Obhájci  Shahrama  Abdullaha Zadeha při nahlížení do spisu zjistili, že obsahují přepisy odposlechů mezi nimi a jejich klientem, ačkoli to striktně zakazuje trestní řád. Podle Unie obhájců ČR existuje dokonce podezření, že daná zjištění o způsobu obhajoby dostával na stůl soudce Krajského soudu v Brně, který vede hlavní líčení ve věci údajných daňových úniků. Jak Česká advokátní komora, tak Unie obhájců se proti protizákonnému jednání policie ohradily, a UO ČR kvůli tomu podala trestní oznámení do rukou nejvyššího státního zástupce. O případu chce s Pavlem Zemanem mluvit na nadcházející schůzce i předseda České advokátní komory Martin Vychopeň.

Představenstvo České advokátní komory (ČAK) projednalo na svém jednání konaném dne
14. 2. 2017 podnět konkrétní advokátní kanceláře k postupu orgánů činných v trestním řízení (policie a státního zastupitelství) v konkrétní trestní věci a následně se seznámilo se stanoviskem Unie obhájců České republiky (UO ČR) v téže věci. Ačkoliv je Česká advokátní komora zdrženlivá, pokud jde o jakékoliv hodnocení a posuzování v průběhu řízení dosud neskončených konkrétních věcí, v této chvíli vyjadřuje velmi silné znepokojení nad postupem orgánů činných v trestním řízení, konstatuje úvodem prohlášení ČAK.

Bezprecedentní zásah

Jak dále Komora uvádí, k základním lidským právům garantovaným ústavním pořádkem ČR patří i právo obviněného, aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce (článek 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Toto základní lidské právo je rozvedeno některými zákony, zejména trestním řádem. Ten garantuje důvěrnost informací mezi klienty a jejich obhájci mimo jiné i tím, že pokud orgány činné v trestním řízení hodlají získat poznatky o osobách a věcech pomocí technických prostředků utajeným způsobem (například odposlechy telefonních hovorů), mohou tak učinit pouze na základě povolení soudu. Komunikace obviněného s obhájcem je z odposlechů vyloučena, a pokud je dodatečně zjištěno, že došlo k odposlechu takové komunikace, jsou orgány policie povinny záznamy takové komunikace zničit a získané poznatky nijak nepoužít (§ 158d odst. 1 trestního řádu). „Z materiálů, které má ČAK k dispozici, se jeví jako důvodné podezření, že orgány činné v trestním řízení porušily výše uvedená ustanovení trestního řádu a Listiny základních práv a svobod a hrubým způsobem zasáhly do práva na obhajobu tím, že nejenže činily záznamy o komunikaci mezi obviněným a jeho obhájci, ale dokonce tyto záznamy zařadily do trestního spisu.“

Pokud se uvedené podezření potvrdí, půjde podle ČAK o bezprecedentní zásah do základních lidských práv osob na našem území, z něhož bude třeba vyvodit nejpřísnější důsledky. ČAK hodlá tento případ dále sledovat a bude nepochybně projednán i na již dříve domluvené schůzce nejvyššího státního zástupce s předsedou ČAK, doplňuje tisková mluvčí ČAK Iva Chaloupková.

Mohlo by vás zajímat

Odposlechů může být ještě víc

Unie obhájců ČR dospěla na základě obdržených informací k závěru o důvodném podezření, že níže popsaným jednáním byl spáchán trestný čin. Při nahlédnutí do trestního spisu bylo zjištěno, konstatuje člen vedení UO Václav Vlk, že součástí důkazního materiálu jsou i zvukové záznamy telefonické komunikace mezi obžalovaným  Zadehem a jeho pěti obhájci, a proto Unie obhájců ČR považuje takovýto způsob porušení zákona za něco, co zde od roku 1989, pokud jde o zásah do práva na ochranu komunikace mezi obžalovaným a jeho obhájcem, nemá rovného. „Podle dostupné informace jde ovšem o podstatně rozsáhlejší soubor odposlechů, které zatím nebyly všechny vyhodnoceny. V každém případě je ale nesporné, že v uvedených dnech a mezi uvedenými osobami šlo o komunikaci, která se týkala či výhradně mohla týkat trestního stíhání obžalovaného a tedy o komunikace, která je ve smyslu ustanovení § 158 d) odst. 1 z odposlechu vyloučena.“

