S kritickou reakcí se setkala odpověď ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO) na interpelaci poslance Pavla Blažka (ODS) ve věci odposlechů komunikace mezi obviněným podnikatelem Abdullahem Shahramem Zadehem a jeho obhájci. Pelikán v odpovědi konstatoval, že není možno a priori dovozovat absolutní neprolomitelnost komunikace mezi obviněným a jeho obhájcem.
Unie obhájců s názorem ministra nesouhlasí. „Bez ohledu na výše zmiňované a reakci na interpelaci podrobně rozváděné možnosti prolomení důvěrnosti komunikace mezi obviněným a obhájcem je tato část problému zcela evidentní a nevyžaduje žádnou další kontrolu nebo šetření. Informace nemající žádnou důkazní hodnotu z hlediska možného posuzování kriminálního jednání obhájců a obviněného, byly bez jakéhokoliv zákonného důvodu zveřejněny. Tuto část faktu reakce na interpelaci zcela pomíjí,“ konstatuje Unie.
Obhájcům rovněž vadí selektivní a účelová argumentace Pelikána ohledně použité judikatury. „V odpovědi uváděné rozhodnutí ESLP je ojedinělé, a to právě vzhledem k mimořádným okolnostem případu. Jinak je judikatura ESLP ve prospěch zachování advokátní mlčenlivost velmi košatá, zásadní a kategorická se svorníkem, že bez důvěrnosti komunikace advokáta a klienta není spravedlivého procesu,“ konstatuje Marek Nespala, předseda Výboru pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů ČAK a člen prezidia Unie obhájců ČR.
„Unie obhájců ČR se seznámila s obsahem reakce ministra spravedlnosti ČR JUDr. Roberta Pelikána, Ph.D. na interpelaci poslance JUDr. Blažka, evid.č. 1175 ve věci nezákonně použitých odposlechů komunikace mezi MUDr. Abdullahem Zadehem a jeho obhájci. Podstatou reakce pana ministra je informace o tom, že ve věci provádí šetření nejvyšší státní zástupce a kromě toho poukaz na judikaturu, která pro určité situace legitimuje i možný odposlech komunikace mezi obhájcem a obviněným,“ uvádí stanovisko s tím, že Unie obhájců ČR nemá pro tuto chvíli ambici vyjadřovat se k této argumentaci a vyčká na konec šetření.
Považuje však za potřebné připomenout, že trestní oznámení, která podávala, se týkalo i toho, že obsah odposlechů ve chvíli, kdy již bylo patrné, že jde o komunikaci mezi obhájci a obžalovaným a že obsah této komunikace evidentně neobsahuje žádné informace svědčící o páchané nebo připravované trestné činnosti komunikujících, byl zveřejněn tím, že byl založen do trestního spisu. „Bez ohledu na výše zmiňované a reakci na interpelaci podrobně rozváděné možnosti prolomení důvěrnosti komunikace mezi obviněným a obhájcem je tato část problému zcela evidentní a nevyžaduje žádnou další kontrolu nebo šetření. Informace nemající žádnou důkazní hodnotu z hlediska možného posuzování kriminálního jednání obhájců a obviněného, byly bez jakéhokoliv zákonného důvodu zveřejněny. Tuto část faktu reakce na interpelaci zcela pomíjí,“ konstatuje Tomáš Sokol, prezident Unie obhájců ČR.
Bezuzdný apetit OČTŘ
Nespala dále uvádí, že je materiál je vzácný tím, že odhaluje pravou mentalitu současného vedení resortu ve shodě s některými vrcholnými státními zástupci. „Chci doufat, že tento transparentní vzkaz o masivní relativizaci základních lidských práv a svobod otevře širokou diskusi nejen právní, ale s ohledem na naléhavou společenskou potřebu i politickou, a tedy legislativní. Ministr spravedlnosti prostě konstatuje, že z judikatury ESLP i NS ČR plyne, že ochrana kontaktů mezi advokátem a klientem není absolutní, nedotknutelná a za určitých okolností může být omezena. A v tom je jádro věci,“ vysvětluje Nespala. Ve smyslu ust. čl. 4 odst. 4 Listiny totiž při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, přičemž taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Ústavodárce je tak ve shodě s ministrem spravedlnosti ohledně možnosti vymezení hranic ochrany základních práv a svobod. Problém je ovšem v rozsahu, v jakém současné vedení resortu touží oplotit klienty a obhájce (a advokáty vůbec) ve výběhu Ústavou zaručených práv a svobod.
