Ústavní soud „blíže určil podmínky určování místní příslušnosti soudu“ v přípravném řízení trestním. Senát se soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem vydal nález, podle kterého při určování místní příslušnosti soudu pro rozhodování o některých úkonech v přípravném řízení trestním dle ustanovení § 18 trestního řádu je třeba vycházet z toho, že kritéria pro místní příslušnost jsou ve vztahu. Kritérium místa, kde čin vyšel najevo, je přitom v této hierarchii podle ÚS nejníže. Česká justice se na nález podrobně podívala.
Celkem jednoduchý případ ústavní stížnosti podezřelého, jehož příkaz k odposlouchávání vydal podle něho nepříslušný soud v Praze 1 a následné vazební jednání se odehrálo rovněž v Praze 1, ačkoli dotyčný bydlel jinde a čin se stal jinde, ale trestní oznámení bylo podáno na služebně Národní centrály proti organizovanému zločinu v Praze 1 na Perštině, pojal Ústavní soud od začátku rozhodování jako modelový případ, jehož nález má zmírnit dopad nálezu z loňského dubna Pl. ÚS 4/14.
ÚS stížnost neodmítl, ale zamítl kvůli nálezu
Pokud by okolnosti předmětného případu, kde šlo o údajnou nájemnou vraždu ve stádiu přípravy, byly takové, že orgány činné v trestním řízení, aby trestné činnosti zabránily, neměly při svém konání na vybranou, Ústavní soud by ústavní stížnost zcela jist odmítl. Jenže Ústavní soud stížnost neodmítl, nýbrž zamítl. Znamená to, že se rozhodl případ meritorně prozkoumat a vydat nález, který je signálem pro soudy, obhájce, státní zástupce i obyvatele. Na rozdíl od odmítnutí stížnosti zakládá zamítnutí s nálezem účinky: „Návrh na zahájení řízení je nepřípustný, týká – li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl,“ uvádí zákon.
Mohlo by vás zajímat
Oč v případu šlo? S odkazem na loňský nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2016 Pl ÚS 4/14 stěžovatel tvrdil že určení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo v rozporu se závěry tohoto nálezu. Stěžovatel argumentoval tak, že dle tohoto nálezu se místní příslušnost soudu pro rozhodování o úkonech přípravného řízení určuje podle stejných pravidel, podle nichž se určuje místní příslušnost soudu pro hlavní líčení, tj. podle pravidel, která obsahuje ustanovení § 18 trestního řádu.
Ústavní soud zopakoval, co říká zákon
Místní příslušnost trestního stíhání tohoto stěžovatele je v tomto konkrétním případu bezezbytku upravena trestním řádem konstatuje v nález Ústavní soud: „Dle ustanovení § 26 odst. 1 trestního řádu je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Dle ustanovení § 26 odst. 2 trestního řádu se pak takový soud stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu. Dle ustanovení § 18 odst. 1 trestního řádu pak koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán, a nelze-li místo činu zjistit či byl-li čin spáchán v cizině, pak koná dle ustanovení § 18 odst. 2 řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje a jestliže se nedají zjistit ani tato místa či se nachází v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu vyšel čin najevo,“ shrnuje v nálezu Ústavní soud zákonnou úpravu.
„Užití těchto kritérií má tedy své neměnné pořadí, jež musí orgány činné v trestním řízení následovat,“ cituje Ústavní soud dokonce komentář k Trestnímu řádu od Pavla Šámala a kolektivu.
Soud povolil odposlech, aby se zjistilo, zda se něco stalo
Jenže v bodě 42 nálezu Ústavní soud konstatuje: Tato situace nenastala. Podle textu nálezu bylo totiž trestní oznámení v Praze 1 učiněno v době, „kdy údajný trestný čin byl toliko ve stadiu přípravy a poškozený se o něm dozvěděl jen v hrubých rysech, nebyl policejní orgán schopen určit, kde k přípravnému jednání údajných pachatelů mělo dojít, ani na jakém místě mělo dojít k následku, tj. kde měl být údajně zamýšlený čin spáchán“.
