Důvodem kárného provinění předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích Milana Tripese je to, že se řídil výroky Vrchního soudu v Praze pouze v konkrétní věci, kterou uvedeným usnesením soud řešil. Pominul však precedenční potenciál právního názoru jím vysloveného. V odůvodnění rozsudku, který má Česká justice k dispozici, to konstatoval kárný senát Nejvyššího správního soudu. „A právě tím těsně překročil hranici mezi jednáním sice objektivně protizákonným, avšak nezaviněným, a jednáním nevědomě nedbalým,“ konstatuje NSS.
Kárný senát NSS uznal v únoru Tripese vinným z toho důvodu, že na konci prosince 2015 novému soudnímu oddělení nesprávně přidělil 1521 případů. Žádné kárné opatření soud neuložil. Tripes pochybení odmítá, podle něj šlo o běžné manažerské rozhodnutí a postupují tak i jiné soudy.
Přestože kárnou žalobu na Tripese podal ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO), kritice se v rozsudku nevyhnul ani jeho úřad. „Z vyjádření předsedů krajských soudů je přitom zároveň patrné, že dosud nikdo, zejména pak nikoli Ministerstvo spravedlnosti, nečinil kroky k ujednocení správní praxe a vyjasnění, jak v podobných situacích správně postupovat,“ uvádí se v rozsudku. To pro Českou justici již kritizoval předseda KS v Brně Milan Bořek.
Jednání kárně obviněného mělo spočívat v nesprávném postupu při stanovení, že nový soudce insolvenčního úseku, pro něhož bylo vytvořeno nové soudní oddělení, bude rozhodovat věc již napadlou, přidělenou již předtím jinému soudci do jiného soudního oddělení. „Kárný soud nepovažuje za nutné opakovat mnohokrát již různými soudy vyřčené úvahy o tom, že pravidla pro přidělování věcí soudcům musí mít férovou, racionální a transparentní povahu, a že pokud by ji neměla, podrývala by důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví a samotné soudnictví vystavovala nebezpečí politického či administrativního zneužití. Toto východisko považuje kárný senát za samozřejmé,“ píše se v rozsudku.
Nepřípustný způsob rozdělení práce
Z hlediska obsahu objektivního práva tedy není žádných pochyb o tom, píše se dále v rozsudku, že „přerozdělení“ věcí je třeba v těch případech, v nichž zákon takový krok vůbec připouští, provést výlučně jedním ze dvou kvalifikovaných způsobů, a sice vydáním nového rozvrhu práce pro nadcházející kalendářní rok, nebo změnou stávajícího (aktuálně v daném kalendářním roce platného) rozvrhu práce. Z hlediska objektivního práva je tedy nepřípustné „přerozdělovat“ již přidělené věci jakýmkoli jiným způsobem, zejména rozhodnutím předsedy či místopředsedy soudu nemajícím charakter vydání nového rozvrhu práce či změny stávajícího rozvrhu práce.
Celý rozsudek si můžete stáhnout zde.
Jak dále soud konstatuje, z výše uvedených úvah je patrné, že kárně obviněný jednal v rozporu s objektivním právem, konkrétně v rozporu s § 42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích, pokud věci napadlé již určitému soudci „přerozdělil“ jinému soudci tak, že o tom vydal opatření, které samo o sobě nebylo součástí nového rozvrhu práce na rok 2016. Šlo totiž o jakési prováděcí opatření k tomuto rozvrhu práce, jež vskutku jeho součástí v přísném slova smyslu nebylo, neboť nebylo ani součástí samotného rozvrhu práce, ani jeho přílohou, která by byla spolu s rozvrhem práce zákonem předepsaným způsobem projednána příslušnými orgány (soudcovskou radou), vydána a patřičně zveřejněna.
Jako předseda soudu byl přitom povinen zasahovat do rozdělování věcí jednotlivým soudcům pouze na základě zákona, v jeho mezích a jen a pouze způsoby, které zákon stanoví, tedy zejména v souladu s ustanoveními zákona o soudech a soudcích předepisujícími, za jakých věcných podmínek, jakou formou a za splnění jakých procedur tak lze činit.
Podle soudu je nicméně zřejmé, že Tripes byl subjektivně přesvědčen, že „přerozdělí-li“ již přidělené věci v souvislosti s vydáním nového rozvrhu práce svým opatřením vydaným mimo rámec tohoto rozvrhu práce, jedná v souladu se zákonem.
