V České republice se v právním řádu stále něco mění, což není dobré. Některé zákony mají 200 nebo 300 novel a ztrácí se o nich přehled, míní předseda Nejvyššího soudu a přední odborník v oblasti trestního práva Pavel Šámal. Podle něj dokáže judikatura vyřešit až na malé výjimky v podstatě každý právní problém. V předvánočním rozhovoru pro Českou justici pak odpověděl i na osobnější otázky.
Setkáváme se v čase předvánočním. Pane profesore, můžete nám popsat, jak na Nejvyšším souud probíhá konec roku?
Agenda Nejvyššího soudu je stále stejná a v zásadě se nemění, byť v posledních letech značně stoupá. Ale samozřejmě tím, jak se blíží Vánoce, tak se snažíme vyřídit věci, které se nám nepodařily dokončit za celý rok. Nyní například finišujeme stanovisko pléna Nejvyššího soudu k datovým schránkám, které bychom měli přijímat na začátku příštího roku. Problém je pouze v tom, že většina soudců si o svátcích bere dovolenou a musí se zajišťovat chod soudu, kdyby přišla nějaká věc, která se musí vyřídit hned.
A vy osobně? Jak tráví Vánoce předseda Nejvyššího soudu?
Předseda Nejvyššího soudu prožívá Vánoce tradičně v rodinném kruhu. Dárky si předáme, ale nepovažuji to za nejdůležitější. Hlavní je, že se sejdeme a v pohodovější atmosféře se zamyslíme nad uplynulým rokem a také nad tím, co nás čeká v budoucnu. Vlivem atmosféry vánočních svátků nastává duchovní zklidnění. Mezi svátky si pak již pravidelně beru dovolenou a jedu s manželkou do lázní, kde si chceme trošku odpočinout.
O vás je známé, že vás zajímá umění. Dostáváte pod stromeček například obrazy?
To ani ne, spíš drobnější umělecké předměty. Mám rád starožitnosti, ale nepovažuji se za sběratele. Mou láskou je umění, a proto navštěvuji výstavy a galerie, a občas si nějakou drobností i vybavím domácnost, neboť mám rád tyto věci kolem sebe. To koneckonců můžete vidět i zde, v mojí kanceláři.
Ministr spravedlnosti Robert Pelikán stále usiluje o to, aby justici připadla část vojenského areálu v Brně – Černých Polích. Původní záměry směřovaly k tomu přesunout tam Nejvyšší soud nebo Nejvyšší státní zastupitelství. Souhlasil byste s takovou variantou?
Pro mě je to překvapivé. S panem ministrem jsem o tom mluvil a nikdy se neuvažovalo, že by se měl Nejvyšší soud stěhovat na Černá pole. Tato otázka byla ve hře za bývalé předsedkyně, doktorky Ivy Brožové. Tehdy se uvažovalo o projektu, že by v Černých polích byly dvě samostatné budovy pro Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství. Když jsem nastoupil do funkce předsedy, byl jsem se tam podívat. Ten areál je podle mého názoru naprosto nevyhovující pro budovu Nejvyššího soudu. Jsou tam vojenské objekty, jsou přítomni vojáci a je to na nevhodném místě. Proto s tímto přesunem nemohu souhlasit, přičemž neřeším otázku, zda se to dá využít pro jiné soudy nebo státní zastupitelství, to je věc ministerstva. V této souvislosti zdůrazňuji, že ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti zajišťujeme přístavbu stávající budovy Nejvyššího soudu v ulici Bayerova, která vyřeší naše kapacitní problémy, a za to chci ministerstvu poděkovat.
Soudce NS Ljubomír Drápal by měl na jaře příštího roku odejít do čela Krajského soudu v Praze. V rozhovoru pro Českou justici uvedl, že jedním z důvodů jeho odchodu bylo i to, že ze strany vedení NS necítil dostatečnou podporu v judikaturní činnosti. Bránil jste mu?