Jak dále vyplývá z nálezu Ústavního soudu, soud v Praze 1 vydal povolení k odposlechu předmětné známé osoby odjinud proto, že ve skutečnosti o údajném činu nebylo nic známo a odposlechy měly za účel podezření „zesílit“ nebo „vyvrátit“: „V tomto konkrétním případě totiž sice osoba, podezřelá ze spáchání údajného skutku, pro nějž bylo trestní řízení zahájeno, známa byla, včetně svých kontaktních údajů a adresy, nicméně rozsah informací, na nichž bylo založeno podezření vůči ní, v žádném případě nedosahoval standardu potřebného k zahájení trestního stíhání – ostatně předmětný návrh na vydání příkazu k záznamu telekomunikačního provozu byl podán právě proto, aby byly zjištěny potřebné informace, které by toto podezření vyvrátily či naopak zesílily, a orgány činné v trestním řízení se tak mohly rozhodnout, zda proti stěžovateli zahájí trestní stíhání či nikoliv,“ uvádí se doslova v nálezu Ústavního soudu.
Zákon je nepoužitelný, protože dotyčný je sprostý podezřelý
Přestože z nálezu plyne, že orgány činné v trestním řízení i soud měly všechny potřebné údaje o osobě, která měla něco spáchat, ale nebylo známo co, kde a kdy, podle Ústavního soudu v takovém případě jsou zákonná kritéria nepoužitelná. Proč? Právě pro to, že dotyčný v tu chvíli nebyl obviněný, nýbrž pouhý sprostý podezřelý. „Stěžovatel v okamžiku podání výše specifikovaného návrhu na vydání příkazu k záznamu telekomunikačního provozu neměl postavení obviněného, ale toliko osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. Pojem ,obviněný´ má totiž v českém trestním právu procesním svůj jednoznačný význam, vycházející z ustanovení § 32 trestního řádu. Podle něj lze toho, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, považovat za obviněného a použít proti němu prostředků daných tímto zákonem teprve tehdy, bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání dle ustanovení § 160 trestního řádu,“ uvádí v nálezu Ústavní soud.
Podezřelý může být každý do konce života
Poté dochází Ústavní soud k závěru, že pro osobu, která je v postavení pouhého podezřelého §18 trestního řádu neplatí: „Pojem ,obviněný´ ve smyslu ustanovení § 18 odst. 2 věta za středníkem trestního řádu proto nelze pro účely určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení trestního analogickým výkladem rozšiřovat i na osobu, vůči níž ještě trestní stíhání nebylo zahájeno,“ uvádí Soud.
O tom, že občan, který se dostane do postavení podezřelého, je v bezvýchodné pozici Česká justice informovala v souvislosti s případem Nagyová a spol., kde jsou bývalý poslanci Petr Tluchoř, Ivan Fuksa a Marek Šnajder doživotní podezřelí, na které lze proto nasazovat operativní sledovací a odposlouchávací techniku do konce jejich života. To se ovšem týká každého občana České republiky.
Příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 je podle ústavních soudců dána už od prvního rozhodnutí o záznamu telekomunikačního provozu a trvá pro další úkony v trestním řízení. Soud v nálezu připomněl, že trestní řád jako hlavní kritérium pro určení soudu stanovuje místo spáchání činu. Jako další alternativy zmiňuje určení soudu podle místa pobytu obviněného, případně podle místa, kde čin vyšel najevo.
Například hned prvním bode návodu Ústavního soudu lze odůvodnit, proč byl případ Davida Ratha prověřován v místně nepříslušném obvodu Ústí nad Labem, kde se činy nestaly a nikdo z obviněných nebydlí a dokonce tam nedošlo ani k podání. Protože David Rath mohl být jinde vyplašen, slovy Ústavního soudu „zalarmován“. Tento nález se však týká každého občana, je nutno dodat k teorii „zalarmování podezřelého“. O následcích nesprávně určené místní příslušnosti v případu Rath Česká justice rovněž informovala.
