Zatímco společným jmenovatelem Ústavy a procesu je hledání spravedlnosti, společným jmenovatelem ústavního práva a dědického práva je strach. Dědické právo často píší autoři pro sebe jako pro budoucí mrtvé, nikoli pro živé dědice. Dědické právo se v České republice stalo obětí solipsismu a nostalgie. Vyplynulo to z přednášky místopředsedy Nejvyššího soudu Romany Fialy.
Brilantní přednáška místopředsedy Nejvyššího soudu Romany Fialy zazněla na úvod historicky prvního workshopu na téma dědické právo v rámci Pražského právnického jara ve čtvrtek 20. dubna 2017. Existuje-li v České republice právník, který oživuje skomírající disciplínu filozofie práva, je to právě Roman Fiala.
V úvodu položil otázku, jaká je spojitost mezi Ústavou a procesním právem. Je to spravedlnost, hledání spravedlnosti, cesta ke spravedlnosti.
Co spojuje ústavní právo a dědické právo? „Je to strach. Je to strach z minulosti a strach z budoucnosti. Ústava je plodem strachu z minulosti, vypovídá o tom, co národ prožil v čase minulém. Ústavou říkáme, že co se stalo je správné a má zůstat do budoucnosti,“ uvedl Roman Fiala s odkazem na francouzskou revoluci a střet monarchie v. republika. „Materiální jádro Ústavy je plodem strachu z našich potomků, kteří by nemuseli hodnoty předků brát vážně,“ vysvětil soudce.
Podle jeho slov je to podobné s dědickým právem, kde vyvstává otázka, zda jde o právo pro živé nebo o právo pro mrtvé. Podle Romana Fialy lze ze znění zákona poznat, zda ten, kdo zákon psal, se cítí více zůstavitelem nebo dědicem. Lze rozpoznat, že autor zákona měl strach. Strach z evoluce, z toho že vše se mění a vyvíjí. Podobně to platí pro státy, kdy každá generace je přesvědčena, že právě teď jsme dosáhli vrcholu. Jde o legislativní solipsismus, tedy promítnutí filozofické představy, že existuje pouze dotyčný člověk a jeho vědomí a vše ostatní je popřeno, do zákona. „Legislativci solipsisté vytvářejí zákon s tím, že ostatní jsou jen jejich představa,“ uvedl Roman Fiala ke kvalitě nového dědického práva v České republice.
Nostalgie patří do filmu, ne do práva
Podle Romana Fialy je další významný jev, který ovlivnil dědické právo, nostalgie. Jak vyplynulo z jeho slov, nostalgie legislativce vrhá zákon zcela mimo čas a prostor. Jako příklad uvedl soudce ustanovení o prohlášení závěti před starostou. Podle Romana Fialy mělo takové ustanovení význam na Zakarpatské Rusy v zimě ve vsi, kam se lze dostat pouze s koňmi zasněženým průsmykem. „Nostalgie patří do filmu pro pamětníky, nikoli do práva,“ komentoval české dědické právo soudce.
V této souvislosti učinil poznámku o slavném rakouském občanském zákoníku, na jehož základě byl sepsán nový český občanský zákoník. Takže zatímco byl mezitím rakouský občanský zákoník novelizován pro úplný anachronismus, v České republice je považován za moderní zákon. „Dědické právo bylo převzato z rakouského zákoníku a Bůh ví, proč nikoli celé,“ pokračoval soudce, podle kterého například nebyly převzaty dědické přihlášky, ale byla nastolena odpovědnost za dluhy s jedinou záchranou, totiž výhrady soupisu majetku. „Dědic když nekoná, tak dědí,“ vysvětlil situaci Roman Fiala.
Jak dále vyplynulo z diskuse, velkým problémem současnosti v dědickém řízení jsou exeukovaní lidé a lidé v insolvenci. Geometrickou řadou narůstají zůstavitelé v exekuci, zůstavitelé v insolvenci, dědic v exekuci, dědic v insolvenci. „Likvidace dědictví je konkurs na majetek mrtvého,“ poznamenal k tomu soudce Roman Fiala.
Co je dále důsledkem nedůsledné, nemetodické práce a neúčelné práce legislativce? Například skutečnost, že pro některá ustanovení zákona nelze nalézt vysvětlení v důvodové zprávě, zatímco předmětná zpráva zdůvodňuje ustanovení, která ze zákona nakonec vypadla. „Důvodová zpráva zdůvodňuje něco, co neexistuje,“ zhodnotil stav věci Roman Fiala.
Fideikomis, ochrana dědice, společné jmění
Pokud by se zákon měl změnit, místopředseda Nejvyššího soudu by se přimlouval za přeformulování pasáže o odpovědnosti za dluhy. Poté se dotkl některých jednotlivých institutů, které jsou příčinou absurdních situací jako například neúprava institutu fideikomis. Podle Romana Fialy může být závěť napsána neobratně, například s podmínkou, že vnuk nabude majetek až za deset let ve zletilosti. Za takových okolností musí být dědické řízení vedeno deset let, musí být předáno státu jako odúmrť, popsal soudce problém plynoucí z neexistence správce dědictví v tomto případě.
Stejně tak problematicky vidí Roman Fiala institut společného jmění manželů. Existuje-li rovnost mezi občany, měl by být institut společné jmění manželů povinný u všech institucí upravujících vzájemné vztahy adekvátních k manželství – tedy i u registrovaného partnerství. Roman Fiala je přesvědčen, že by měl existovat například i u vztahů typu společné soužití v domácnosti delší než jeden rok. „Nejde o juristický pohled na neprávní hodnoty. Je to otázka k respektu ústavní zásady rovnosti,“ vysvětlil svůj postoj soudce.
Právo má být vždy pro živé
Romanu Fialovi rovněž uniká, proč český zákon neobsahuje ochranu oprávněného dědice: „Nevím, proč se zákonodárce rozhodl ochranu neformulovat. Jde o ty, na které se při dědění zapomnělo. Tito dříve věděli, že se obrací na dědice a v jaké lhůtě. Nyní se nově mají obracet na ty, v jejichž držení je majetek,“ popsal složitost úpravy. Podle Fialy jsou instituty odpovědnost za dluhy a ochrana dědice první adepti na úpravu.
Podle Romana Fialy by právo měl být vždy právem pro živé. „Právo má být vždy pro živé. Pokusme se mít v rovině ústavního práva i dědického práva menší strach a nebojme se podívat se do budoucnosti,“ řekl soudce. „Existuje pozitivní právo. Pokud jako protiklad existuje také negativní právo, právo dědické na něj aspiruje,“ uzavřel místopředseda Nejvyššího soudu.
Irena Válová
