Přehlasovaná menšina ústavních soudců se v odlišném stanovisku pozastavuje nad prakticky neomezeným přístupem k archiváliím z činnosti komunistické Státní bezpečnosti (StB), včetně citlivých osobních údajů shromážděných za minulého režimu nevybíravými metodami.
Nastoluje otázku, zda je neomezené zpřístupnění záznamů o mnohaletých zásazích do soukromí „zájmových osob“ skutečně vhodnou cestou k vyrovnání s minulostí. S poukazem na zahraniční praxi uvádí, že existují i šetrnější přístupy.
Stanovisko je součástí dnešního nálezu, má však význam jen jako výpověď o názoru přehlasované menšiny.
Ústavní soud (ÚS) dnes těsnou většinou rozhodl, že dostupnost archivních pramenů z obou totalit se nezmění. Nevyhověl návrhu směřujícímu proti výjimce, která historikům usnadňuje přístup k dokumentům nacistického i komunistického režimu. Například nepotřebují k nahlížení souhlas žijících lidí, jejichž citlivé osobní údaje se v dokumentech objevují. V některých případech ale potřebují badatelé získat souhlas žijících aktérů minulých událostí s následným zveřejněním dokumentů.
Názor přehlasované menšiny spočíval především v tom, že konkrétně na dokumenty z činnosti Státní bezpečnosti nedopadá zákon o archivnictví včetně přezkoumávané výjimky, ale starší zákon o zpřístupnění svazků, který režim ochrany údajů sledovaných osob nastavuje jinak – přísněji. „Sedm soudců se domnívá, že stále platí a že se musí aplikovat,“ řekl soudce Pavel Rychetský. Právě předseda soudu Rychetský je pisatelem odlišného stanoviska, které podpořili také soudci Ludvík David, Josef Fiala, Jan Filip, Jan Musil, Radovan Suchánek a Milada Tomková.
Stanovisko zároveň poukazuje na to, že Státní bezpečnost po desetiletí zneužívala svou moc a zasahovala do soukromí lidí proti jejich vůli. Navíc těžko prý lze považovat všechny její informace za pravdivé. Jejich neomezené zpřístupnění znamená popření práva na informační sebeurčení lidí, kteří ve svazcích nějakým způsobem figurují jako sledované, pronásledované či zmiňované osoby. Zpřístupnění citlivých údajů pro ně může mít vážné důsledky.
Nález se podle sedmi soudců také nezabývá tím, zda je potřebné, aby neomezený přístup k archiváliím měl kdokoliv, aniž by prokázal oprávněný zájem, například vědecké bádání. „Napadené ustanovení nijak nerozlišuje, zda jde badateli o ‚poznání minulosti‘ z hlediska všech relevantních souvislostí, nebo o napsání článku o aférách kdysi známých osobností do bulvárních novin, nebo o získání diskreditujících informací o určité osobě, které by se ‚v pravý čas mohly hodit‘,“ stojí ve stanovisku.
(čtk)