Jak dále Vlk uvádí, výše uvedená skutková tvrzení považuje UO ČR za nesporná a též snadno prokazatelná.  Za velmi pravděpodobné a současně zvyšující společenskou škodlivost popsaného skutku pak oznamovatel považuje to, že orgány činné v trestním řízení již ve chvíli, kdy byl podáván shora uvedený návrh na povolení sledovat, mimo jiné telefonní číslo, případně další telefonní čísla osoby, která již v té době byla obviněna a respektive obžalovaná, si musely být vědomi, že tato osoba – uživatel stanice, bude, mimo jiné, komunikovat se svým obhájcem. Tím spíše v situaci, kdy bylo zřejmé, že těchto obhájců je několik. „Nikoliv o podezření, ale o jistotě pokud jde o povahu komunikace, pak lze hovořit poté, kdy byly záznamy o telefonické komunikaci obžalovaného vyhodnoceny. V této fázi již ze záznamů muselo být patrno, že kromě jiného jde o telefonickou komunikaci s obhájci. V této souvislosti je tvrzeno, že šlo nejen obecně o komunikaci obžalovaného se svými obhájci, ale o komunikaci, jejíž obsah se obhajoby týkal a šlo mimo jiné i o taktiku obhajoby, podávání různých podnětů či jiné procesní aktivity, které byly touto cestou projednávány či dohadovány“ pokračuje Unie ve svém podnětu.

Celý případ je o to skandálnější, že Unie obhájců ČR disponuje informacemi o tom, že zjištěný obsah komunikace mezi obžalovaným a obhájci, zabývající se taktikou obhajoby, byl orgány činnými v trestním řízení využit a tyto informace měly být dále předány i soudci, který v trestním řízení vede hlavní líčení. Toto podezření ale bude muset být v rámci dalšího vyšetřování celé záležitosti potvrzeno či vyvráceno, neboť jednoznačné důkazy v této chvíli Unie obhájců nemá, disponuje pouze jednotlivými informacemi.

Zatímní snaha dotčených advokátů zjednat ve věci nápravu nebyla zatím úspěšná. O uvedeném skutku bylo informováno Policejní presidium a Generální inspekce bezpečnostních sborů.  Policejní prezidium sdělilo, že věc postoupilo z důvodu příslušnosti Krajskému státnímu zastupitelství v Brně. Stejně alibisticky se zachovala Generální inspekce bezpečnostních sborů, která podání vyhodnotila jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle § 157a odst. 1 tr. řádu a proto jej postoupila státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. „Oznamovatel nesdílí právní názor obou institucí, navíc názor rozporný. Naopak má za to, že oba adresáti mohou být ve věci již angažováni a tedy podjatí. Proto je toto podání primárně adresováno Nejvyššímu státnímu zástupci,“ uzavírá UO ČR.

Podobný případ, i když ne takového rozsahu, řešil již v roce 1995 Ústavní soud. V rozhodnutí o ústavní stížnosti tehdy uvedl,  že ratio současné právní úpravy, které nelze ztrácet ze zřetele, spočívá v tom, aby jiné orgány v trestním řízení činné a rozhodující (vyšetřovatel, státní zástupce, soudci) nebyly protiprávně získanými informacemi, které přirozeně nemají a nemohou mít povahu ani podpůrného důkazu, procesně nepřípustným způsobem ovlivňovány, „řečeno jinými slovy, – při střetu dvou zájmů – ústavně chráněnému tajemství dopravovaných zpráv je třeba dát přednost před účelem trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.); důsledkem toho ovšem je, že jakýkoli záznam, dotýkající se ústavně chráněného tajemství, nesmí být prováděn nebo protokolárně podchycen (§ 88 odst. 4 tr. ř.), a to ani pouhým sdělením, že k ústavně chráněné komunikaci vůbec došlo; proto také zařazení magnetofonových nahrávek nebo písemných sdělení o nich (bez ohledu na jejich formu nebo obsah) do trestního spisu je nejen zákonně ale i ústavně zcela nepřípustné.“

Dušan Šrámek