Rozhodnutí senátu soudce Pavla Zelenky z Vrchního soudu v Praze, který označil policejní odposlechy v případu Davida Ratha a spol. za nezákonné, vzbudilo značné kontroverze nejen u laické, ale i odborné veřejnosti. Česká justice se proto zkušeného trestního soudce zeptala na okolnosti vzniku tohoto rozhodnutí, ale i na to, co říká na výroky prezidenta Miloše Zemana o případné kárné žalobě.
Můžete nám na úvod popsat vaši dosavadní profesní kariéru?
Jsem soudcem od prosince 1981 a zde na Vrchním soudu v Praze působím od roku 1992, kam jsem přišel z Okresního soudu v Sokolově. Tehdy za federace to byl ještě Nejvyšší soud České republiky. Od května do října jsem u něj působil jako stážista a od listopadu jsem se stal soudcem Nejvyššího soudu. Po zániku federace došlo k jeho transformaci na Vrchní soud v Praze. S výjimkou Roberta Fremra, který je v současnosti soudcem Mezinárodního trestního soudu se sídlem v Haagu, jsem zde byl nejmladší, ale ani po 25 letech zde stále nejsem nejstarší.
Neuvažoval jste během těch let o tom přejít na Nejvyšší soud?
Několikrát. Nabídku na stáž jsem poprvé dostal někdy v roce 2000 a naposledy mě před přibližně třemi lety oslovil předseda trestního kolegia Stanislav Rizman, zda bych neměl zájem nastoupit na stáž do senátu Prof. Pavla Šámala, což mne opravdu oslovilo. Jsem ale rodinný typ, který žije spokojeně s manželkou skoro 40 let, a dal jsem přednost pohodovému rodinnému zázemí před zajímavou profesionální výzvou. Ačkoliv nejsem Pražák, život v Praze mi vyhovuje. Vedle toho zde a poblíž žijí synové s rodinami a navíc jsem v Praze externě působil na vysoké škole. Pořídili jsme si také venkovský dům, který je situován na západ od Prahy. Proto jsem také neměl silnou motivaci pro odchod do Brna, ale hodně jsem o tom uvažoval. Tehdy i nyní tam působí řada kolegů, od kterých se má člověk co učit. Zde, na Vrchním soudu je navíc výborné zázemí a fungují tu také výborné mezilidské vztahy s kolegy a soudní kanceláří.
Jaká rozhodnutí ve své kariéře považujete za ta nejzásadnější?
Jeden novinář vytáhl snad všechna rozhodnutí, která mi za 25 let zrušil Nejvyšší soud. To pak vyvolá pocit, že já nebo můj senát jsme špatní soudci. Řekl bych, že mi „rukama“ prošly desítky, ne-li stovky, soudců a státních zástupců, kterým jsem přednášel na Justiční akademii. Vyšší soudní úředníky, asistenty nebo čekatele ani nejsem schopen spočítat. Pro mě byl asi primární případ Smetka a spol., tedy H-systém. U něj se nejvíce mluví o tom, že mi parciální rozhodnutí o volbě druhu trestu zrušil Nejvyšší soud, ale to, že jsme třeba několik dní doplňovali dokazování, aby se odstranily vady řízení a věc se dala skončit v prvním kole z hlediska obžaloby nejdůležitějšího obžalovaného Smetky, o tom se nepíše. Nově jsme přibrali znalce, vyslýchali je hodiny. Byl jsem také kupříkladu členem senátu, který soudil Koženého a Vostrého v případu Harvardských fondů. Měli jsme štěstí, že jsme tehdy spolupracovali s asistentem, který nám zpracoval na podkladě obsahu trestního spisu až neskutečné vícevrstevné tabulky v Excelu. Být tam odvolání státního zástupce podané v neprospěch, tak jsme se z osmi miliard korun dostali patrně až na šestnáct miliard škody způsobené trestným činem, protože vlastně teprve díky tabulkám u spisu, který měl cca 80 tisíc stran, jsme získali plastický obraz o tom, jak ve skutečnosti probíhaly na sebe navazující peněžní operace. Zásadním případem byla také kauza Ivana Jonáka, ve které jsem byl předsedou tzv. vražedného senátu. Dále vzpomínám na případ bývalého ministra Vladimíra Mlynáře a na mnoho dalších.
Podle některých vašich kolegů příliš bazírujete na formalistickém pojetí práva. Jak byste na to reagoval?
