Současné pojetí nároku na péči je nevyhovující, v zákoně nám schází popsaný způsob, jak zdravotní výkony vstoupí, aktualizují se či vystoupí z úhrad, a také bychom měli dát sbohem úhradové vyhlášce. To jsou některé ze závěrů, které zazněly na středečním semináři sdružení Občan. Ten se tentokrát věnoval tomu, jak stanovit rozsah bezplatné péče zákonem. Bohužel, protože jsou takové změny úkolem nadmíru politicky obtížným a řada účastníků systému nemá potřebu zaběhnutý stav měnit, je dost možné, že se jich dočkáme až tehdy, kdy už nebude jiná cesta – a je otázka, nakolik v tu chvíli budeme na změnu připraveni.
Jak praví článek 31 Listiny základních práv a svobod, občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Ten ovšem rozsah udává velmi nevyváženě a je doplňován podzákonnými předpisy, jako je každoroční úhradová vyhláška a seznam výkonů – který ale postrádá zákonný rámec a během let se v něm nahromadila řada chyb.
Zároveň bohužel dochází k tomu, že navzdory ekonomické prosperitě se systém blíží hranici udržitelnosti. Vzrůstá tak potřeba hledat i další zdroje, zároveň posílit efektivitu systému a jasnými pravidly regulovat to, co do něj vstupuje. Bodem, bez kterého se přitom jen těžko hneme dál, je jasná definice nároku na péči.
„Pojištěnec má dle mého pevného přesvědčení právo vědět, co může od zdravotního pojištění očekávat – jakou zdravotní péči za něj jeho zdravotní pojišťovna uhradí. To dnes není,“ konstatuje Milan Cabrnoch, ředitel Centra zdravotně sociálních studií CEVRO institutu a spoluautor seznamu výkonů, podle něhož by pojištěnci měl tuto informaci poskytnout stát. Jasně daný nárok by přitom dal občanům právní jistotu, zajistil by legální přístup ke službám, které pojištění nekryje, a ohraničil by rozpočet. „Když pak dojdeme k závěru, že nám to nestačí a že není odkud přisypat, budeme muset přistoupit k nepopulárními rozhodnutí a balíček nějak ohraničit,“ dodává Cabrnoch.
Michaela Koubová