Celé rozhodnutí o odebrání věci soudkyni Heleně Králové Městským soudem v Praze ve věci údajného zneužití vojenského zpravodajství stojí na myšlence, že vše, co učinil nalézací soud, je špatně. V rozhovoru pro Českou justici to říká bývalý místopředseda Nejvyššího soudu, advokát Pavel Kučera. „Podle mne si to zasluhuje nějaké rozhodnutí Ústavního soudu. Skutečně jde o zásadní věc, protože jde o odnětí zákonnému soudci. A o odnětí, jímž se to zákonnému soudci bere, a novému soudci se dost polopaticky naznačuje, jak by to měl znovu udělat,“ konstatuje dále.
Jak rozhodnutí Městského soudu v Praze hodnotíte?
Jak jsem měl možnost si rozhodnutí přečíst, tak mne překvapilo, jakou formou preferuje odvolací soud odvolání státního zástupce. To je taková neprocesní úvaha. Pokud bych se měl držet procesu, tady odvolací soud přehnaným způsobem hodnotí důkazy provedené před soudem, což nesmí. Měl by pouze upozornit na to, kde nalézací soud neuposlechl upozornění odvolacího soudu v předchozím vrácení. V obecné poloze hodnotí všechny důkazy provedené nalézacím soudem jako nepřesvědčivé a nevěrohodné, přitom veletočem považuje za věrohodné všechny výtky státního zástupce. To z toho rozhodnutí přímo čiší, toho si nelze nevšimnout. To je zásadní závěr po přečtení celého rozhodnutí.
Přitom ale odvolací soud hovoří o tom, že mu v souladu se zákonnou úpravou nepřísluší hodnotit skutkový stav věci, ačkoli to v mnoha případech nadále činí. Je to jednom formální pochybení, anebo se tím dostává mimo rámec své zákonné působnosti?
Tou otázkou jste si vlastně odpověděl. Skutečně, v úvodu soud uvádí s odvoláním na zákon, konkrétně trestní řád, že skutkový stav hodnotit nemůže, ale potom dál to činí. Takže veletoč od zákonné úpravy je skutečnosti, kterou na tom papíře odvolací soud podává. To vše je ale úplně v rozporu se závěrem, i když bych tohle ještě jakž takž připustil. Jenže po této zdrcující kritice a po ztotožnění se závěry státního zástupce měla tyto důkazy provést soudkyně, která už je jednou provedla. Ale tam je závěr, že se věc přikazuje jiné soudkyni.
Neměla by být argumentace odvolacího soudu spíše taková, co si o tom myslí on, jaké jsou jeho argumenty, a pokud přisvědčí argumentům státního zástupce, neměl by je nějak rozvést či zdůvodnit?
Soud si prostě myslí, co si myslí státní zástupce. Kolikrát je tam to slovo „souhlasí“, kolikrát je tam to slovo „ztotožňuje se“, ale samotný názor soudu tam není. Pouze vždycky s odkazem na to, co proti nalézacímu soudu uplatnil státní zástupce.
Mělo by být formálně správně, že je to názor soudu?
Nepochybně. Přinejmenším si mohl dát soud tu práci, s tím, že to co dává do úst státnímu zástupci, mohl dát do úst sám sobě. Ale ani s tím si práci nedal.
Nezdá se vám, že na řadě míst rozhodnutí soud používá naprosto autoritativní tvrzení, například ohledně kompetencí či vnitřního fungování VOZ, aniž by upřesnil, na základě jakých argumentů tak hodnotí, například odkaz na příslušné zákonné ustanovení?
Mělo by to tam být, ale celé rozhodnutí stojí na myšlence, že vše, co učinil nalézací soud, je špatně. Tady není návod na to, jak má soud postupovat. Respektive to tam je – jestliže je všechno špatně, tak je to vzkaz pro toho, kdo to bude dělat nyní, že když to bude dělat opačně, tak to bude dělat dobře.
Neabsentuje v rozhodnutí zdůvodnění, co vlastně soudkyně Králová napoprvé nesplnila? Tedy nějaký seznam neplněných pokynů při prvním vrácení věci?
