Šikana představitelů obcí za politická rozhodnutí, při nichž se neobohatili ani oni, ani nikdo jiný, a nebyla jejich jednání způsobena žádná škoda, stále pokračuje. Přesvědčit se o tom mohlo i vedení obce Brno – Židenice. Představitelé obce byli zatím nepravomocně odsouzeni k podmíněným trestům v podstatě za to, že při zadávání veřejných zakázek postupovali přísněji, než upravovaly interní směrnice. „To, že obec ušetřila veřejné finance, že se používalo přísnější směrnic, že se konečně začalo projektovat, to už nikoho nezajímá,“ říká dnes již bývalý místostarosta Jiří Nesiba.
Podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2016 byl Nesiba uznán vinným ze spáchání zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2, písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku s podmínkou na čtyři roky spolu se zákazem účasti v orgánech veřejného zadavatele veřejné zakázky územně samosprávného celku na rovněž čtyři roky.
Nezákonnost trestního stíhání
Trestní stíhání bylo zahájeno v květnu 2014 a to pro dva paragrafy, ačkoli se jednalo o jedno jednání, které je podřaditelné. Než se situace vyřešila, skoro osm měsíců bylo trestní stíhání vedeno v rozporu se zákonem na základě nezákonného usnesení. „Je tak zcela zřejmé, že již od počátku nebyla naplněna podmínka zákonného označení trestného činu ve smyslu trestního řádu. A contrario trestní stíhání tak bylo zahájeno nezákonně a tedy celé následující trestní řízení je nezákonné,“ konstatuje Neshibův advokát Robert Rotrekl v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Podle něj jedinou zákonnou možností nápravy této nezákonnosti by bylo zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání ze strany státního zastupitelství. Zejména tak mělo státní zastupitelství učinit za situace, kdy na nezákonnost usnesení bylo obžalovaným upozorněno již v odůvodnění stížnosti proti němu, a ze strany státního zastupitelství byly námitky obžalovaného v tomto směru shledány správnými.
Jak z rozsudku dále vyplývá, Nesiba byl spolu s dalšími osobami odsouzen za to, že jako místostarosta městské části Brno – Židenice, odpovědný za správu majetku obce a bytový fond v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách a interní metodikou upravující postup při zadávání veřejných zakázek, zmanipuloval spolu s dalšími radními zadání veřejných zakázek, „kdy takto předem, skrytě, mimo rámec výběrového řízení, zajišťovali předem vybraným společnostem získání veřejné zakázky…“. Nalézací soud dále ve výrokové části napadeného rozsudku učinil závěr, že tehdejší místostarosta se s ostatními obžalovanými navzájem domlouvali, které firmy osloví v souvislosti se zadáním veřejné zakázky. Jenže v kontextu výroku rozsudku nebylo vůbec prokázáno, že by komukoli sděloval jména společností, které byly na předmětné poradě starosty navrženy k oslovení. „Nalézací soud se tímto ani nezabýval, přitom z konstrukce výroku je patrné, že obžalovaní by se jména navržených společností měli „nějak“ dozvědět. „Nalézací soud tuto skutečnost, tedy ono „propojení spočívající ve sdělení jmen navržených společností dalšímu obžalovanému“ zcela vypustil z odůvodnění, zřejmě proto, že toto nebylo prokázáno a svědčilo by to ve prospěch obžalovaného,“ kontruje advokát v odvolání. Soud Nesibovi rovněž kladl za vinu schválení jedné konkrétní zakázky, přičemž si ale spletl datum jednání hodnotící komise s jednáním Rady Městské části Brno – Židenice, přičemž tohoto zasedání se Nesiba ani neúčastnil, což plyne z prezenční listiny. Dokazováním nebylo dokonce ani prokázáno, že by inkriminované společnosti vůbec navrhoval. V případu byly nasazeny i odposlechy, v těch ale vůbec místostarosta buď vůbec nefiguruje, anebo není jasné, čeho by se hovory měly týkat.
