Měl by se Nejvyšší soud otevřít i pro soudce – akademiky? Je praxe běžná na Nejvyšším správním soudu či Ústavním soudu vhodná i pro Nejvyšší soud? Tato otázka v posledních dnech rozděluje justici. Velmi důrazně se proti záměru předsedy Pavla Šámala v pátek postavila i Soudcovská unie, podle které „bez existence kariérního řádu pro soudce obecných soudů a závazných pravidel pro jmenování externistů nelze osobu bez soudní praxe jmenovat soudcem Nejvyššího soudu. V opačném případě je zpochybněna nezávislost justice a záruka odborného rozhodování“. Co si o návrhu myslí některé osobnosti české justice?
Ljubomír Drápal, předseda KS v Praze
Pokládám za správné, aby se soudci obecných soudů stávali též osoby z akademické sféry, jejichž vysoké odborné znalosti dávají záruku řádného výkonu funkce u příslušného soudu. K Nejvyššímu soudu by osoby z akademické sféry, které nepůsobily jako soudci u nižších soudů, měly být přidělovány jen zcela výjimečně, jestliže jejich celoživotní vědecké a pedagogické působení na právnické fakultě prokazatelně osvědčilo, že jejich činnost „v taláru“ bude přínosem pro výkon soudnictví.
Ti, o nichž jsem se dozvěděl, že by nyní měli být přiděleni k Nejvyššímu soudu, uvedená kritéria podle mého mínění nesplňují. Záměr přidělit je k Nejvyššímu soudu vnímám jako specificky vyjádřený projev nedůvěry ve schopnosti stávajících soudců občanskoprávního a obchodního kolegia, spojený se zřejmou snahou o změnu v dosavadní rozhodovací praxi kolegia a některých jeho soudních oddělení.
Nejde o cestu správným směrem. Orgány státní správy soudů nesmějí zasahovat do nezávislosti soudů (včetně přijímání právních názorů), a to ani prostřednictvím způsobu výběru osob přidělovaných k jednotlivým soudům (a k Nejvyššímu soudu obzvláště).
Milan Tripes, předseda KS v Českých Budějovicích
Osobně nejsem přítelem jakýchkoli výjimek z jasně stanovených pravidel – i sebelépe míněná výjimka může být příčinou nečekaných problémů, leckdy i prvním krokem na cestě do pekel. Ale na druhé straně nevylučuji, že by v určitých případech mohla být takováto výjimka přínosem – muselo by se ovšem jednat o skutečně mimořádně odborně fundovanou osobnost, u níž by navíc byly dány předpoklady, že zvládne (zajisté nikoli jednoduchý) přechod ke zcela rozdílnému způsobu práce (tj. nakládání s právem). Předpokládám nicméně, že by byl vytvořen takový zákonný rámec, který by společně s osobami předsedy nejvyššího soudu, ministra spravedlnosti a prezidenta republiky byl dostatečnou záruku toho, aby se takováto opatření nestala pravidlem a aby byla využívána skutečně jen jako naprostá výjimka potvrzující stávající pravidlo.
Miloslav Sedláček, předseda KS v Plzni
Jsem si samozřejmě vědom toho, že již v současnosti akademici působí u Ústavního soudu (kde je to více než vhodné), i u Nejvyššího správního soudu (kde se tento postup osvědčil díky pečlivému personálnímu výběru), nicméně postavení a úkoly Nejvyššího soudu jsou přece jen podle mého názoru poněkud jiné, více vyžadující znalost prostředí jednací síně a reálnou zkušenost s řízením procesu. Každý si může položit otázku, zda by se raději nechal operovat chirurgem z krajské nemocnice nebo profesorem chirurgie, který je výborný teoretik, ale posledních 10 let nesáhl na skalpel. Nicméně myslím, že pokud by se možnost doplnění Nejvyššího soudu akademiky používala velmi uměřeně a pokud by se hledělo i na to, aby šlo zejména o osoby nepůsobící jen a výhradně v akademické aféře, ale současně i v advokacii, státním zastupitelství či ve srovnatelných profesích, pak by skutečně mohlo jít o obohacení rozhodovací činnosti.
Milan Bořek, předseda KS v Brně
Nemám výhrady k představené změně v obsazování Nejvyššího soudu, pokud by šlo právě o ty uznávané akademiky uvedené ve Vašem článku ze dne 31.3.2017 (https://www.ceska-justice.cz/2017/03/revoluce-nejvyssi-soud-se-ma-otevrit-i-akademikum-kteri-nikdy-nesoudili/), ke kterým mám úctu.