Ústavně konformní vymezení limitů zásahu do advokátní mlčenlivosti, reflektující aktuální stav věcí, však bolestivě chybí. Apetit lovu na účastníky klientských vztahů se tak stává bezuzdným, resp. omezuje se jen solitérní nalézací praxí. A v tom je právě odpověď na interpelaci symbolická: odkaz na jediný případ č. 49176/11 ( Versini-Campinchi a Crasnianski v. Francie), kdy advokáti byli odposloucháváni ve věci společného klienta a teprve ex post si řekli něco, co odůvodnilo jejich kárný postih. „Závěr? Za prvé odposlechy advokátů povolovat nejlépe preventivně, za druhé pokud je takový odposlech použitelný v disciplinárním řízení, tím spíše lze obecně připustit prolomení důvěrnosti hovorů pro účely řízení trestního. Na tomto místě si chci myslet, že pan ministr měl pouze nedůsledné zpracovatele svého materiálu.“ Opak je totiž podle Nespaly pravdou. V odpovědi uváděné rozhodnutí ESLP je ojedinělé, a to právě vzhledem k mimořádným okolnostem případu. Jinak je judikatura ESLP ve prospěch zachování advokátní mlčenlivost velmi košatá, zásadní a kategorická se svorníkem, že bez důvěrnosti komunikace advokáta a klienta (nikoli pouze obviněného a obhájce!) není spravedlivého procesu, (a navíc dochází k zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života). Jako výběr pro informační komfort zpracovatelů odpovědi můžeme uvést judikované případy S. v. Švýcarsko ( 12629/87 z r. 1991),Pruteanu v. Rumunsko ( 30181/05 z r. 2015), Niemietz v. Německo ( 13710/88 z. r. 1992), Kopp v. Švýcarsko ( 23224/94 z r. 1998), Foxley v. Spojené království ( 33274/96 z r. 2000), Michaud v. Francie ( 12323/11 z r. 2012) či R.E. v. Spojené království ( 62498/11 z. r. 2015). Sjednocujícím mottem této judikatury ESLP je závěr, že pokud komunikace, na kterou se vztahuje profesní mlčenlivost advokáta, spadá do rozsahu článku 6 Úmluvy, tj. pokud se jedná o komunikaci uskutečněnou v souvislosti s trestním či civilním řízením, potom jakékoli její zaznamenání je v rozporu s Úmluvou, tedy nepřípustné, a to vzhledem k absolutní povaze ochrany poskytované článkem 6 Úmluvy!, kontruje Nespala ohledně selektivnosti Pelikánem uváděné judikatury ESLP.
Korunou odpovědi je podle něj potom závěr o srovnání disciplinárního a trestního řízení pro účely prolomení advokátní mlčenlivosti. Zde bez odkazu na konkrétní judikaturu ESLP – žádná s takovým závěrem podle Nespaly neexistuje a pravý opak je opět pravdou. ESLP totiž několikrát judikoval odlišnost disciplinárního od trestního řízení tak, že trestní řízení je obvykle provázeno vyššími zárukami a že trestní řízení je autonomní pojem a nemůže být zaměňován s pojmem disciplinární (např. Engel a spol. v. Nizozemí 1976, Campbell a Fell v. Spojené království 1984 nebo Eyeh a Connors v. Spojené království 2003).
Závěrem ke vzkazu z ministrovy odpovědi, pokračuje Nespala: Každý advokát může eventuálně páchat trestnou činnost, a to ať už společně s klientem, nebo na něm či ke škodě jiných osob. Tím pádem může být každý advokát podezřelým. Zesílit či vyvrátit podezření lze jen patřičně dlouhým prověřováním za použití skrytých operativně pátracích prostředků. Co na tom, že většina advokátů má více než jednoho klienta a namnoze i rodinu a dokonce i nějaké to soukromí. Společenská potřeba zní jasně: pokud je odhalen pachatel, byť zatím jen podezřelý, musí být odhalen i jeho trestný čin, to přece rozum dá. A to všechno za současných revolučních procesních metod typu libovolné místní příslušnosti soudů, nekonečného prověřování, pytlování při prohlídkách u advokátů bez možnosti dvojinstančního soudního přezkumu či formulářového podepisování příkazů k odposlechu a sledování soudem, přičemž v případě odposlechu prostorového jej není ani třeba.