Vím o dvou třech kolezích, kteří se mnou patrně mají problém. Nejen s mým senátem, ale i senáty mých kolegů. Krása podle mne je v řadě případů právě v detailu a je pravda, že se dost věnuji procesní stránce trestních věcí a jejímu dopadu. Někteří novináři se zjevně snažili zpochybnit mou odbornou integritu, ale už se nehovoří o tom, že vedle autorství odborných článků a učebnic jsem spoluautorem Komentáře k trestnímu zákoníku. Brzy vyjde nový Komentář k trestnímu řádu, ve kterém jsem zpracoval cca 40 paragrafů. Vedoucími autorského týmu jsou Antonín Draštík a Prof. Jaroslav Fenyk a jeho dalšími členy kolegové – soudci, státní zástupci z Nejvyššího státního zastupitelství a další. Aniž bych byl sebestředný, jsem přesvědčen, že členové našeho senátu disponují potřebnou odborností a každopádně nevymýšlíme hlouposti. Řadu trestních věcí právě s ohledem na posílení apelačního principu se snažíme po doplnění dokazování rozhodnout sami.
Můžete tedy vysvětlit, jak vlastně váš senát došel k tomu rozhodnutí v kauze Davida Ratha a spol., které mnozí označují za kontroverzní?
Naše rozhodnutí v kauze obžalovaného Ratha a spol. nespadlo z nebe. Velká část justiční veřejnosti s námi nebude souhlasit, ale každopádně si za tím rozhodnutím dost důrazně stojíme. Příkaz soudce je specifické rozhodnutí a musí fungovat jako nezbytný filtr garantující dodržování ústavních pravidel. Když půjdu hodně vysoko, mám na mysli článek 2, odstavec 2 Listiny, kdy vždy ve vztahu mezi veřejnou mocí a mezi jednotlivcem disponuje veřejná moc větší silou, a proto má nastaveny ústavní meze k její realizaci. Naše rozhodnutí reagovalo i na části Komentářů kolektivu profesora Šámala, přičemž mám pocit, že rozhodující pasáž napsal Miroslav Růžička z Nejvyššího státního zastupitelství. Jsem přesvědčen, že naše rozhodnutí bylo odpovědné, čímž nechci předjímat výsledek rozhodnutí Nejvyššího soudu a nemůžu vyloučit ani rozhodování Ústavního soudu.
Kde je podle vás hranice mezi dodržováním práva a tzv. právním formalismem?
Trestní proces ve srovnání s ostatními je nepochybně nejformálnější. Logika je taková, že je formalizovaný právě z toho důvodu, aby garantoval práva účastníkům řízení. Nejvýznamnějším účastníkem je na jedné straně nepochybně obviněný. Velice správně se postupně posílilo postavení poškozeného. Zabývali jsme se v této věci otázkou, zda závažnost porušení procesních práv je tak jasná a intenzivní, abychom řekli: „teď už ne“. V senátu jsme si rozdělili práci, protože když spis přišel, kolegyně ještě nebyla předsedkyní senátu, kterou se stala až v lednu. Došlo mezi námi ke shodě, že i kdyby se stala předsedkyní, budu ve věci předsedat v jednací síni s představou, že „ukočíruji“ průběh veřejného zasedání, aby měla prostor a klid pro podání zprávy o stavu věci. Očekávali jsme všechny možné procesní námitky, případně i snahu mařit průběh jednání. Ona jako soudkyně zpravodajka především připravovala podklady pro porady senátu, přičemž oba spisy měly dohromady asi 70 tisíc stránek. Poté jsme se sešli, seznámili jsme se se spisy, ale i rešeršemi judikatury a literatury, kupř. článku Jiřího Herczega a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve specializované agendě kontroly púříkazů k odposlechům a najednou jsme zjistili, že nelze odvolání projednat ve veřejném zasedání. Byli jsme původně během dvou týdnů nachystaní, že doplníme dokazování a vůbec nás nenapadlo, že vše skončí kasačním rozhodnutím.
Tušili jste, že reakce laické, ale i části odborné veřejnosti nebude zrovna přátelská?
Ano. Až do projevu prezidenta nejhorší rekce byla od mého blízkého kolegy z jednoho krajského soudu, který mne z mého osobního pohledu velice urazil, zvláště pokud mi na závěr napsal, že se se mnou o tom nehodlá bavit a že doufá, že zapomene. Naopak řada soudců a státních zástupců různých stupňů státního zastupitelství mi potvrdila, že považují naše rozhodnutí za kompetentní, a že sdílí naše názory. Víme, že David Rath nesouhlasí s pasáží, kde jsme uvedli, že se dále nebudeme zabývat problematikou místní příslušností státních zástupců a zejména soudců rozhodujících v přípravném řízení. Zde ctíme rozhodnutí pléna Ústavního soudu, ačkoliv známe samozřejmě publikovaný odmítavý názor, který vyslovil Tomáš Sokol. To je věc do diskuze. Pokud jsme kritizovali rozhodnutí soudců v trestní věci obžalovaného Davida Ratha a spol., zde naopak vidíte na podlaze trestní spis ve věci postavené rovněž na odposleších a sledování. Aniž bych byl konkrétní, zde rozhodovalo čtyři nebo pět soudců jednoho obvodního soudu, postupně po dobu asi jednoho roku a pod každé z těch rozhodnutí bych se podepsal. Takže osobně bych neměl obavu, že se námitky s poukazem na naše rozhodnutí objeví v masových měřítcích.