Nebránil. Naopak si myslím, že je o mě obecně známo, že vytváření judikatury zejména ve formě tvorby právních vět navazujících na konkrétní rozhodnutí výrazně podporuji. Přitom je třeba zdůraznit, že otázka judikatury není ve svém základu vůbec otázkou podpory vedení Nejvyššího soudu, neboť judikatura – a to pan doktor Drápal ví – je vytvářena opačně. Tvoří se na základě rozhodnutí jednotlivých senátů a do toho předseda či místopředseda soudu ani předseda kolegia nemůže zasahovat, ani to zásadně ovlivnit. Může rozhodovat pouze ve věcech, ve kterých sám zasedá. Předseda a místopředseda jsou orgány státní správy soudu a z hlediska judikatury mají velmi omezené možnosti. Výběr a schvalování rozhodnutí do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek je věcí kolegií a já nejsem členem občanskoprávního a obchodního kolegia, kde doktor Drápal působil. Judikatura ovšem nesmí být chápána jako presentace „jediného správného názoru“, ale musí být výsledkem hluboké a živé diskuse při střetávání různých názorů na daný právní problém. Následně redakční rada, které jsem ze zákona předsedou, zajišťuje administrativu a redakční zpracování vybraných rozhodnutí do Sbírky. V tomto směru jsem vyvinul výraznou iniciativu pro její zkvalitnění tak, aby byla službou společnosti z hlediska jednotného rozhodování soudů a usměrnění jejich soudní praxe.
Takže jste v tomto směru do chodu občanskoprávního a obchodního kolegia nijak nezasahoval?
Doktor Drápal byl členem občansko-právního kolegia, kde já nemám hlasovací právo. Mohu se schůze zúčastnit, vyjádřit se k problematice, ale nemohu hlasovat. Takže opravdu nevím, jak to myslel a trochu mě to překvapilo. Když jsem nastoupil do funkce předsedy Nejvyššího soudu, tak půl roku poté mi doručil dopis, ve kterém mi sdělil, že po roce 2001 byl členem velkého senátu občanskoprávního a posléze občanskoprávního a obchodního kolegia a že jeho možnosti dalšího působení ve velkém senátu se již (za tak dlouhou dobu) vyčerpaly. Proto mě požádal, ať ho při nejbližší změně rozvrhu práce nahradím jiným soudcem. Již za předsedkyně Ivy Brožové přestal být také členem evidenčního senátu. Přitom právě tyto senáty Nejvyššího soudu mají největší vliv na tvorbu judikatury. Z toho mi vyplývá, že se z vlastního rozhodnutí nechtěl na činnosti těchto senátů a tím i v tomto rozsahu na tvorbě judikatury podílet. Nerozumím tomu, o jakou „nedostatečnou podporu“ tady jde? Nakonec se to projevilo i na jeho plánovaném odchodu z Nejvyššího soudu. Pokud někdo chce dělat soudního funkcionáře, tak zřejmě příliš netouží po tom vytvářet judikaturu. Ale možná, že to je jinak. Jinak chci zdůraznit, že jeho odchod je nepochybně podstatnou odbornou ztrátou pro Nejvyšší soud, neboť byl jeho výraznou osobnosti. Jde ale o jeho vlastní rozhodnutí. Závěrem mu chci už jenom popřát mnoho úspěchů v jeho nové funkci.
Máte již vytipovaného jeho nástupce?
Ano, na tom se pracuje. Ale pan prezident pana doktora ještě nejmenoval předsedou Krajského soudu v Praze, a to bude pro mě rozhodující okamžik. Pak se tím teprve mohu oficiálně zabývat. Máme už vytipovaného soudce, který by ho měl nahradit, ale s ohledem na zatím nevyjasněné skutečnosti nebudu uvádět jeho jméno.
Česká republika by měla provést zásadní reformy, aby posílila prevenci korupce mezi zákonodárci, soudci a státními zástupci. Vyzvala ji k tomu protikorupční skupina Rady Evropy (GRECO) která mimo jiné kritizuje i jednostupňové kárné řízení. Podle vás je nemožnost odvolat se v tomto typu řízení v pořádku?