„Jenže je tady protivný článek 4 Listiny a pravidla omezování základních práv a svobod. Duch odpovědi pana ministra na poslaneckou interpelaci by se tak snoubil s ústavním pořádkem pouze za předpokladu jiného znění tohoto článku, přesněji ve znění článku 4 Ústavy z roku 1960 s mírnou úpravou: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, státní zastupitelství, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů …“ etc. Žádný takový článek díky Bohu (zatím) naše ústava neobsahuje. Bude-li obsahovat, pak bude odpověď ministra spravedlnosti na interpelaci v naprostém pořádku, byť dodatečně a hranice snad zůstanou ještě chvíli po té otevřeny. Otázka, jakým směrem“ uzavírá Nespala.
Selektivní výběr judikatury
K otázce použití odposlechů lze konstatovat, že si pan ministr vybral pouze to rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, které ochranu komunikace mezi obhájcem a obviněným spojuje až s okamžikem zahájení trestního stíhání, uvádí advokát Tomáš Gřivna. „To jest usnesení (nikoliv nález – sic!) I. ÚS 1638/14 ze dne 12. 11. 2014. Zcela však opomíjí jak starší tak novější judikaturu Ústavního soudu k otáce mlčenlivosti advokátů a možnosti jejich prolomení. To pak vede k úvaze, proč tak činí a zdali tím nedal najevo svoji strannost.“
Jak Gřivna dále uvádí, konkrétně jde o tyto nálezy:
Nález II. ÚS 889/10 ze dne 25. 11. 2010: „Vedle toho nelze považovat za ústavněprávně akceptovatelný názor, že by k realizaci základního práva na právní pomoc mělo docházet až v okamžiku, kdy se orgán veřejné moci nějakým formálním způsobem (zde předložením plné moci policejnímu orgánu či soudu) dozví o tom, že tohoto práva někdo využívá. Doba mezi okamžikem, kdy se někdo obrátí na advokáta s tím, aby mu poskytl právní pomoc, a okamžikem, kdy se tato skutečnost stane zjevnou pro dotčený orgán veřejné moci, jen stěží může být v ústavněprávním vzduchoprázdnu.
Nález III. ÚS 2847/14 ze dne 3. 1. 2017: „Rozhodujícími kritérii pro určení chráněné komunikace jsou dle uvedené judikatury oprávněné poskytování právních služeb a zájmy klienta. Jejich naplnění představuje materiální podmínky pro ústavnost omezení základních práv a svobod advokáta v podobě odposlechů. Ochrana advokáta je v těchto případech reflexem výše uvedeného práva na obhajobu a práva na právní pomoc. Nositelem těchto práv je však osoba, proti které je vedeno trestní řízení, a jejíž procesní práva v takovém řízení mohou být tímto postupem vážně porušena.“ (bod 24)
Stejně tak, pokud jde o judikaturu ESLP vybírá si pan ministr jen tu, která chráněnou komunikaci omezuje. Opomíjí tak např. rozhodnutí ESLP ve věci R.E. proti Spojenému království, v němž soud zastává tento názor: Soud uznává, že jestliže článek 8 chrání důvěrnost veškeré korespondence mezi jednotlivci, poskytuje „zesílenou ochranu“ sdělením, které si vyměňují mezi sebou advokáti a jejich klienti, s ohledem na to, že advokáti by nemohli hájit své klienty, pokud by nemohli zaručit, že jejich vzájemná sdělení zůstanou důvěrnými (Michaud proti Francii, § 118). Soud proto shledává, že sledování právních konzultací představuje extrémně vysoký stupeň narušení práva osoby na respektování jejího soukromého života a korespondence. „Připouštím, že výše zmiňovaný judikát ESLP byl činěn v jiné skutkové situaci,“ konstatuje Gřivna závěrem.
Případ už řeší i Česká advokátní komora. „Komunikace obviněného s jeho obhájcem je z odposlechů vyloučena zákonem. Pokud došlo k odposlechu takové komunikace, jsou orgány policie povinny záznamy takové komunikace zničit a získané poznatky nijak nepoužít. Pokud se tedy opravdu objevily v trestním spise, může jít o bezprecedentní zásah do základních lidských práv na našem území,“ uvedla už dříve mluvčí komory Iva Chaloupková.
Dušan Šrámek
