Exekutorská komora se rozchází ve výpočtech Ministerstva spravedlnosti k nákladům na exekuce. Rozdíl přitom činí až několik tisíc korun. „Ministr a jeho úředníci buď neumí počítat, nebo údaje o bohatství exekutorů záměrně zkreslují a nafukují,“ uvedl člen prezídia EK Petr Polanský.
Trvalým řešením v případech uprázdněných exekutorských úřadů, kdy exekutoři rezignují, pak není podle Polanského nahrazování exekutorskými kandidáty. „Na skutečnost, že úprava zastupování a úprava „přechodu“ výkonu exekutorského úřadu, je deficitní, upozorňuje EK ČR dlouhodobě, nicméně Ministerstvo spravedlnosti zatím s žádným vhodným řešením nepřišlo a návrhy EK ČR si neosvojilo.“
Ministr Pelikán upozornil na své bilanční tiskové konferenci ke dvoum letům ve funkci to, že po úpravách advokátního a exekučního tarifu činí náklady na tisícikorunový dluh 7 716 korun, když dlužník uhradí dluh do měsíce nebo na 11 043 korun při splacení poté. „Jde o další výrazný pokles oproti roku 2007, kdy byly náklady na tisícikorunový dluh průměrně 29 407 korun.“
Nicméně podle Exekutorské komory celkové náklady v roce 2006 činily u splacení do měsíce 16 010 Kč, dnes to dělá 6 384 Kč a po 1. dubnu 5 779 Kč. U splacení poté to dnes činí 10 317 Kč a po vstoupení vyhlášky v platnost to bude činit 9 107 Kč. Rozdíl Ministerstvem uváděných čísel oproti výpočtům Exekutorské komory tak činí v roce 2006 13 397 Kč, v současnosti to činí 1 936 Kč a rovněž tolik po 1. dubnu. Přesné výpočty najdete zde.
Zkreslení údajů?
Mohlo by vás zajímat
„Ministr a jeho úředníci buď neumí počítat, nebo údaje o bohatství exekutorů záměrně zkresluje a nafukuje,“ kontruje člen prezídia Petr Polanský. Ze zprávy podle něj nelze vyčíst, že vše nejde exekutorovi, což je zřejmě záměrně. „I pokud jde o celkové náklady včetně nalézacího řízení, jsou Pelikánova čísla nadhodnocená. Opět se ptám – je to záměr nebo neznalost?“ Polanský rovněž kritizuje, že zpráva neuvádí, kolik si z vymáhání bere stát, ačkoli to není málo, ani to, že exekutor jednou úspěšnou exekucí financuje další čtyři neúspěšné.
Cestu jak napravit zmíněné problémy, které exekuční řízení za dobu jeho fungování zatížily a zejména jak reálně snížit náklady exekucí, vidí Exekutorská komora ČR v zavedení principu místní příslušnosti soudních exekutorů. Tím by se objektivně přidělovaly exekuce úřadům dle trvalého bydliště dlužníků.
Kandidáti nejsou řešením
Polanský se rovněž vymezuje vůči tvrzení ministra, že zánikem výkonu exekutorského úřadu nenastává žádný problém, protože na uvolněná místa nastupují exekutorští kandidáti. Zanikne-li soudnímu exekutorovi výkon exekutorského úřadu, je to důvodem, s nímž právní předpisy spojují okamžik zahájení zastupování. Každý soudní exekutor má svého zástupce (jiného exekutora anebo exekutorského kandidáta), který v takovém případě pokračuje v exekuční činnosti zahájené původním exekutorem (nicméně za využití „výrobních prostředků“ původního exekutora – zaměstnanci, vybavení atp.). Institut zástupce je koncipován legislativně jako prostředek dočasný k překlenutí vážných důvodů, pro něž nelze vykonávat exekutorský úřad.
„Exekuční řád předpokládá, že dočasnost zastupování je dána tím, že do uvolněného exekutorského úřad bude na základě výběrového řízení jmenován nový soudní exekutor; to tedy může trvat v ideálním případě cca 3 – 4 měsíce, končí-li exekutor z vlastní vůle, je možné vybrat nového exekutora předtím, než původnímu exekutorovi uběhne půlroční doba, kdy musí po složení funkce ještě úřad vykonávat,“ vysvětluje Polanský. Problém podle něj nicméně nastává, nepodaří-li se obsadit uvolněný exekutorský úřad, neboť v takovém případě je institut zástupce exekutora nedostatečný, neboť je koncipován jako dočasný, krátkodobý.
Jak dále Polanský vysvětluje, výkon zastupování je pro zástupce poměrně zatěžující časově, ale i finančně – pokud původní exekutor neposkytuje řádnou součinnost, a proto zástupci v takovém případě, kdy není vybrán nový exekutor, se vzdávají poměrně pochopitelně funkce zástupce a žádají o ustanovení nového zástupce. Výkon celého exekutorského úřadu je tedy následně paralyzován častými změnami zástupců, nedostatkem pracovníků atp. To vše se promítá do jednotlivých řízení, kde dochází logicky k průtahům, které nikdo nezavinil, protože každý zástupce se musí seznámit s agendou, s fungováním svěřeného úřadu, informačním systémem, pravidly pro součinnosti atd. Neskončená řízení tedy vlastně „visí v meziprostoru“ a systematicky se jim nikdo nemůže věnovat. „Na skutečnost, že úprava zastupování a úprava „přechodu“ výkonu exekutorského úřadu, je deficitní, upozorňuje EK ČR dlouhodobě, nicméně Ministerstvo spravedlnosti zatím s žádným vhodným řešením nepřišlo a návrhy EK ČR si neosvojilo. To je navíc prohlubováno tím, že po snížení exekučního tarifu jsou exekutorské úřady případnými novými kvalitními právníky vnímány jako neatraktivní. Efektivní vymáhací proces přitom výrazně přispívá k právní jistotě, která je důležitá jak pro dlužníky, tak pro věřitele,“ uzavírá Polanský.
Dušan Šrámek