Soud pak vyslovuje své domněnky o tom, že účast obžalovaného se zdaleka neomezovala jen na porady, respektive na činnost hodnotící komise, ale že byl rovněž oním aktivním spolutvůrcem těchto veřejných zakázek. „V této části se nalézací soud uchýlil již jen ke spekulaci, neboť žádné provedené důkazy, zejména v časové souvztažnosti a obsahu jednotlivých důkazů ve vzájemné souvislosti a samostatně, tuto spekulaci či domněnku nepodporují a jedná se pouze o hodnocení těchto důkazů ze strany nalézacího soudu, kdy však toto hodnocení je daleko za hranicí zásady volného hodnocení důkazů a hodnocení důkazů ve vztahu k obžalovanému je pouhou svévolí nalézacího soudu, tak aby důkazy vyhovovaly jím učiněných závěrů, resp. nalézací soud si nejprve vytvořil verzi skutku a teprve poté do této své verze se snaží „napasovat“ jednotlivé důkazy. Navíc nalézacím soudem výše uvedené „aktivní spolutvůrce veřejných zakázek“ vůbec nekoresponduje s trestněprávním jednáním obžalovaného ve výrokové části napadeného Rozsudku,“ píše se v odvolání.
Přísnější postup
Pikantní na celém rozsudku rovněž je, že postup odlišný proti inkriminované směrnici, kterou radní nerespektovali, byl přísnější, což ve své svědecké výpovědi potvrdila i příslušná pracovnice auditu z brněnského magistrátu. Ta navíc uvedla, že některé městské části ani takovéto směrnice nemají, neboť povinností zadavatele je pouze postupovat v souladu se zákonem. Tuto část výpovědi svědkyně však nalézací soud zcela z hodnocení důkazů vypustil a ignoroval.
Rozsudek rovněž operuje s tím, že obžalovaný celé řízení „zmanipuloval“, ačkoli takový pojem dotyčný paragraf vůbec nezná. Až v odůvodnění pak soud konstatuje, že sjednání výhodnějších podmínek spočívá v samotném charakteru zadání veřejné zakázky – tedy netransparentně, ryze účelově, v rozporu se samotným smyslem zadávaní veřejných zakázek, pohybujícím se mimo vytčená pravidla – s cílem jakési ratihabice předem a zákulisně vybraného vítěze, a který i navíc takovou kvazisoutěž spolurealizoval. Nalézací soud dále konstatoval, že tak zde docházelo nejen k fingovaným vítězstvím, ale i fingování vítězství jiného. „Výše uvedené konstatování nalézacího soudu je pouhou frází, která nemá žádný odraz v důkazech, zejména ani není uvedeno, jakým konkrétním jednáním měl obžalovaný výše uvedené konstatování nalézacího soudu naplnit. Nalézací soud ve svém konstatování úplně zapomněl na skutečnost, že v souladu se ZoVZ, mohl zadavatel pro jednotlivé zakázky vybrat rovnou nějakou konkrétní společnost a nemusel se vůbec obtěžovat s oslovováním dalších společností, rozesíláním nabídek, shromažďováním nabídek a jejich vyhodnocením a hledáním nejvýhodnější nabídky,“ oponuje Nesibův advolát. Navíc k nabídkám docházelo na poradách starosty, takže není jasné, co by na tom mělo být skrytého či netransparentního.
Dalším nutným kvalifikačním znakem skutkové podstaty zločinu, pro nějž byl obžalovaný uznán vinným, je úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Nalézací soud ve výroku napadeného rozsudku tento nutný kvalifikační znak zcela vynechal, a v samotném výroku, v němž je popisováno jednání obžalovaných, není tento kvalifikační znak vůbec zmíněn. Pouze na závěr výroku je obecná formulace, že obžalovaný jednal s úmyslem opatřit jinému prospěch. V průběhu dokazování však nebylo prokázáno, že obžalovaný svým jednáním způsobil někomu škodu či sobě opatřil nějaký prospěch, nebo že by jednal v úmyslu škodu způsobit či prospěch si opatřit. „V samotném celém trestním řízení taktéž nebylo vůbec prokázáno, že by jinému – zadavateli, tedy ÚMČ Brno-Židenice, vznikla jakákoli majetková škoda v souvislosti s předmětnými zakázkami, nalézací soud se vůbec nezabýval tím, zda byly předmětné veřejné zakázky například nadhodnocené, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že nebyly, neboť byly prováděny v souladu s pravidly RTS, společnostem byly zasílány slepé rozpočty, právě proto, aby bylo dosaženo co nejnižší ceny.