Proč si tedy myslíte, že to vaše rozhodnutí bylo tak překvapivé? S tím, že samozřejmě nevíme, kdo ve vašem senátu jak hlasoval.
Ano, rád bych zde upozornil na protokol o hlasování, do kterého nikdo kromě odvolacího a dovolacího soudu, respektive soudců Nejvyššího soudu rozhodujících o stížnosti pro porušení zákona, není oprávněn nahlédnout, takže nebudu komentovat, jak se hlasovalo, ale nadále rozhodnutí považuji věcně za zcela správné, reagující i na otázku, zda zjištěné procesní vady byly tak závažné, abychom přistoupili ke kasačnímu rozhodnutí. Jestli to pro někoho bylo překvapivé, souvisí to možná s tím, že veliká část trestní justice nemá důvod se seznamovat se speciální agendou Nejvyššího soudu, týkající dodatečných přezkumů příkazů k odposlechům podle § 314l a násl. trestního řádu. Měli jsme při vypracování našeho rozhodnutí k dispozici jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu a nyní již známe další z pozdějšího období, které je možná ještě důrazněji formulované, než naše. Někteří kolegové mi řekli, že nemám vůbec představu, v jakých podmínkách o příkazech rozhodují a kolik na to mají času. Aby to nevyznělo špatně: Já nemám nic proti tomu, aby soudce okopíroval návrh, ale samotný návrh musí odpovídat zákonným podmínkám. A to zde podle mého názoru v pořádku nebylo.
Co říkáte na argumenty: Davida Ratha chytili s krabicí vína, ve které bylo sedm milionů korun. Proč tedy bazírovat na pravidlech procesu, když je evidentně vinen?
Ano, laikové argumentují věcným obsahem důkazů. Pro mě je to pochopitelné. Zde ve skutečnosti ale nejde o to, jaký je věcný obsah důkazu, ale o to, zda v souvislosti s opatřováním důkazu nebylo překročeno právo na obhajobu natolik, že došlo k zásadnímu nerespektování základních lidských práv, mezi které patří právo na soukromí a vlastní interní život. Pokud se nemýlím, tak na veřejnost se často dostávají informace, které nesouvisejí s trestní kauzou, ale dokážou člověka lidsky zlikvidovat, udělají z něho homosexuála, podváděného manželkou a podobně. Často ho to zničí více, než samotné informace z trestní věci. Jedná se často o velice intenzivní zásah do osobnostních práv, a to nikoliv pouze obviněných. Je to podobné, jako bychom obviněného pod pohrůžkou nebo s pomocí fyzického násilí donutili k výpovědi. Pak se celá výpověď bez ohledu na význam jejího obsahu stává coby důkaz nepoužitelnou. Musím také přiznat, že role soudce Pacovského (soudce, který případ soudil na prvním stupni – pozn. red.), byla velice složitá. Nakonec v dalších částech rozhodnutí, a to je myslím typické pro naše rozhodování, jsme upozornili na celou řadu jednotlivostí, které naznačují další průběh řízení a možný okruh důkazů, které se mohou objevit. Jedná se možná o věci, které pod vlivem důkazů, které my považujeme za nezákonné, zůstaly mimo centrum pozornosti orgánů přípravného řízení. Také jsem toho názoru, že co se týče reakcí laické veřejnosti, jde o nedostatek právní výchovy. U nás je velmi nízké právní vědomí, a to pak umožňuje populistická prohlášení, která věcem škodí.
Co říkáte na tvrzení Vrchního státního zastupitelství v Praze, podle kterého odůvodnění rozhodnutí vašeho senátu vybočilo z principu základní předvídatelnosti aplikace práva?
Prostě s námi nesouhlasí, ale jejich postupu rozumím, jsou stranou trestního řízení. Obsahově je tvrzení VSZ věcně nesprávné, nesouhlasím s tím. Pokud se hovoří o nějaké překvapivosti a podobně, povšimněte si, že necitovali jediné konkrétní rozhodnutí, které by se týkalo odposlechů nebo sledování. Lenku Bradáčovou osobně považuji za vynikající odbornici, a to zejména na některé části trestního řízení. Sám mám na VSZ několik dobrých přátel, stejně jako mám dobré přátele mezi advokáty, kteří mi ale nesmí do soudní síně. To jsou přátelé z dob studia, máme společné zájmy apod. Ale nežijeme ve vzduchoprázdnu, nejsem názoru, že bychom měli chodit jinými ulicemi nebo se odstěhovat na druhý konec města jen kvůli tomu, že máme společné kamarády. Tady se mi líbí názor našeho pana předsedy, že jde o hlavně o soudcovskou integritu. Kdybychom potvrdili rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci Davida Ratha a spol., možná bychom se stali nejoblíbenějšími soudci České republiky, vše by bylo pro nás jednodušší.