Pro mě je rozhodující, že Ústavní soud se vyjádřil, že to není v rozporu s Ústavou a soudci postižení za kárné provinění mohou podat ústavní stížnost právě k Ústavnímu soudu, což také v praxi činí. Takže určitý opravný prostředek zde je. Další věc je, že v dnešní době těch opravných prostředků obecně přibývá. Jestli je to dobře nebo špatně, to ukáže teprve delší praxe. Je otázkou, zda by další změna systému kárného řízení od přenesení rozhodování v kárném řízení na Nejvyšší správní soud, byla ku prospěchu věci. Mám pocit, že v České republice se v právním řádu stále něco mění. A to není dobré. Některé zákony mají 200 nebo 300 novel a ztrácí se přehled. Můžeme se ptát, zda povede vždy k lepšímu výsledku v kárném řízení, jestliže budou dva stupně? Ta představa veřejnosti či některých orgánů, že obecně – nejen v kárných řízeních – čím více budeme mít opravných prostředků, tím větší bude v České republice spravedlnost, není podle mého názoru vždy správná. Řízení se tím obecně prodlužuje a někdy je i „nekonečné“.
Změny v zákonech a procesech tedy kritizujete obecně?
Pokud by ke změně zákona nedošlo, tak judikatura až na malé výjimky dokáže vyřešit v podstatě každý právní problém. Jestliže ale do soudního rozhodování zasáhnete rychlou změnou zákona v době, kdy se vytváří judikatura, tak se proces její tvorby naruší a trvá o několik let déle. A pokud do toho procesu zasahujete opakovaně nebo dokonce průběžně, tak tvorba judikatury nikdy neskončí. Soudy jsou v pozici, že neustále dohánějí to, co na ně zákony z hlediska jejich rozhodování kladou. To je jedním z důvodů nestability současné společnosti. Mluví se o tom dvacet let a všichni to uznávají, ale legislativa navzdory tomu přidává další a další novely. V České republice se při každém dílčím problému dělá další novela nebo dokonce i nový zákon. Neobyčejně se tím komplikuje například trestní řízení, protože v průběhu jednoho řízení se úprava i třikrát změní. V té souvislosti je však třeba zdůraznit, že současná společnost je takto nastavena a asi se to v nejbližších letech nezmění. Politici spíš pro sebe hledají „body“ za další nové předpisy, jimiž lidem slibují lepší právní úpravu, než stabilitu právního řádu.
V podobném duchu Nejvyšší soud reagoval i na tzv. oddlužovací novelu insolvenčního zákona, která má rozšířit okruh věřitelů pro oddlužení.
Samozřejmě. Ještě není dokončena předchozí novela insolvenčního zákona a běží další novela. To je typická ukázka nekoncepčnosti práce. Chápu, že panu premiérovi jde o to, aby tuto novelu rychle uvedl v život, protože se blíží volby a předpokládá, že lidé, kteří jsou v dluhové pasti, ho za to budou volit. Podle mého názoru to je ale cesta do „pekla“. Pokud začnete přizpůsobovat zákony volebnímu zisku, tak zpravidla takové zákony neodpovídají tomu, co je potřeba. Proto bych nikdy nechtěl být politik. Přístup soudů je opačný. Právní řád by měl být stabilní a ke změnám by mělo docházet jen v opravdu oprávněných případech. Tady se slibují vzdušné zámky, typickým příkladem jsou úvěry.
Můžete to upřesnit?
Člověku je slibováno, že bude šťastný, když si na dluh vezme dovolenou nebo si něco koupí. Ale stojí takové krátkodobé štěstí, které trvá třeba týden, měsíc nebo rok, za to, že se člověk dostane do dluhové pasti možná na celý život? A pan ministr nabízí oddlužení na dobu sedmi let, to je strašně dlouhá doba. Slibujeme lidem za krátkodobé štěstí v konečném důsledku dlouhodobé neštěstí. Nemělo by se spíš přistoupit k tomu, aby se omezily např. reklamy na půjčky anebo se zpřísnily podmínky půjčování peněz? Celá společnost je dnes založená na půjčování. Proč se uvažuje o záporném úroku? Protože vše je založeno na tom, že si lidé budou půjčovat více a více. Když se to nezastaví, kde to skončí? Zadluženost lidí stále roste a všechny tyto zásahy ve smyslu oddlužování neřeší příčinu, ale následek. Společnost není v dobré kondici a není to krize momentální, ale dlouhodobá.