Stejně tak nebylo prokázáno, že by obžalovaný či oslovené firmy získaly neoprávněný prospěch, neboť všechny předmětné zakázky byly skutečně provedeny a nebylo ani zjištěno, že by byly například byly nepotřebné a vytvořené pouze za účelem „vytáhnout peníze z rozpočtu“,“ píše se v odvolání. „Výrok nalézacího soudu je tak pouhou obecnou formulací, která nemá žádný obsah, ale hlavně není opřena o jediný důkaz, neboť ani v odůvodnění napadeného Rozsudku nalézací soud již tento svůj výrok nijak neodůvodňuje s odkazem na jakékoli důkazy.“
Absence subjektivní stránky
V rozsudku navíc absentuje subjektivní stránka spáchaného trestného činu, spočívající v zavinění.
Nalézací soud se v odůvodnění pouze omezil na přepis paragrafového znění zločinu, pro nějž byl obžalovaný uznán vinným, a to v kvalifikačním znaku prospěchu pro jiného, tak ve znaku úmyslu. Ale ani z výroku napadeného rozsudku, ani z odůvodnění není zřejmé, v čem měl prospěch spočívat, a kdo měl prospěch získat. „Již v samotném výroku o následku tak dochází k situaci, kdy nalézací soud znevěrohodňuje své vlastní závěry, neboť v témže výroku jednou hovoří, že obžalovaní jednali zřejmě ke škodě a prospěchu a dále pak pouze k prospěchu jiného. Ve své podstatě v těchto závěrech soudu se nelze vyznat a působí zmatečně.“
Pofiderní je ostatně i tvrzení o organizované skupině. Z provedených důkazů skutečně vyplynulo, že Nesiba se zná s dalšími obžalovanými, dokonce z odposlechů a z jeho výpovědi vyplynulo, že občas hrál tenis s některými z nich, čímž se netajil. Těžko lze z toho ale dělat závěr o organizované skupině ve smyslu trestního zákoníku. Z provedených odposlechů, a stejně tak z výslechu obžalovaných, svědků, ani listin neplyne, že by se obžalovaný jakkoliv domlouval s dalšími obžalovanými na údajné manipulaci při zadání předmětných veřejných zakázek. Stejně tak nebylo prokázáno, že by obžalovaný v rámci takovéto organizované skupiny prováděl přidělené úkoly, v koordinaci s dalšími obžalovanými, tak, aby bylo dosaženo spáchání trestného činu, tedy že by mu někdo uděloval nějaké konkrétní pokyny, například jaké společnosti navrhnout na poradách starosty k oslovení. „Skutečnost, že tato teze obžaloby byla dokazováním vyvrácena, svědčí i text výrokové části napadeného Rozsudku, neboť nalézací soud toto jednání obžalovaného z výroku vypustil,“ kritizuje advokát i práci obžaloby. „Je pak zcela nepřípustné, aby nalézací soud, s ohledem na to, že se neprokázala teze obžaloby o jednání obžalovaného v rámci dovozované organizované skupiny, toto jednání obžalovaného nahradil nějakou vlastní obecnou úvahou, která navíc vůbec nekoresponduje s výrokovou částí napadeného Rozsudku.“
Jak plyne z provedených důkazů, pokračuje Rotrekl, samotné zadání veřejné zakázky malého rozsahu bylo kontrolováno poradou starosty. Nebyl porušen princip nečitelnosti, neboť s ohledem na typ veřejné zakázky mohl zadavatel – ÚMČ mohl klidně oslovit pouze jednu společnost, všechny předmětné veřejné zakázky byly dlouhodobě plánované. Ze strany obžalovaného, resp. zadavatele nemohlo ani dojít ke znemožnění některým dodavatelům ucházet se o veřejnou zakázku, právě z podstaty typu veřejné zakázky malého rozsahu, kdy je pouze na úvaze zadavatele koho osloví či vybere pro takovou veřejnou zakázku, nebylo prokázáno, že předmětné veřejné zakázky měly nastaveny technické a kvalifikační předpoklady zjevně nepřiměřené ve vztahu k velikosti, složitosti a technické náročnosti konkrétní veřejné zakázky, v důsledku čehož by bylo zřejmé, že zakázku nemohou splnit někteří z potenciálních dodavatelů, jež by jinak byli bývali k plnění předmětu veřejné zakázky objektivně způsobilí, uzavírá advokát.
Dušan Šrámek
