Revoluční změna se připravuje v souvislosti s obsazováním Nejvyššího soudu. Předseda Pavel Šámal se s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem dohodl, že by talár mohli obléci i akademici bez praxe z obecné justice. „Názorové spektrum obohatí všechny tyto skupiny. Má-li Nejvyšší soud jako jeden z hlavních úkolů sjednocovat judikaturu, bude to nanejvýš prospěšné. Ostatně, již nyní jsou akademici a dokonce jeden bývalý advokát u Nejvyššího soudu ve funkci poradců a jejich přínos je zřejmý. V tuto chvíli stojí za to, postoupit dál,“ uvedl pro Českou justici Šámal.

Bylo by to za historii Nejvyššího soudu poprvé, co by na talár oblékli soudci-parašutisté, tedy nikoliv soudci z obecné justice. V minulosti byl přitom mezi soudcovskou veřejností velký odpor i proti tomu, aby na NS přicházeli soudci z kariérou na úrovni okresního soudu. O tématu jako první informovala MF Dnes.

V obecné justici nápad vyvolává převážně negativní reakce. Mezi nejčastější námitky proti zaznívá, že se v justici ustálil jakýsi nepsaný kariérní řád, v němž se respektuje, že soudcem NS, coby vrcholného orgánu obecné justice, by se měli stávat zkušení soudci krajských a vyšších, tedy odvolacích soudů.

Další námitkou je, že pouhá akademická průprava nemůže nahradit znalost „justičního provozu“, tedy žitou praxi z obecné justice, která umožňuje zkušeným soudcům dívat se i skrz paragrafy. „Je to hodně sporná myšlenka. Může být problém, když se soudcem dovolacího soudu stane někdo, kdo nikdy jednání v soudní síni neřídil. Dovednost soudit, vcítit se do procesu je důležitá,“ řekl MF Dnes předseda Městského soudu v Praze a čestný předseda Soudcovské unie Libor Vávra.

Tři z jedné advokátní kanceláře

Mohlo by vás zajímat

Současná předsedkyně Soudcovské unie je kritická méně. „Vysoké soudy by měly být otevřeny špičkovým odborníkům zejména z akademické sféry. Na druhou stranu by bylo dobré to řešit společně s jasný- mi pravidly kariérního postupu pro soudce. V současné době žádná neexistují, takže například soudce okresního soudu nemá jasno v tom, za jakých okolností může vystoupat až k tomu nejvyššímu,“ myslí si šéfka unie Daniela Zemanová.

Konkrétně pak zaznívá kritika, že tři ze čtyř uvažovaných jmen náleží k jedné advokátní kanceláři, což vyvolává obavy z možných netransparentních vlivů.

Kdo by mohl doplnit Nejvyšší soud?

Petr Lavický – Pracuje jako odborný asistent na katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, je členem rekodifikační komise OSŘ.
Petr Tégl 
Filip Melzer 
Milan Hulmák – Všichni tři působí v advokátní kanceláři Havel, Holásek & Partners jako právní experti a přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Vedení Nejvyššího soudu o možnosti, že by v budoucnu mohli být mezi soudci, přidělenými k Nejvyššímu soudu, rovněž uznávaní odborníci z jiných právnických profesí, zejména akademici nebo advokáti, reálně uvažuje a přiznává, že některé odborníky už oslovilo. Konkrétní jména ale komentovat nehcce.

Oddělení analytiky a srovnávacího práva Nejvyššího soudu již zpracovalo studii, která komplexně mapuje tuto problematiku v celoevropském měřítku. Nejvyšší soud údaje poskytl České justici.
Z analýzy vyplývá, že naprostá většina evropských států umožňuje jmenovat soudcem nejvyššího soudu osobu, která dříve nezastávala pozici soudce soudu nižšího stupně. Z 25 analyzovaných evropských států jen 4 (Bulharsko, Rumunsko, Řecko, Belgie) neumožňují při obsazování nejvyššího soudu činit výběr z akademiků nebo advokátů. Tyto země uplatňují striktní kariérní model.

„Nesoudci“ z pobaltských zemí

Ve zbylých 21 srovnávaných evropských státech právní úprava umožňuje jmenovat soudcem nejvyššího soudu i tzv. „nesoudce“. Nejedná se nicméně o homogenní skupinu, dále ji lze členit, a to do 3 skupin v závislosti na faktickém využívání jmenování „nesoudců“ při obsazování nejvyšších soudů.