Politici se co se týče dluhů a financování státu dohodli, že přijmou finanční Ústavu. Neměla by existovat také legislativní ústava? Neměli bychom definovat, jak by měl vypadat proces přijímání zákonů?
Jistě stejná otázka platí i pro stát. Stát by si neměl půjčovat nad rámec toho, na co má, neměl by se dostat do dluhové pasti tak, jako se to stalo například v Řecku. Teď je otázka, jestli to z hlediska legislativy zákonodárný sbor bude chtít přijmout. Parlament je složen z politiků, a pokud si stanoví takové zásady, které povedou k tomu, že se nebudou moci chovat způsobem, o kterém jsem mluvil, tak by se mohli značně omezit.
Pokud jde o legislativní ústavu, tak podle mého názoru nemá v současné době šanci na přijetí. Jestliže se vyskytne problém ve společnosti, tak politici dostatečně nehledají multidisciplinární řešení a příčiny takové situace, ale reakce je taková, že změníme zákon. Hledá se pouze legislativní řešení. Ale většina problémů nespočívá v tom, že je špatný zákon, ale že existuje konkrétní negativní společenský jev či problém. Například prostituce nebo zneužívání drog. To není problém trestního zákoníku a nevyřešíte ho tím, že budete stále přísněji postihovat dealery nebo uživatele. Ty pak nahradí další osoby. Musí se to řešit například preventivními programy a tak dále. Trestní postih už reaguje pouze na následky. Ovšem samozřejmě preventivní postup a odstraňování příčin negativních společenských jevů je mnohem náročnější, než změna zákona. Zpřísňování represe podle mě nevede k řešení problémů, ale naopak. Čím více budeme zpřísňovat represi, tím více to bude společnost stát, neboť budeme mít stále plnější věznice, budeme muset stavět nové, které není kam umístit, neboť lidé je ve svém okolí nechtějí. Přesto praxe bohužel ukazuje, že větší poptávka je ve společnosti po dalších represích než po prevenci a dalších nápravných opatřeních. A proto je společnost frustrovaná. Lidé nejsou hloupí a vidí, že úprava zákona nic nezměnila. A jak reagují politici? Přinesou další změnu. Zatím ať přišel kdokoliv původně i s jinými plány, skončil nakonec stejně jako ostatní. To je důvod, proč lidé chodí čím dál méně k volbám. Uvědomují si, že ať zvolí kohokoliv, příliš mnoho či dokonce nic se nezmění.
Máte nějaké informace o činnosti ministerstva v oblasti tvorby nového trestního řádu?
Nemám informace. Poslední zasedání velké komise pro nový trestní řád se uskutečnilo v únoru tohoto roku. Ministr opakovaně tvrdí, že se na rekodifikaci intenzivně pracuje a já doufám, že tomu tak je, ale výstup ve vztahu k velké komisi zatím žádný není.
V Lidových novinách se nedávno zamýšleli nad odlišností rozhodování různých soudů v ČR v oblasti trestního práva. Plní Nejvyšší soud v otázce ukládání trestů dostatečně sjednocovací činnost?
V běžné rozhodovací praxi, pokud jde o ukládání trestů, nic sjednocovat nemůžete. Když rozhodujete konkrétní případ, i kdybyste posuzovali přiměřenost trestu, což je pro Nejvyšší soud obtížné, protože ukládání trestů je především rolí soudů prvního stupně a odvolacích soudů, jde o rozhodnutí v této konkrétní věci, což nevypovídá nic z hlediska srovnání přiměřenosti testů v ostatních obdobných věcech. Sjednocovací roli lépe naplňují průzkumy rozhodovací praxe soudů. V oblasti trestání jsme jeden provedli v letech 2012 až 2014 a jeho výsledky jsme publikovali.
Jak tedy hodnotíte to, že v různých soudních krajích můžou být za stejné trestné činy různé tresty?
