Soudkyně Helena Králová se nevypořádala se všemu námitkami ohledně provedených důkazů a jejich hodnocení, především co se týká rozporů ve výpovědích. Konstatuje to senát ÚS, který zamítl ústavní stížnosti Milana Kovandy, Ondreje Páleníka a Jany Nečasové proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým jí odebral případ údajného zneužití Vojenského zpravodajství.
Zároveň ÚS konstatoval, že tímto nálezem nijak nehodnotí právní úvahy či názory, které v usnesení, proti němuž směřovala ústavní stížnost, vyslovil odvolací soud k věci samé. Takovéto hodnocení Ústavnímu soudu v dané fázi trestního řízení a s ohledem na předmět řízení před Ústavním soudem nenáleželo.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že bylo porušeno základní právo na zákonného soudce. Dle jejich názoru jsou základním a jediným důvodem přikázání jinému samosoudci blíže nespecifikované a odvolacím soudem tvrzené pochybnosti o nepodjatosti dosavadního samosoudce, dále rozsah a povaha vad, jednostranné hodnocení důkazů a nerespektování závazných pokynů, ačkoliv v předchozím rozhodnutí žádný závazný právní názor vysloven nebyl. V obou případech zrušení rozsudku obvodního soudu městský soud pouze – v rozporu s pravidly stanovenými trestním řádem, a aniž by jakýkoliv důkaz sám provedl – hodnotil důkazy, ze kterých dovodil odlišné závěry, a instruoval prvoinstanční soud k tomu, jakým způsobem má důkazy hodnotit a jaké má učinit skutkové a právní závěry. Městský soud podle nich přitom bezprecedentně a v rozporu s trestním řádem hodnotí všechny důkazy v neprospěch obviněných, nekriticky přitakává odůvodnění státního zástupce, upřednostňuje svůj způsob hodnocení důkazů a vnucuje své závěry o skutkovém stavu věci, ačkoliv ve věci nelze dovodit, že by obvodní soud důkazy prováděl a hodnotil způsobem vzbuzujícím vážné pochybnosti o jeho objektivním přístupu.
Upozorňují rovněž na to, že ačkoliv se Králová po prvním vrácení věci řádně a úplně vypořádala se všemi výhradami odvolacího soudu, respektovala jeho právní názor, doplnila důkazy a hodnotila je v souladu s § 2 odst. 6 trestního, městský soud v napadeném usnesení uzavřel, že tyto výhrady nesplnila. Jeho postup podle § 262 trestního řádu však není řádně a konkrétně odůvodněn, absentuje výčet pokynů, které neměly být splněny, i výčet závažných vad; to je již samo o sobě vadou mající povahu zásahu do ústavních práv stěžovatele.
Rozpory ve výpovědích
„Ústavní soud konstatuje, že v napadeném usnesení ze dne 23. 12. 2016 vyslovil městský soud ve vztahu k rozhodnutí obvodního soudu konkrétní výhrady, jež byly v podstatě obdobné povahy, jako tomu bylo v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí,“ konstatuje zamítavé stanovisko. „Městský soud přitom výslovně označil důkazy, které považoval za opomenuté, tedy které nebyly zohledněny, ačkoli byly provedeny, nebo ve vztahu k nimž došlo podle jeho názoru k tzv. deformaci důkazu.“ Jak dále ÚS uvádí, konkrétně obvodní soud nikterak nezhodnotil tyto důkazy a vůbec se s nimi nevypořádal: sdělení Vojenského zpravodajství a výpovědi jeho příslušníků k úřední evidenci celé akce a záznam odposlechu telefonického hovoru mezi stěžovatelkou a druhým stěžovatelem ze dne 1. 11. 