  • Do první z uváděných skupin lze zařadit nejvyšší soudy Rakouska, Slovenska nebo Spojeného království. Jedná se o státy, které sice umožňují jmenovat akademiky či advokáty na nejvyšší soudy, v praxi tuto možnost ovšem nevyužívají. Uplatňují model, který lze připodobnit modelu dosavadního obsazování našeho Nejvyššího soudu.
  • Zbylé dvě skupiny jsou z analyzovaného vzorku nejpočetnější. Jsou tvořeny státy, které při obsazování nejvyššího soudu aplikují „omezený kariérní model“ a státy, které při obsazování nejvyšších soudů kladou silný důraz na výraznější zastoupení „nesoudců“ v soudním sboru.

Mezi státy, které při jmenování soudců nejvyššího soudu vycházejí z kariérního modelu doplněného o určitý počet akademiků, resp. advokátů, se nachází Německo, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Francie, Lotyšsko, Španělsko, Portugalsko, Itálie a Irsko.

Skupina zdůrazňující potřebu zastoupení „nesoudců“ při rozhodování nejvyšších soudů, je pak tvořena převážně severskými a pobaltskými státy. Řadí se do ní Litva, Estonsko, Švédsko, Finsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko a Švýcarsko. Společná je pro tuto skupinu zejména absence specializovaného ústavního soudnictví. Specifickým pro švýcarský soudní systém je pak obsazování tamního nejvyššího soudu ve volbách a omezení funkčního období na 6 let. Tento soud plní přitom také roli soudu ústavního.

Pokud jde o podmínky jmenování „nesoudců“ na nejvyšší evropské soudy, uplatňovány jsou v zásadě dva modely. První z nich nestanoví žádné specifické podmínky pro jmenování akademiků či advokátů na nejvyšší soudy. Druhý model ze zvláštních podmínek vychází. Činí tak zejména stanovením požadavků na délku právní praxe, kterou kandidát na soudce nejvyššího soudu musí absolvovat před svým jmenováním do funkce.

Mezi státy aplikující druhý z uvedených modelů se nachází Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Norsko, Španělsko, Portugalsko, Spojené království a Irsko. Rozmezí požadované praxe se u všech těchto států liší a pohybuje se mezi 10 (Litva) a 20 lety právní praxe (Slovinsko). Jedná se přitom o model, který je do jisté míry identický s modelem obsazování pozic soudců na evropských mezinárodních soudech (Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr Evropské unie). Pokud se přímo jedná o situaci na Evropském soudu pro lidská práva, výslovně neexistuje stanovena minimální délka požadované praxe, doporučení poradního výboru však apeluje na státy Úmluvy, aby nominovaly takové kandidáty, kteří disponují dostatečnými znalostmi a zkušenostmi pro výkon tak důležité soudcovské funkce.

Obohacení rozhodovací činnosti?

„S přihlédnutím k tomu se vedení Nejvyššího soudu domnívá, že příchod několika předních odborníků např. z akademické sféry nebo z advokacie může jednoznačně obohatit rozhodovací činnost Nejvyššího soudu. Jde především o nové, komplexní pohledy na právní problematiku, jak z hlediska přístupu teorie, tak i výkonu právní praxe,“ uvádí předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal.

Každý právní obor vychází z obecných teoretických základů, které mají zásadní význam pro aplikaci zákonných pravidel v konkrétních soudních případech. Z toho vyplývá podstatný přínos akademiků pro soudní rozhodování zejména na nejvyšších soudech, které často při aplikaci právních institutů používají obecné principy a pravidla v jejich přirozenoprávním pojetí. Významná je také jejich orientace napříč soudními systémy a komparativní přístup. Na druhé straně advokáti, kteří aplikují právo vždy v (určitém) kontextu, mohou do rozhodování vnést nové přístupy a pohledy, neboť mají často široké povědomí o souvislostech a reálných dopadech soudních rozhodnutí ve společnosti, a to nejenom z hlediska právních souvislostí, ale i ekonomických a sociálních dopadů. Podobně též vynikající státní zástupci mohou přinést soudnictví své bohaté zkušenosti s praktickým uplatňováním trestního práva.

Právní řád České republiky takovou možnost připouští, příkladem z praxe je například Nejvyšší správní soud, kde hned několik soudců, bývalých akademiků či advokátů, působilo či působí již řadu let. Jde například o tyto soudce: Zdeněk Kühn, Kateřina Šimáčková – začínala jako soudkyně u NSS, nyní je na ÚS; Vojtěch Šimíček – dříve NSS, nyní rovněž ÚS, Pavel Molek, Aleš Roztočil, apod.

(epa, sr)