V tom se dostáváme k vlastní podstatě věci. Výsledem toho je, že soudkyně, která to soudila u nalézacího soudu, věc soudit nemůže. Je tady podezření, že by i při třetím rozhodnutí rozhodovala zase chybně. A aby tak nerozhodla napotřetí, dostala to jiná soudkyně. Není konkrétně žádný seznam, jak se na něj ptáte, v čem pokyny splnila, a v čem ne. Tady se to bere jenom jako další konstatování, že je to celé špatně. Já bych nepoužil slova seznam, ale protože došlo k nesmírně závažnému zásahu, k odnětí zákonnému soudci, a k rozhodnutí, že případ bude přidělen někomu jinému, což je dokonce ústavní vtělení do toho rozhodnutí, mělo by to být o něco opřeno. Nic takového, a co se to opírá, ve smyslu, „ač jsme jí to vytkli, že by měla, a znovu rozhodovala“ , tedy že už na to byla upozorněna, a znovu rozhodovala špatně, nic takového se tam neobjevuje.
Jak hodnotíte to, že odvolací soud zpochybňuje svědky obhajoby, byť vypovídají pod přísahou, i některé znalecké posudky?
To je takový nový, podle mne ne zrovna dobrý trend. Zpochybnění svědeckých výpovědí, které se nehodí, ale už se to objevuje i ve znaleckých posudcích – křivé svědectví, nepravdivý znalecký posudek. Vychází se přitom z toho, že co bylo zjištěno, je pravda, a co se tomu vymyká, je nepravda, a to dokonce s trestně právními důsledky. Teď se s tím dost začíná, a nedovedu si představit, kam až to může dojít. Jestliže by orgány činné v trestním řízení měly respektovat rozhodnutí odvolacího soudu, měly by logicky dotyčné osoby obvinit.
Zdůvodnění se rovněž opírá o nález Ústavního soudu, který vymezuje podmínky pro odnětí věci, ale zdá se, že nikde není konkretizováno, kde a o co se v něm rozhodnutí opírá.
Ano, potud je to rozhodnutí chybné, nedostatečné a nepřesvědčivé. Ale co je nejzávažnější – tady se hodnotí důkazy, respektive naznačuje se hodnocení důkazů, které byly provedeny, a které nový nalézací soud ještě ani neprovedl. Takže tady se hodnotí důkazy, a nový soudce víceméně z toho hodnocení má vycházet, než sám vůbec tyto důkazy začne provádět. To považuji za naprosto zásadní záležitost při odnětí a přikázán někomu jinému.
Dá se to vyložit tedy i tak, takhle to máš udělat, abys s námi neměla problémy?
No, přímo to tam takhle řečeno není, ale ten, kdo to s tímhle odůvodněním dostane, si to musí uvědomit. Já bych se teď odtrhl od toho, že to skončeno není, Ale řeknu příklad, který by byl pomalu v celé šíři judikaturní. Jde o poměrně známého člověka, protože jeho otec byl významný, který byl dvakrát zproštěn za znásilnění. A odvolací soud té soudkyni, která ho zprostila, to dal jinému soudci. Soudce, řídící se pokyny odvolacího soudu, to bez mrknutí oka odsoudil, s tím, že když se bude držet těchto úvah, tak to obstojí, a také to obstálo. To je cesta, kterou když se vydá nový soudce, skončí zřejmě stejně. Na druhé straně musím přiznat, že tady se trestní řízení dostává trochu do úzkých. Protože za normální situace při odvolání v neprospěch by mohl situaci zhoršit odvolací soud. Ovšem s jednou výjimkou, odvolací soud nemůže sám odsoudit. Tak se hledá cesta, aby se vlk nažral, a koza zůstala celá. Tedy, aby došlo k odsouzení, a aby k němu došlo nějakým procesně přijatelným způsobem. Procesní způsob se při tom hledá velice ztěžka. To je jedna poloha věci. Druhá poloha věci je, že tady se význam nalézacího soudu, který je všude zdůrazňován, nakonec i ustanoveními trestního řádu, obchází. Když to neudělá nalézací soud sám od sebe, tak my ho nějakým způsobem přinutíme, aby to udělal. A to přinucení je odnětí tomu soudci, jehož rozhodnutí se nám nelíbí. A tak se to dá jinému soudci, který bude vůči odvolacímu soudu poslušnější.
Trpí podle vás rozhodnutí takovými vadami, které opravňují podán í ústavní stížnosti?
Podle mne si to nějaké rozhodnutí Ústavního soudu zasluhuje. Skutečně jde o zásadní věc, protože jde o odnětí zákonnému soudci. A o odnětí, jímž se to zákonnému soudci bere, a novému soudci se dost polopaticky naznačuje, jak by to měl znovu udělat.
Dušan Šrámek
