by nahlíželo do té části účetnictví dlužníka, která má přímou vazbu na účetnictví správce (pokud taková vazba může vůbec vzniknout). Není také jasné, jak bude z informace z účetnictví dlužníka naloženo a jak bude zajištěno, že nebudou dále užívány, zpracovány příp. použity.“ Podle Kozáka nelze akceptovat ani případné odůvodnění, že nahlížení do účetnictví dlužníka umožní sledovat trendy v chování dlužníků příp. odhalovat nezákonné praktiky dlužníků. Sledovat takové trendy má daňová správa, celníci či státní zastupitelství. Pokud by takové odůvodnění bylo použito, pak by to mohlo zavdat důvod k pochybnostem o smyslu navržené novely. Prakticky nekontrolovatelné a nijak limitované shromažďování informací z účetnictví dlužníků může zavdávat důvod ke zpochybňování zákonnosti celého insolvenčního řízení. „Takto shromažďované informace jsou potencionálně zneužitelné ve prospěch subjektů, které budou mít zájem na koupi majetku dlužníka, zejména celých obchodních závodů nebo pohledávek. Pak jsou informace z účetnictví dlužníka velmi cenným materiálem.
Naopak podle prezidentky Soudcovské unie Daniely Zemanové uvedená pravomoc ministerstva nezasahuje do nezávislosti soudů, protože se jedná o „kontrolní a správně-trestní (sankční) pravomoc nad výkonem funkce insolvenčního správce v obecné rovině“, tj. provedenou až ex post po soudním řízení, nikoli v rámci probíhajícího soudního řízení. „Novelou se zavádí skutečně široká kontrolní oprávnění pro MS, ale jsou uplatňována vůči insolvenčním správcům až v následné kontrole jejich postupu, takže do soudních řízení to nezasahuje.“
Obdobně novou úpravu vidí i předseda Vrchního soudu v Praze Jaroslav Bureš. „Jak jsem v rychlosti přečetl stanovisko MS, tak si nemyslím, že je tím dotčena dohledová činnost soudu.“
Nesouhlasné stanovisko naopak zastávají někteří advokáti a insolvenční správci. „Mezi nedomyšlené a jednoznačně negativní změny zákona patří nová pravomoc ministerstva spravedlností nahlížet v běžících insolvenčních řízeních do daňové a účetní evidence dlužníků. Domnívám se, že je jen otázkou času, kdy bude tato pravomoc ministerstva podrobena testu ústavnosti,“ říká předseda insolvenční sekce ČAK Michal Žižlavský. „Jsem totiž toho názoru, že porušuje tradiční dělbu moci zákonodárné, výkonné a soudní, konkrétně, že jde o nepřípustný zásah moci výkonné do moci soudní. Ministerstvo není subjektem soudního řízení a nemůže vstupovat do běžících věcí, jakkoli do nich zasahovat a ovlivňovat tím jejich průběh. Průběžný dohled nad činností ostatních procesních subjektů, tedy i nad činností insolvenčního správce, zákon svěřuje soudu. Střet dohledové pravomocí soudu a ministerstva není možný. Jde o nástroj, kterým může ministerstvo, které není subjektem řízení, mocensky ovlivňovat spravedlivý proces insolvenčního řízení.“
„Proti kontrole účetnictví dlužníka v zásadě nemám námitky. Tak jako chci vědět, za co se utrácejí státní peníze, tak si myslím, že i nakládání s majetkem dlužníka v insolvenci je věc veřejná,“ domnívá se Jarmila Veselá ze společnosti Insolcentrum. Nicméně dodává, že v případě, že kontrolu bude provádět člověk, který nemá s účetnictvím dlužníků praxi, dojde k absurdním závěrům, což může způsobit velké problémy správců i samotných insolvenčních řízeních. „Z našich dat vyplývá, že účetnictví dlužníků vůbec nezobrazuje reálný stav majetku. Například pohledávky za dlužníky dlužníků jsou sice v účetnictví uváděny ve velkém rozsahu, ve skutečnosti však mají velmi nízkou hodnotu. Stejná situace se týká movitých věcí, nehmotného majetku, zásob a podobně. Neznalá osoba může vinit správce, že špatně prodávají dlužníkův majetek v porovnání s účetními hodnotami, ale je to ve většině případů nesmysl. Takže reálně může kontrola lidí z MS, prováděná formálně bez znalostí z praxe, způsobit chaos.“
Podle advokáta Tomáše Sokola rozšíření pravomocí Ministerstva spravedlnosti je co do svých faktických důsledků hrubým zásahem do nezávislosti soudů, respektive nezávislosti a nestrannosti soudního řízení. Kromě toho je hrubým zásahem do práva na ochranu soukromí dlužníka a věřitelů. Konstrukce, která staví na roveň dohledové pravomoci soudce nad insolvenčním správcem na roveň dohledových pravomocí ministerstva je něco, co tu ještě nebylo, pokračuje Sokol. „Lze se nadít, že soudce v rámci soudního řízení nařídí hot a ministerstvo to promptně změní na čehý. Kam se pohne insolvenční správce netuším.
A vůbec není jasné, proč má ministerstvo pravomoc strkat nos do majetkových záležitostí civilních subjektů, účastníků insolvenčního řízení. Jedině, že snad chtěl někdo hodně zásadním způsobem rozšířit je prostor ke korupci. Což se podařilo skvěle.“
Nově získaná oprávnění odmítá i předseda ústavně právního výboru PS Jeroným Tejc (ČSSD), který zavedení možnosti Ministerstva spravedlnosti získávat pro potřeby kontroly insolvenčních správců veškeré informace o účetnictví dlužníka nepovažuje za správné ani nezbytné. „Obávám se, že rizika úniku těchto informací a z toho plynoucí možnost zvýhodnění nebo znevýhodnění třetích osob nemůže být vyváženo případnými pozitivy návrhu. V konkrétním řízení by se měl mít právo seznamovat s takto citlivými údaji pouze omezený okruh osob a hlavní díl kontroly by měl být na příslušném soudu. Pokud je cílem posílit kontrolu, měli bychom materiálně či legislativně posílit soudy,“ uzavírá Tejc.
Dušan Šrámek