Podle jeho vlastních slov si nedovedl rozumně představit, že by rozsáhlý soubor zhruba půl druhého tisíce věcí, jež se „přerozdělovaly“, uvedl v rozvrhu práce. Podkladem pro toto subjektivní přesvědčení kárně obviněného byla jednak dosavadní zřejmě „od nepaměti“ aplikovaná praxe na příslušném krajském soudu, jež byla obecně akceptována a nebylo v ní nikým, zejména ne příslušným místopředsedou, který v daném případě podklady pro předsedu připravoval, ani soudcovskou radou spatřováno nic problematického.
Takovéto důvody pro přesvědčení o správnosti objektivně nezákonného postupu by byly samy o sobě v daném případě dostatečným důvodem k tomu, aby jednání kárně obviněného nemohlo být považováno za zaviněné ani z nevědomé nedbalosti. Je totiž zřejmé, že dlouhodobé praktikování určitého postupu, na němž není obecně shledáváno nic problematického, který není nijak relevantně zpochybňován a jenž je činěn v dobré víře v to, že je správný, může a často zcela pochopitelně bude tím, kdo jej praktikuje, považován za zákonný. „Všichni, i soudci a předsedové soudů, jsou v posledku lidé nedokonalí a omylní, jimž jsou dána omezení lidského poznání včetně toho, že rutinně praktikované bývá často z dobrých důvodů považováno za správné. Proto zdaleka ne každé jednání předsedy soudu jsoucí v rozporu s objektivním právem lze považovat za jednání zaviněné.“
Překročení hranice
Zaviněným se však stane mj. v okamžiku, kdy se předseda dozví informace, jež jej mají přimět k vážné pochybnosti a z toho plynoucí hlubší úvaze o tom, zda dosud praktikovaný postup je správný, a přesto tuto úvahu neučiní. „V nyní projednávaném případě kárně obviněný dostal poté, co vydal objektivně nezákonné opatření, takový signál o tom, že jeho postup vskutku nezákonným byl, že jej to mohlo a mělo vést k zamyšlení, zda svůj dosavadní postup nekorigovat. Tímto signálem byl důkladně vyargumentovaný právní názor Vrchního soudu v Praze vyslovený v usnesení ze dne 20. 6. 2016, č. j. 2 VSPH 963/2016-B-30. Kárně obviněný se uvedeným právním názorem cítil být vázán pouze v konkrétní věci, kterou uvedeným usnesením vrchní soud řešil, avšak pominul možný precedenční potenciál právního názoru jím vysloveného. A právě tím těsně překročil hranici mezi jednáním sice objektivně protizákonným, avšak nezaviněným, a jednáním nevědomě nedbalým,“ zní klíčová část rozsudku. Pokud – jak je patrné z jeho vyjádření – s právním názorem vrchního soudu nesouhlasil a považoval jej za svého druhu judikaturní exces, měl svůj právní názor důkladně konzultovat přinejmenším v rámci krajského soudu, lépe však v širších kruzích odborné veřejnosti v oblasti procesního práva, a na základě toho zvolit jasný a právně důkladně vyargumentovaný postup, ať již jakýkoli.
Tripesovi naopak pomohlo to, že z vyjádření předsedů krajských soudů, která byla součástí spisu, je zároveň patrné, že dosud nikdo, zejména pak nikoli Ministerstvo spravedlnosti, nečinil kroky k ujednocení správní praxe a vyjasnění, jak v podobných situacích správně postupovat. Projednávaný případ tak má být v první řadě příležitostí k jasnému vyslovení, jak je třeba v případech tohoto typu postupovat, a impulsem k ujednocení praxe. „Konečně posledním dílčím důvodem neuložení kárného opatření je to, že v daném konkrétním případě zjevně předseda soudu fakticky postupoval při vydání svého opatření způsobem v určitém ohledu dosti podobným tomu, jak by býval měl správně postupovat podle objektivního práva. Z hlediska obsahového, tedy z hlediska důvodnosti a férovosti provedeného „přerozdělení“ věcí, mu nelze ničeho vytknout – nešlo o žádnou manipulaci, účelové jednání či o snahu některého ze soudců zvýhodnit, nýbrž o opatření zákonné a rozumné, vedené snahou o zajištění přiměřeně rychlého postupu v řízení pro pokud možno všechny dotčené účastníky řízení,“ uzavírá kárný senát.
Rozhodnutí kárného senátu je definitivní, opravným prostředkem je pouze ústavní stížnost, která ale nemá odkladný účinek.
Dušan Šrámek
