Cesty afrických migrantů jsou sledované tajnými službami a fotografované satelity. Známé jsou značky aut, kterými kolony Afričanů jedou, výše úplatků i komu je dávají. Ví se, kde na cestě z Nigeru do Libye přespávají, kdo vede byznys ghetto nebo že řidiči a pašeráci lidí, zbraní a drog jsou z kmenů Tuarégů a Tubuů i že Afričané nemají žádnou představu, co chtějí v Evropě dělat. A že od smrti Kaddáfího je hranice Libye otevřena a lidi do Evropy pašuje celá Afrika. Obsahuje to společná zpráva afrických tajných služeb a Frontexu s názvem AFIC.
Současná propast mezi technologií a informacemi tajných služeb a způsobem, jak s nimi vlády nakládají, je ohromující. Jak vyplývá ze společné zprávy afrických tajných služeb a Frontexu AFIC za rok 2016, služby mají proces masové migrace z Afriky do Evropy dokonale zmapovaný a zdokumentovaný. Lze předpokládat, že veřejná část zprávy obsahuje pouze část informací, kterými tajné služby disponují.
Příběh daleko za představami z thrillerů
O masové migraci, jejím průběhu i důvodech vědí tajné služby všechno. Africké ani evropské vlády na to nereagují nijak – kromě zachraňování a přivážení do Evropy statisíců obětí pašeráků, jejichž identita i cesty jsou známy. Obsah Zprávy, který jde za představy ze špionážních filmů, je výsledkem po roky soustavně sbíraných informací.
Hned v úvodu Zpráva konstatuje, že ilegální migrace z Afriky byla tak jako v roce 2015 i v roce 2016 na rekordní úrovni, stovky tisíc lidí se stěhovaly z celého afrického kontinentu zejména do Německa, Švédska a Finska. Koncoví pašeráci v Libyi profitovali z krátkých vzdáleností, na které nyní potřebují méně paliva.
Mohlo by vás zajímat
Bylo zdokumentováno, že se zvýšila obsazenost jak dřevěných tak i gumových člunů. Se záchrannými akcemi Evropanů se zvyšuje počet mrtvých, uvádí Zpráva. Naprosto klíčovou stezkou do Evropy zůstává cesta z Agadezu v Nigeru do Libye. V Libyii pak přistěhovalce přebírají členové pouštních kmentů Tuarégů a Tubuů.
Bílá Toyota Hilux vyjede v pondělí, chrání ji vojsko
Podle Zprávy je v současnosti v Agadezu v Nigeru celkem 70 ghett, kde se zájemci o migraci do Evropy soustřeďují. Jsou to sídliště obehnaná červenými zdmi uzavřená vraty. Když se v nich nashromáždí dostatečný počet Afričanů, „ghetto boss“ – šéf ghetta vyjedná s řidiči jejich vyzvednutí a převoz na hranice. „Šéf ghetta je na vrcholu hierarchie a vlastní jedno nebo více ghett stejně jako řadu vozidel – koupených nebo kradených – typicky jsou to bílé Toyoty Hilux a vojenská nákladní auta z Libye. Někdy je šéf ghetta i řidič, ale typicky je to osoba odpovědná za logistiku a finanční záležitosti, které udržují síť v provozu,“ uvádí Zpráva, podle níže se zločinecké sítě v Agadezu těší místní podpoře.
Dále se v hierarchii nachází průvodce, který kolonu nebo vozidlo doprovází obvykle na motorce – vyjednávač, tzv. fixer. Ten je odpovědný za vyjednání průjezdu a platbu úplatků. Ve skupině je i náborář, který je finančně motivován šéfem ghetta: dostává provizi za naverbovaného migranta.
