Předmětem zákonné ochrany není „výsada advokáta“, nýbrž ochrana důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem, říká v rozhovoru pro Českou justici člen prezídia Unie obhájců ČR Lukáš Trojan. Podle něj je skvělou zprávou pro vedení spravedlivého „fair“ procesu, že soudy v rámci meritorního rozhodování a to již od úrovně Nejvyššího soudu ČR, opakovaně odmítají uvedenou praxi, pokud se týká formálního povolování odposlechů. „Celá právnická obec s napětím očekává, jaký bude další vývoj judikatury v této věci.“
O čem podle vás svědčí, že jsou odposlouchávány hovory advokátů s klienty
Uvedená otázka má několik věcných i právních rovin. V prvé řadě svědčí o tom, že ústavně zaručené právo chránící tajemství zpráv podávaných telefonem nebo obdobným zařízením je porušováno. Závažnost zásahu do takto zaručeného ústavního práva je umocněna tím, že jde o komunikaci s advokátem, kdy v případě, že advokát je v procesním postavení zástupce v trestním řízení, dochází též k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivy proces.
Úmyslně zde rozlišuji pojmosloví advokát a obhájce. V případě obhájce je otázka záznamu komunikace řešena zákonem zcela jednoznačně. Je-li zaznamenána komunikace obhájce a obviněného, tato musí byt zničena, a poznatky nesmí OČTŘ použít. Z judikatury Ústavního soudu CR vyplývá, že se tak musí stát bez odkladu. OČTR však účelově vykládají situaci, kdy advokát komunikuje s klientem v procesním postavení podezřelého, a tvrdí, že se v takovém případě nejedná o komunikaci obhájce a obviněného. Takový vyklad je jednoznačným obcházením ústavních principů a je mimo jiné v rozporu s judikaturou ESLP. Osobně mám za to, že již samotná komunikace mezi advokátem a klientem má byt chráněna.
Jak to myslíte?
Lze například odkázat na modelový případ Nizozemského království, kde tato otázka byla řešena v souvislosti s odposlechy advokátů tajnými službami, a kdy byla jednoznačně judikována tak, že nepřípustné jsou odposlechy nikoliv pouze obhájce a obviněného, ale veškerá komunikace advokáta a klienta. Odpověď na váši otázku je tedy možné shrnout tak, že odposlechy advokátů s klienty svědčí o snaze prolomit základy, na kterých stojí demokratický právní stát. Odposlechy obhájců a obviněných resp. získání či dokonce využití informací takto získaných pak mohu bez dalšího označit za nezákonné jednání, které může za určitých okolností naplnit skutkovou podstatu trestného činu.
Není to jediný útok na advokáty z poslední doby. Co podle Vás znamená odmítnutí ústavní stížnosti Ivana Langera ohledně prohlídky advokátní kanceláře?
V dané věci se jedná o jiný případ směřující však k obdobnému cíli, tedy získání důvěrných informací, které advokát získal v souvislosti s poskytováním právních služeb, tentokrát formou prohlídky v advokátní kanceláři. Předmětem zákonné ochrany není „výsada advokáta“, nýbrž ochrana důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem. Osobně je mi velmi líto, že Ústavní soud v předmětném rozhodnutí zcela rezignoval na detailní a přesvědčivé odůvodnění daného rozhodnutí. Konkrétní rozhodnutí, se kterým jsem měl možnost se seznámit, je ve svém odůvodnění nepřesvědčivé, a dle mého názoru se míjí s podstatou podané ústavní stížnosti.
Jak vnímáte rozhodování Ústavního soudu, který v podstatě tvrdí, že právo na zákonného soudce platí až od chvíle, kdy vydal rozhodnutí o místní příslušnosti v přípravné řízení?
S uvedeným právním názorem vyjádřeným Ústavním soudem ČR se zásadně neztotožňuji, jakkoliv dovedu pochopit „praktické důvody“, které patrně vedly k vyslovení uvedeného právního názoru. Ústavní soud chtěl nepochybně ochránit legalitu dosavadního postupu OČTR v řadě trestních řízení, který však ve svém rozhodnutí označil za rozporný se zákonem. Osobně bych pro ilustraci absurdity takového rozhodnutí použil analogii se situací, kdy je doznání vynucováno za pomoci nedovolené výslechové metody např. waterboardingu. Takové jednání by bylo nepochybně Ústavním soudem shledáno za rozporné s Listinou základních práv a svobod. V logice Vámi zmíněného rozhodnutí by však všechny výslechy provedené s využitím této výslechové metody do rozhodnutí Ústavního soudu ČR byly zákonné.
Už dva soudy shodily v kauze Rath odposlechy s tím, že byly nařízeny nezákonně. Jaké to může mít důsledky pro toto trestní řízení? Otevírá to možnost pro přezkum nařízených odposlechů i v jiných případech, kde existují pochybnosti o oprávněnosti jejich nařízení?
Zcela nepochybně ano. V právnické obci je známou notorietou, že soudy při rozhodování o povolení použití operativní techniky postupuji velmi často ryze formalisticky a fakticky nepřezkoumávají předložené návrhy a akceptuji bez dalšího kritického posouzení argumentaci státního zastupitelství. Je skvělou zprávou pro vedení spravedlivého „fair“ procesu, že soudy v rámci meritorního rozhodování a to již od úrovně Nejvyššího soudu ČR, opakovaně odmítají uvedenou praxi. Cela právnická obec s napětím očekává, jaký bude další vývoj judikatury v této věci.
OČTŘ či ministr spravedlnosti kritizují omezení působnosti státních zástupců, s nimiž přišla sněmovna, respektive komise pro kontrolu odposlechů, protože se tím údajně sníží možnost postihovat trestnou činnost. Souhlasíte s těmito výhradami?
Jakkoliv rozumím námitkám státních zástupců, nemohu se s nimi ztotožnit. Podstata spravedlivého procesu spočívá v respektování stanovených pravidel. Pokud je tedy elementárním článkem vyšetřování trestné činnosti Policie CR, musí byt zachována její procesní autonomie. Vybírání si těch „správných“ policistů, kteří vyšetřují trestnou činnost, zakládá již v počátku řízení pochybnosti o vedení fair procesu a pochybnosti o účelovém jednáni, jakkoliv může byt vedeno rozumnými úmysly na straně státních zástupců je podstata, k níž směruje sněmovní usnesení.
Dušan Šrámek
