Prověřování kteréhokoli podezřelého lze vést nekonečně dlouho, pokud vede trestní řízení státní zástupce. Prověřovaní lidé to neví, mohou na ně být nasazeny prostorové a telefonní odposlechy. Nemají žádnou možnost obrany. Jejich komunikace s advokátem není nijak chráněna, protože nejde o vztah obviněného s obhájcem. Symbolem tohoto jevu se stali exposlanci Petr Tluchoř, Marek Šnajdr a Ivan Fuksa (ODS) z případu Nagyová a spol. Jejich postavení se ani po čtyřech letech nemění, jak vyplývá z rozhovoru s advokátem Markem Nespalou.
Jsou to už tři roky, kdy jsme si říkali, že exposlanci z případu Nagyová a spol. jsou dále v postavení podezřelých, protože trestní řízení nebylo zastaveno ani zahlazeno a že jsou nadále v postavení podezřelých. Jejich situace podle našeho rozhovoru neměla před třemi lety východisko.
To je učebnicový příklad toho, jakým způsobem se praxe trestního řízení odchyluje od jeho zásad a od úmyslu zákonodárce upravit trestní řízení coby právem řízený proces. Jde o tak zvané nekonečné prověřování. Prověřování jako tzv.slabá fáze přípravného řízení má svoje časové limity – dva, tři respektive šest měsíců, kdy může být prodlouženo na základě rozhodnutí státního zástupce.
Ale opakovaně několikrát po sobě?
Pokud vede trestní řízení sám státní zástupce, pak prodlužuje toto stádium prověřování sám sobě a může ho vést nekonečně dlouho. Případ exposlanců je toho absolutním symbolem. Dne 16. července 2013 bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu o indemnitě, to znamená o vyloučení možnosti trestního stíhání na věky věků. Po němž mělo okamžitě podle zákona a při striktním dodržování trestního řádu následovat zastavení trestního stíhání. Státní zástupci to obešli tím způsobem, že až deset dní poté – zdůrazňuji deset dní poté – 26. července 2013 rozhodl nejvyšší státní zástupce o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání právě z důvodů indemnity.
Takže přinejmenším deset dní probíhalo nezákonné trestní stíhání, protože co je složitého na tom, zastavit trestní stíhání ihned poté, co bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu? Tady byl obejit zákon tak, že trestní věc se vrátila de iure do stádia prověřování.
Ve stádiu prověřování nemá prověřovaná osoba vůbec žádných práv a tím méně práv lidských. Dotyčný člověk neví o tom, že je sledován, neví o tom, že je odposloucháván, neví o tom, že jsou proti němu shromažďovány důkazy a tím pádem se nemůže k ničemu ani vyjádřit. Jak už se zažilo z té doby léta 2013, jde o vytvoření zvláštní skupiny občanů sprostých podezřelých. Jejich komunikace s jejich právními zástupci není chráněna, což je unikát, to nikde ve světě není. To je jenom u nás. K tomu na ně mohou být utajeně nasazovány operativně pátrací prostředky, aniž by oni měli jakoukoli možnost se – byť i následně – o tom nějakým způsobem dozvědět.
Podle §158 d, odst.3 trestního řádu vyjma tam, kde jde o zásah do soukromí, nasazení těchto operativních prostředků určuje pouze státní zástupce. Takže se tady ocitáme v kolizi nebo se za využití (zneužití) ustanovení § 159 odst 2 trestního řádu, což jsou lhůty k prověřování, a § 158 d, odst.3 trestního řádu. dostáváme do situace, kdy pokud státní zástupce sám vede trestní řízení, zde prověřování, tak si sám může libovolně prodlužovat lhůtu a sám může nasazovat prostorové odposlechy, které jsou mnohem závažnějším zásahem do soukromí, než je odposlech telefonu a telefonické komunikace, který může nařídit pouze soud.