Nesprávná příslušnost není porušením práva, pokud by správnou příslušností mohl být podezřelý zalarmován:
Za prvé, tato místní příslušnost musí být určena na základě kritérií dle ustanovení § 18 trestního řádu v souladu s jejich hierarchií (s výše rozvedenými specifiky), a to podle skutečností, které byly zjištěny k okamžiku podání prvního návrhu soudu na rozhodnutí v přípravném řízení trestním. Orgány činné v trestním řízení tak musí vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností potřebných k určení místní příslušnosti soudu. Míra potřebného úsilí se však přitom liší v závislosti na tom, co jim II. ÚS 4051/16 16 umožňuje konkrétní procesní situace (např. nároky budou menší, je-li nutno provést neodkladné či neopakovatelné úkony a hrozí nebezpečí z prodlení). Naplnění kritérií určení místní příslušnosti je pak v těchto případech nutno posuzovat právě s přihlédnutím k tomu, v jakém rozsahu mohly orgány činné v trestním řízení potřebné skutečnosti zjistit, aniž by přitom ohrozily naplnění účelu trestního řízení. Pokud by tak např. zjištění, kde přesně se skutek stal, mohlo být dosaženo jen za cenu zalarmování podezřelého, u nějž hrozí riziko, že tento uprchne či se bude skrývat, zničí důkazy atd., není porušením práva na zákonného soudce, jestliže je prvý návrh na rozhodnutí soudu v přípravném řízení trestním podán k soudu, určeném podle místa bydliště obviněného a není-li obviněného, podle místa, kde vyšel čin najevo, ač přísně vzato orgány činné v trestním řízení mohly vynaložit úsilí k zjištění místa, se čin stal. Vždy je však v těchto situacích nutno vyvažovat zájmy osoby, proti níž se řízení vede či má vést, na co nejpřesnějším zjištění skutečností, relevantních pro určení místní příslušnosti, zájmy dalších dotčených osob a zájem na dosažení účelu trestního řízení.“
Příslušnost se nemění, ale změnit se může
Za druhé, postupovaly-li orgány činné v trestním řízení ohledně tohoto určení v souladu se zákonem, je místní příslušnost soudu založena pro celé přípravné řízení v souladu s ustanovením § 26 odst. 2 trestního řádu, a to i tehdy, jsou-li později zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by místně příslušným byl jiný soud (např. místní příslušnost bude určena podle místa, kde se čin stal, neboť zde došlo k následku – úmrtí poškozeného, ale později vyjde najevo, že poškozený zemřel v obvodu jiného soudu již při převozu na místo, kde byl později nalezen). To nijak nevylučuje, aby byla případně tato místní příslušnost změněna např. na základě ustanovení § 25 trestního řádu, jestliže pro to budou splněny všechny podmínky.
Právnický krasopis a dobrá víra to jistí
Za třetí, orgány činné v trestním řízení musí řádně odůvodnit, jak k závěru o své místní příslušnosti dospěly, jestliže tento není zjevný (např. je sporné, zda zjištěné skutečnosti umožňují bez pochybností určit místo, kde se čin stal). Jedině splněním tohoto požadavku může být ověřeno, zda orgány činné v trestním řízení podmínky určení místní příslušnosti zjistily a vyhodnotily dostatečně a správně, jakož i zda byly ohledně jeho určení v dobré víře. Je-li však místní příslušnost určitého soudu zcela zřejmá (např. skutek se stal bezezbytku v obvodu jediného soudu, v tomto obvodu má obviněný i své bydliště a skutek zde i vyšel najevo), není žádného zvláštního odůvodnění zapotřebí.
Irena Válová