Toyoty Hilux i vojenské nákladní automobily jsou užívány pro pašování lidí i zboží. Kromě lidí se v nich pašují zbraně, drogy nebo cigarety, uvádí Zpráva. „Bylo vysledováno, že pašeráci mají trend vyrazit směrem do Libye v pondělí, když vojenské konvoje odjíždějí se zásobami na sever Nigeru. „Přítomnost armády nabízí dodatečnou ochranu pašeráků,“ uvádí se doslova ve Zprávě.
Tato kapitola je doprovozena satelitním snímkem kolony i tabulkou četnosti odjezdů do Libye podle dní v týdnu.
Týdně je na jedné ztezce 5000 – 17000 Afričanů
Z Agadezu se takto Afričané dostanou až do města Dirkou na severo-východě Nigeru, kde musí několik dní zůstat před tím, než budou předáni novým pašerákům, se kterými obejdou vojenský přechod mezi Nigerem a Libyí a dostanou se na hraniční osadu Madama. „Nigerská monitorovací organizace potvrzuje, že i v roce 2016 zůstává na této cestě stálý týdenní proud ve výši od 5000 do 17000 osob,“ uvádí se ve zprávě. Počet nákladních aut s migranty paradoxně zvýšila kampaň. Jejím výsledkem bylo, že Afričané začali jezdit přes centra měst a do cestovatelského byznysu se začaly zapojovat legální vládní i soukromé přepravní společnosti. Dnes jich tam operuje 15, uvádí zpráva, která je všechny vyjmenovává.
Převoz po Libyi je zajišťován příslušníky pouštních kmenů Tuaregů a Tubuů a Arabů, které „operují přes Saharu po celé generace“. „Mělo by být zdůrazněno, že zemí těchto kmenů přesahují hranice států, takže příslušníci kmenů jsou schopni zajistit vše nezbytné pro transport zboží a pohyb lidí,“ vysvětluje situaci Zpráva, podle které tudy proudí zbraně, drogy a lidé.
Od smrti Kaddáfího je hranice Libye otevřena
Podobně popisuje Zpráva cestu z Mali, kterou doprovází satelitním snímkem shromaždiště autobusů v Bamaku. Po cestě jsou ještě rozmístěna centra, která poskytují za peníze nutné služby k překonání vzdálenosti přes polovinu Afriky, uvádí se ve Zprávě. Mohou to být i města, neboť migrantům často dojdou peníze a musí si na pokračování cesty vydělat nebo sehnat prostředky. Typickým „hubem“ je Chartúm, uvádí se ve zprávě.
Od svrhnutí Kaddáfího zůstává hranice Libye s Nigerem nechráněná, uvádí další kapitolu tajné služby ve Zprávě. Tuarégové a Tubuové žijí na obou stranách hranice, neuznávají však žádné právo kromě svého.
Když se migranti dostanou na pobřeží Libye, velitelem operace se stává velitel milice, někteří jsou Súdánci. Zajistí převoz až do Itálie. Na pobřeží používají systém bezpečných domů, kde migranty soustředí. Tyjí z toho, že na tuto cestu je potřeba nejméně paliva, přičemž trasy se stále zkracují, uvádí se ve Zprávě.
Smrt má jméno širé moře
Pak už Afričany čeká cesta na Středozemní moře a některé z nich smrt, vyplývá ze Zprávy. „Počet úmrtí se stále zvyšuje, přes operace států EU ve Středozemním moři,“ uvádí zpráva doslova. Smrt migrantů je většinou zapříčiněna potopením gumového člunu. V některých případech se migranti pokoušejí vylévat vodu v člunu zpátky do moře, což vede k opačnému výsledku. Čluny prodřou dřevěné plaňky, které migranti dávají na jejich dno. A konenčně, pašeráci zvýšili obsazenost člunů: Zatímco v roce 2015 bylo hlášeno 100 – 115 osob v jenom gumovém člunu, v roce 2016 už to bylo 130 – 150 Afričanů plavících se v jednom gumovém člunu.