To je případ Nagyová a spol., tam vede trestní řízení nikoli policie, ale sám státní zástupce z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Vysvětlete, proč je nasazování prostorových odposlechů závažnější zásah, než odposlech telefonu
Pokud spolu v telefonu hovoří dvě osoby, hovoří spolu dvě osoby. Pokud je nasazen prostorový odposlech do prostor, které se nepovažují za soukromé – což jsou třeba advokátní kanceláře, což jsou veškeré jednací místnosti v hotelových zařízeních, tak se dostáváme do kruhu, kdy si lze nejprve vytýčit pachatele a teprve poté hledat jeho trestnou činnost. Znamená to v praxi nebo může to znamenat v praxi – tato zákonná úprava by přece neměla být s ohledem na článek čtyři Listiny základních práv a svobod zneužívána nebo nadužívána – že se vytipuje zájmová osoba – nepohodlná osoba – a na ní je ,boucháno´ tak dlouho, až se najde někdy v budoucnu nějaká její trestná činnost. Byť se proti tomuto postupu v loňském roce vymezil Nejvyšší soud, že takto to nelze. Byl to případ ze severu Čech.
Takže tento případ, kdy exposlanci jsou nadále de iure ve stádiu prověřování, znamená, že na nich mohou být nadále vykonávány operativně pátrací úkony a mohou být při určitém výkladu trestního řádu neustále pod kontrolou.
Máte nějaký poznatek, že u vašeho klienta se to děje a jeho prověřování dále pokračuje?
Takový poznatek mít nemohu. Právě proto, že jde o stádium prověřování, kde se nemusí dít třeba vůbec nic. Ale že exposlanci jsou nebo mohou být pod nekonečným a neustálým prověřováním, zaznělo na podzim roku 2013, kdy bylo řečeno, že se bude ,dále pátrat´ po okolnostech onoho podzimu roku 2012 a schvalování daňového balíčku. Prakticky nic nebrání tomu, aby nadále probíhalo prověřování.
Pokud to zaznělo, navíc to zaznělo opakovaně od osob ve funkci státního zástupce, tak to platí a děje se to. Rozumný člověk se znalostí věci počítá s tím, že prověřování nadále pokračuje.
Faktem, který to podtrhuje je, že běží ostré trestní řízení nyní ve stádiu hlavního líčení ve věci paní Nagyové, doktora Nečase a pana Bočka, kde odůvodnění nasazení těchto prostředků vychází z toho, že tady je jednoduše trestní řízení, kde ještě stále lze opatřovat důkazy a tím, že je tento proces blokován jednak rozhodováním o podjatosti předsedkyně senátu a jednak o následném rozhodování o podjatosti státních zástupců, tak je to případ velmi živý. Základní práva exposlanců jsou ohrožena nebo poškozována.
Jak je v zahraničí upravena komunikace člověka jako klienta advokáta, který je v postavení podezřelého, o čemž neví, s jeho advokátem?
Tady se dostáváme k interpelaci na ministra spravedlnosti, který v odpovědi řekl, že je to vlastně v pořádku, že k zásahu do těchto soukromých nebo chráněných komunikací dochází. Opřel to o jedno jediné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které vychází z případu, kdy dva advokáti hájící jednoho klienta spolu komunikovali a došlo k nějakému defektu v té komunikaci, za což byli disciplinárně potrestáni a ESLP konstatoval, že použití takového odposlechu v disciplinárním řízení není narušením soukromí podle článku osm Úmluvy. Ale vedle toho je rozsáhlá judikatura, která už od osmdesátých let minulého století deklaruje, že důvěrnost komunikace mezi advokátem a klientem nejenom mezi obhájcem a obviněným je základem pro spravedlivý proces.
A co ono nekonečné prověřování a vytvoření speciální skupiny občanů bez práv? Je něco takového v zahraničí možné respektive obvyklé?
Ne, ne, ne. Ve všech úpravách je to striktně limitováno zejména tím, že po určitém čase prověřování musí o jeho prodlužování rozhodovat soud. Naopak u nás pokud se státní zástupce dopustí pochybení, dejme tomu v podobě úniku informací, má to pro něj pouze ten následek, že je posléze posouzen jinými státními zástupci. A jak známo, vrána vráně oči nevyklove.
Irena Válová