2012. Městský soud v napadeném rozhodnutí podle ÚS též přesvědčivě vysvětlil, proč nelze diametrální změnu ve výpovědích stěžovatelů učiněných v hlavním líčení hodnotit jako doplnění výpovědi z přípravného řízení, a uvedl, kterými skutečnostmi a důkazy se obvodní soud opětovně nezabýval při hodnocení výpovědi svědka RNDr. Petra Nečase a její věrohodnosti. „Zároveň se však vyvaroval toho, aby sám vytvářel závěry o skutkovém stavu věci a prosazoval své vlastní hodnocení důkazů, které neprovedl, či svůj názor na věrohodnost svědků, které nevyslechl. Obvodní soud ve svém rozhodnutí opakovaně nevyhověl výtkám městského soudu ve vztahu k hodnocení výpovědí svědků a stěžovatelů.“ V prvé řadě se dle zamítavého rozhodnutí obvodní soud nikterak nevypořádal s argumentací státního zástupce, podle které povinnost mlčenlivosti nebránila prvnímu a druhému stěžovateli v plném uplatnění jejich práva na obhajobu už v přípravném řízení. Rozpor jejich nové argumentace, přednesené až v hlavním líčení před soudem, s jejich výpověďmi v přípravném řízení nelze vysvětlit dřívější povinností mlčenlivosti obou stěžovatelů, kterou ostatně ani orgánům v přípravném řízení v této souvislosti nesdělili a nikterak neosvětlili. Obvodní soud též rozumně nevysvětlil, proč hodnotil jako pravdivou výpověď Jany Nečasové v hlavním líčení, ačkoli byla v rozporu s její výpovědí v přípravném řízení. „Další vážné pochybení v postupu obvodního soudu spočívá v tom, že se naprosto nedostatečně zabýval hodnocením věrohodnosti výpovědi svědka RNDr. Petra Nečase ve vztahu k jeho tiskovému prohlášení ze dne 15. 6. 2013, přičemž svědek buď lhal ve svém prohlášení ze dne 15. 6. 2013 nebo ve své výpovědi v této trestní věci. Vysvětlení obvodního soudu spočívající v tom, že první prohlášení bylo adresováno do zahraničí a že svědek v trestním řízení vypovídal pod sankcí křivé výpovědi, nemohou být relevantním posouzením jeho svědecké výpovědi. Tím spíše, že změna popisu děje svědkem RNDr. Petrem Nečasem souvisí se změnami výpovědí ostatních stěžovatelů. Nad to obvodní soud nikterak nepřihlédl ke specifikům vztahu svědka RNDr. Petra Nečase ke stěžovatelce, která byla prokázána odposlechy jejich telefonické komunikace,“ dovozuje dále ÚS.
Podjatost nebyla
V neposlední řadě obvodní soud při odůvodňování svého rozhodnutí zcela ignoroval pokyn odvolacího soudu, udělený mu v prvním derogačním rozhodnutí odvolacího soudu, aby se při hodnocení výpovědi svědka RNDr. Petra Nečase zabýval záznamy o sledování jeho tehdejší manželky, ze kterých vyplývá, že údajná ochrana jeho rodiny fakticky končívala jeho návratem domů.
„Jediné, co lze dle Ústavního soudu městskému soudu v tomto kontextu vytknout, je argument, že na základě způsobu, jakým samosoudkyně hodnotila důkazy, lze mít v dané věci pochybnosti o její nepodjatosti. Soudcem provedené hodnocení důkazů je totiž vyjádřením jeho vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, přičemž z něj nelze usuzovat na existenci skutečností uvedených v § 30 trestního řádu. Tato jediná výhrada k odůvodnění napadeného rozhodnutí však nikterak nezpochybňuje věcnou správnost a dostatečnou odůvodněnost rozhodnutí městského soudu o přikázání věci jinému samosoudci.“
Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto nálezem nijak nehodnotí právní úvahy či názory, které v usnesení, proti němuž směřovala ústavní stížnost, vyslovil odvolací soud k věci samé. Takovéto hodnocení Ústavnímu soudu v dané fázi trestního řízení a s ohledem na předmět řízení před Ústavním soudem nenáleželo.
Dušan Šrámek