Na jedné straně je jistě správné, že v obdobných věcech u stejného trestného činu při jeho obdobné povaze a závažnosti a při obdobné charakteristice pachatele a jeho poměrů, by měl být uložen srovnatelný trest. Na druhé straně je trestání v kontinentální Evropě historicky vedle zásad zákonnosti a přiměřenosti založeno na individualizaci trestu a humánnosti trestních sankcí, jakož i na zásadách personality trestů a jednoty prevence a represe, přičemž se nově z hlediska judikatury ESLP hodnotí i délka trestního řízení a průtahy v něm atd. Všechna tato kritéria, a to včetně polehčujících a přitěžujících okolností, je obtížné obecně srovnávat, neboť mají v konkrétním případě individuální povahu, a v důsledku toho je obtížné je i statisticky zpracovat. Naproti tomu anglosaský systém se snaží dát poměrně přesná, ale do značné míry zjednodušená konkrétní pravidla či vodítka pro ukládání trestů, která určitým způsobem zhodnocují a typizují jednotlivá kritéria pro ukládání trestů (tzv. guidelines) a soudce by se tím měl řídit a v zásadě s přihlédnutím k nim „matematicky“ vyhodnotit konkrétní trest, ale to je opačný přístup než v kontinentální Evropě. V té se vždy razila teorie, že je třeba individualizovat trest a individuálně posuzovat všechny okolnosti. Není tomu tedy tak, že když je někdo recidivista, má automaticky dostat nějaký trest. Pokud chcete trest srovnávat na základě nejobecnějších kritérií bez konkrétního hodnocení, tak vám zákonitě rozdíly musí vyjít, protože rozdíly jsou založeny na uvedeném individuálním přístupu. Je to velice složité.
Takže podle vás taková statistika o udílení trestů nemá u nás vůbec smysl?
U nás se, když to přeženu, „šije trest na míru“ konkrétnímu pachateli v konkrétní věci. Logicky vám tak rozdíly musí vyjít. Nechci zpochybňovat konkrétní výzkum, jistě má svůj význam jako upozornění, že je třeba systém zlepšovat, ale nelze ho brát tak, že výsledkem má být procentuálně stejný počet nepodmíněných trestů např. za trestný čin zanedbání povinné výživy u každého okresního soudu a podobně např. u podmíněných trestů, obecně prospěšných prací apod. Já si osobně myslím, že takto to být nemá. Žádný případ není úplně stejný a to ani například u zanedbání povinné výživy. Když se podíváte do spisu, tak někdo neplatí šest měsíců, někdo rok, další dva roky, dotyčný má jedno dítě, více dětí, je recidivista nebo není apod. Zcela jiné jsou osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, dosavadní způsob života i možnosti jeho nápravy. A to vůbec nemluvím o případné jeho snaze odstranit škodlivé následky činu či důsledky konkrétního zvažovaného trestu pro jeho budoucí život atd. Navíc situace u různých druhů trestné činnosti je v různých okresech různá, posuzuje se různé procento určitého trestu k různému počtu spáchaných trestných činů, což též ovlivňuje statistiku z hlediska možné „statistické chyby“. Náš systém trestání je také založen na široké škále alternativních trestů. Například v Německu je v podstatě ukládán buď trest odnětí svobody, anebo peněžitý trest. U nás je širší paleta alternativních trestů – vedle peněžitého trestu, který se ukládá jen v malém počtu případu, domácí vězení, kde již několik let chybí elektronický monitoring, obecně prospěšné práce, zákaz činnosti, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce atd. To logicky znamená, že u nás bude statistika vykazovat více rozdílů.
Takže si nemyslíte, že by mohlo být pro společnost prospěšné, kdyby úroveň trestu byl nastavena stejně?
V našem systému je to podle mého názoru velmi obtížné a důležitý je výsledek, tedy pokud lidé páchají méně trestné činnosti a jsou méně naplněné věznice, což se nám bohužel zatím nedaří, a proto je třeba hledat řešení, který tento výsledek změní. V tomto směru je podstatná naše společná iniciativa – Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství týkající se využívání peněžitých trestů a odklonů. Nejsem přesvědčen o tom, že bychom měli přejímat anglosaský model. Tak jak je to nyní u nás nastaveno z hlediska individualizace trestu a dalších uvedených zásad trestání, je to podle mého názoru v zásadě správné.
Eva Paseková, Petr Dimun