Podle Vrchního státního zastupitelství v Praze jste vybočili ale i z vlastní rozhodovací praxe.
Vybočování z rozhodovací praxe nedokážu posoudit a nejsem si ho vědom. I kdyby se tak stalo, neznamená to, že rozhodnutí není správné. Někdo dokonce zpochybňoval použití rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, že nevyšlo v tzv. zelené sbírce. Prostě zřejmě nebylo předloženo trestnímu kolegiu, což ale neznamená, že rozhodnutí je chybné.
Rozhodnutí vašeho senátu kritizoval i ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který ho označil za zvláštní. Dále také řekl, že soudci by neměli rozhodovat s klapkami na očích a měli by se více rozhlížet kolem sebe, aby rozhodovací praxe tuzemských soudů nebyla tak rozkolísaná. Co o tom soudíte?
Mám z některých prohlášení pocit, že se prostě každým dnem se blíží nějaké volby. Pojmenovali jsme v našem rozhodnutí ta soudní rozhodnutí a odbornou literaturu, které jsme měli k dispozici. Nebyly to klapky, ale šátek, který jsme měli na očích, což je zákonná podmínka spravedlivého a nezávislého výkonu soudnictví. My skutečně nesmíme hledět na to, zda to byl Rath nebo Pepa z Uhříněvsi, s každým musíme zacházet stejně. Pan ministr by si měl také uvědomit, že bude stranou řízení o stížnosti pro porušení zákona u Nejvyššího soudu a pokud použil těch nepravdivých expresivních příměrů, opravdu nepostupoval korektně.
Ještě ostřejší byl prezident Miloš Zeman. Ten prohlásil, že když se u někoho najdou miliony korun v krabici od vína, diskuse o vině považuje za nepatřičné. Poté se dokonce vyjádřil, že na vás možná podá kárnou žalobu. Jak jeho slova hodnotíte
Tady zjevně nesplnili roli prezidentovi filtrující poradci. Prezident opomněl, že jsme rozhodovali ve třech, nebyl oprávněn nahlédnout do protokolu o hlasování. Pokud bych se měl vyjádřit ostřeji, hrozba soudci odvolacího soudu kárným návrhem pro jeho rozhodování v tzv. živé věci je v podstatě způsobem, jak ovlivnit další rozhodnutí, kupříkladu Nejvyššího soudu, který by měl rozhodovat o stížnosti pro porušení zákona, případně později v řízení o dovolání. Nelze ani vyloučit, že se s tím rozhodnutím setká i Ústavní soud. Jakkoliv to někteří zlehčují, osobně prohlášení pana prezidenta vnímám jako velice nebezpečně. Byť neřekl, že kárnou žalobu podá, ale že to zváží. Nevím, kolik bylo odborníků na trestní právo nebo ústavní právo v Třemošné, tam se kdysi hrávala dobrá házená, ale o specialistech nic nevím. Podobně jsem vnímal vyjádření pro nové soudce na Pražském hradě. To jsou ale odborníci, takže doufám, že si informaci přefiltrují.
Podle prezidentky Soudcovské unie Daniely Zemanové ale vyjádření prezidenta není apriorním nátlakem na nezávislost justice. Překvapilo vás její vyjádření?
Mě to nepřekvapilo. Já nejsem členem Soudcovské unie, jakkoliv se s některými jejich názory ztotožňuji. Po roce 1989 jsem si řekl, že už nikam vstupovat nechci. Především nevím o tom, že by Soudcovská unie disponovala opravdu renomovaným odborníkem na trestní právo, jakými jsou podle mého názoru v Brně zejména prof. Kratochvíl, prof. Šámal, JUDr. Púry a zde v Praze prof. Jelínek. Vážím si kolegy JUDr. Krále a zajímavé myšlenky jsem registroval rovněž u JUDr. Gřivny, JUDr. Herczega a dalších. Mám pocit, že Soudcovská unie aktuálně vystupuje jako zájmový subjekt, který se snaží být v nekonfliktním kontaktu s Ministerstvem spravedlnosti a dalšími subjekty. Proto také opatrné vyjádření chápu.
Eva Paseková, Petr Dimun