Co se týče dřevěných lodí, nejčastější příčinou smrti je udušení v přeplněné lodi nebo její potopení, uvádí Zpráva. Většina dřevěných lodí sbírá přistěhovalce po pobřeží a pašeráci je pak přinutí přestoupit na moři do železné mateřské lodě, kde pro ně ale není dost místa. Pašeráci je takto pustí na širém moři, popisuje Zpráva. Zatímco dřevěné lodě v roce 2015 vezly obvykle 298 Afričanů, v roce 2016 už to bylo 328 přistěhovalců z Afriky na jedné dřevěné lodi na širém moři.
Cesta afrického taxikáře do Evropy
Zpráva obsahuje rovněž profil typického Afričana na cestě do Evropy, který byl vytvořen z rozhovorů s přistěhovalci. Narodil se a žije v malé vesnici v Gambii. Pracuje jako taxikář a vydělává 42 euro v místní měně měsíčně. Rozhodnutí dostat se do Itálie mu poradil bratranec žijící v Německu a fakt, že jeden z jeho přátel už se rozhodl, ho dostal pod tlak okolí. Tento zpovídaní muž se pokusil obdržet schengenské vízum, ale byl zamítnut. „Mělo by být zdůrazněno, že 30% – 50% žádostí o schengenská víza jsou zamítnuty,“ zdůrazňuje Zpráva.
Jeho cesta začala v březnu 2016 z Gambie do Nigeru a stála ho 140 euro. Protože další spoj jel až za dva dny, přijal nabídku a jel autobusem do Bamaka v Mali za 140 euro a odtud na správné místo v Nigeru. Cesta trvala 25 hodin. V Bamaku byl ihned osloven osobami, které se mu pokusily prodat pas Senegalu, který znemožňuje návrat do Senegalu a usnadňuje cestu do Burkiny Faso, protože mezi Burkina Faso a Gambií existuje dohoda.
Zpovídaný Gambijec to odmítl, protože věděl, že systém úplatků mu umožní překročit hranice i zabránit nucenému návratu. Po vstupu do Burkina Faso zaplatil na každém kontrolním stanovišti úplatek ve výši od 3 – 30 euro. Na kontrolním pointu museli všichni z autobusu ven a zaplatit podle národnosti a podle toho, zda mají dokumenty nebo ne.
Když byl konečně v Nigeru, cestoval oficiálním mikrobusem do Agadezu za 40 euro. V Agadezu mu však došly peníze, takže čekal dva týdny, až mu příbuzní pošlou 150 euro na cestu do Libye. Z Agadezu cestoval na pick upu do Libye spolu s 26 lidmi z Gambie, Senegalu a Mali. V Nigeru byli zastaveni vojáky na třech kontrolních stanovištích, kteří u nich hledali zbraně. Zaplatili vždy 20 euro. Na hranicích Libye musel každý dát 25 euro pro vstup do země. Byl u cíle. Stačilo už jen nastoupit na loď.
Nikoli strategie života, ale kulturní fenomén Afriky
Zpráva dále rozebírá situaci v každé jednotlivé africké zemi s chabou ekonomikou, nepříliš vysokou bezpečností a vysokou mírou korupce a vysokým počtem nelegálních přistěhovalců. Některé země jsou pouze tranzitní, jiné profitují ze služeb spojených s migračním byznysem. V některých rodiče kupí dětem taxíky, aby děti neemigrovaly.
Migrace je však i kulturní fenomén, uvádí Zpráva: „Migrace ze Západní Afriky není jen životní strategie, ale také kulturní fenomén. Rozhodnutí migrovat je často založeno na falešných očekáváních a mnoho migrantů opouští Západní Afriku bez konkrétního plánu nebo přesné představy, co mohou čekat, když přijedou do Evropy,“ uvádí Zpráva. Podle Zprávy žijí migranti v Evropě v zoufalých podmínkách, avšak svůj příběh šíří jako úspěch ze strachu ze selhání.
Irena Válová