Jan Čipera, předseda KS v Hradci Králové
Zákon o soudech a soudcích předpokládá, že soudci budou jmenováni především z řad justičních čekatelů. V důsledku novelizací ust. § 117 tohoto zákona, které zakládá právo vykonat justiční zkoušku i vyšším soudním úředníkům a asistentům soudců, a v důsledku toho, že ministerstvo v minulosti přestalo přidělovat soudům zvlášť prostředky na platy justičních čekatelů, se fakticky rozšířil okruh právníků navrhovaných na jmenování soudcem. Případné jmenování kohokoli bez předcházející vlastní zkušenosti s výkonem soudnictví soudcem Nejvyššího soudu by ovšem bylo revoluční novinkou, pohříchu minimálně diskutabilní, protože nesporným hendikepem takového soudce, sebevíce vzdělaného, bude jeho procesní nezkušenost s vedením řízení. Nadto tím více bude narušen u nás tradiční a tudíž předpokládaný způsob obsazování vyšších soudů zkušenými soudci „odspodu“.
František Púry, předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu
Osobně nemám nic proti tomu, aby u Nejvyššího soudu působili jako soudci i teoretici z vysokých škol, zejména docenti a profesoři práva (tzv. akademici, jak je nazýváte), protože Nejvyšší soud v mnoha svých zásadních rozhodnutích a stanoviscích musí vycházet z teoretických základů jednotlivých právních odvětví a naopak, svou judikaturou ovlivňuje a rozvíjí i právní teorii a vědu. V možném působení tzv. akademiků u Nejvyššího soudu však spatřuji i několik úskalí:
- měly by to být odborně vysoce erudované, respektované a všeobecně uznávané osobnosti, které jsou v odborné veřejnosti dostatečně etablované a známé, aby měly potřebnou autoritu u soudců nižších stupňů, kteří jsou v tomto směru přece jen poněkud konzervativní a mohou negativně vnímat chybějící soudcovskou praxi, která je – pominu-li poněkud specifickou situaci u správního a ústavního soudnictví – v obecné justici při přezkoumávání rozhodnutí soudů nižších stupňů mnohdy nenahraditelná ani výjimečnou erudicí oněch tzv. akademiků,
- tito teoretici by měli být schopni zaujmout v rozhodnutích jednoznačný názor na řešení určitých otázek, umět obhájit tento názor i v širším kolektivu senátu, velkého senátu kolegia nebo celého příslušného kolegia, ale také na druhé straně musí respektovat většinový názor těchto kolektivních rozhodovacích těles, který může být odlišný od názoru příslušného teoretika; jinými slovy je třeba mít schopnost přizpůsobit se kolektivnímu rozhodování a umět se vyrovnat i se skutečnosti, že ani sebelépe teoreticky podložený názor nemusí být většinově schválen,
- měli by umět skloubit svou dosavadní pedagogickou či vědeckou činnost – pokud v ní chtějí pokračovat – s plnohodnotným výkonem funkce soudce Nejvyššího soudu, který je nejen časově náročný, ale vyžaduje i přizpůsobení se v osobním životě, včetně případného dojíždění či dokonce přestěhování do Brna.
Uvážíme-li kromě výše uvedeného, že se trestnímu právu věnuje mnohem užší okruh právníků, a tedy i teoretiků (tzv. akademiků) vhodných k výkonu funkce soudce u Nejvyššího soudu, než je tomu v oblasti civilního práva, pak rozhodně zatím nelze předpokládat nějaký jejich větší příliv mezi soudce trestního kolegia Nejvyššího soudu. Navíc bylo trestní kolegium Nejvyššího soudu v tomto směru již posíleno od 1. 1. 2017 o pana JUDr. Bc. Jiřího Říhu, Ph.D., který sice předtím působil asi 10 let jako soudce u soudu nižšího stupně, ale obdobnou dobu je činný i jako vyučující na Právnické fakultě UK v Praze, a přestože je relativně mladý, jeho vysoká teoretická erudice je zřejmá a vhodně se skloubila s praxí soudce.
Jaroslav Bureš, předseda VS v Praze
Zákon to umožňuje. Jde-li o mimořádné osobnosti. Mimořádné v tom slova smyslu, že za nimi jsou zcela zjevné výsledky ve vědecké práci, ale řekněme i v praktickém ohledu se světem práva, tak proč ne? Ale ono je to trochu proti jejich vlastní budoucnosti, protože se pak ocitnou v prostředí, které je nemilosrdné. Takový kandidát nemusí obstát v detailních debatách na kolegiu, které jsou vedeny až extrémními specialisty. U Nejvyššího soudu je agenda velmi důsledně rozdělena podle zásady specializace. Chcete-li přezkoumávat práci soudců u nižších soudů, tak ji musíte umět minimálně stejně dobře jako oni. A to především vyžaduje dokonalou znalost řemesla, tedy procesního práva. Těžko může restaurátor nábytku zvládnout nějaký vzácný umělecký kousek, když neví, jak se to dělá. V tomto slova smyslu je procesní právo řemeslem pro výkon soudcovského povolání jako každá jiná profesní dovednost. A to se obávám, že je velký handicap mezi těmito kandidáty. Samozřejmě, mohou být vynikajícími teoretiky v oboru procesního práva, to já nepopírám, ale výjimky budou potvrzovat pravidlo.
Pavel Vrcha, soudce Nejvyššího soudu
Soudce Vrcha se k problematice obsáhle vyjádřil ve svém blogu na svých stránkách zde.
(epa)
