Pokud lidé nepřevezmou odpovědnost za své životy, bude se příběh naděje, který začíná o Vánocích, znovu a znovu opakovat o Velikonocích. Bude-li právo jen pro odborníky, nikoli pro lidi, ztratí smysl a bude odhozeno. Establishment by si měl uvědomit, že bude první, kdo na kolapsu právního řádu ztroskotá. „Musíme čekat, doufat – a taky pracovat a přemýšlet,“ říká advokátka Klára Samková, která doufá, že po období nynějšího úpadku, dojde k prozření. Advokátka a obhájkyně má za sebou mimo jiné dvacet úspěšných ústavních stížností a patnáct přijatých stížností k Evropskému soudu pro lidská práva.
Paní doktorko, stalo se vám, že vás někdo jako advokátku naléhavě potřeboval o vánočních svátcích, a vy jste proto musela dát přednost před vlastní rodinou někomu, kdo se ocitl v nouzi a potřeboval právníka?
Bohužel musím říci, že to se děje poměrně pravidelně. I letos se mi posunuje z hodiny na hodinu, ze dne na den prodloužení pracovního týdne. A to navzdory tomu, že jsem navíc nemocná. Ovšem musím také říci, že řada lidí je velmi neukázněných a nemají vůbec soudnost. To, že je každý na mobilním telefonu přece neznamená, že je pro každého dostupný 24 hodin denně! Lidé však ztrácej zábrany a jsou schopni volat i třeba v devět večer – vůbec je ani nenapadne, že i právník v tuto dobu není schopen intelektuálních výkonů. Celkově je možno říci, že bezohlednost a pocit nutnosti neustálého kontaktu, ať s advokátem, rodinným příslušníkem či s kýmkoliv jiným, se velmi rozšiřuje. Přitom někdy stačí si věc trochu rozmyslet a na řešení problému většina lidí přijde sama. Věcí skutečně neodkladných je naprosté minimum.
Projevuje se nějak efekt Vánoc jako klidu zbraní mezi lidmi i právními profesionály, kteří plánují soudy odjednat do Vánoc, usnesení o zahájení trestního stíhání obvykle dávají podezřelým jako vánoční dárek pod stromeček a samotní lidé se konfliktů zdržují? Něco jako dočasné příměří?
To jsem opravdu nezaznamenala – a to už léta. Letos jsem sice nedostala nařízená jednání mezi 27. a 31. prosincem, ale v uplynulých letech tomu tak bylo. Letošní předvánoční čas – a to mám na mysli nejméně tak od půlky listopadu – je ve znamení naprostého chaosu. Běžně se každý týden rušila dvě až tři soudní jednání, a další se – evidentně neplánovaně a narychlo za jiná odpadlá – zase nařizovala. Je to krajně nepříjemné a znemožňuje to řádnou obhajobu. Je však zřejmé, že i soudy mají velké organizační problémy.
Existuje nějaké jednání, na které by si měli lidé speciálně v souvislostí s Vánocemi dát pozor? A tím nemyslím hořící stromek.
No – a já bych zrovna u toho hořícího stromku zůstala! Lidé totiž jsou schopni od toho hořícího stromku odpochodovat s tím, že přece zavolali hasiče. Každý je přitom povinen dle svých sil škodu odvracet. Tedy mají hasit. Pokud mohli škodě účinně zabránit a neučinili tak, mohou mít opravdu problémy, na příklad s pojišťovnou. Jinak Vánoce jsou sice údajně svátky míru, ale je to také období, kdy se otvírají staré rány. Je tedy třeba se pocvičit ve zdrženlivosti a do těch starých ran nesypat sůl.
Když už jsme u křesťanského svátku – narození spasitele – i ten za svého krátkého života hledal právo a spravedlnost pro lidi proti útlaku a zaplatil za to životem. Nezdá se vám, že v tomto se člověk nijak nemění, že se historie opravdu po tisíce let opakuje a nelze tomu nijak zabránit?
Tak především – já bych ve slově „Spasitel“ psala velké S… Jinak máte pravdu: příběh Ježíše Krista je přímo jungovsky archetypální. Zvláštní přitom je, jak je jeho příběh o hledání pravdy a spravedlnosti dezinterpretován. Dnes se z Ježíše dělá bezmocný panák, který „nastavuje druhou tvář“. Na jeho velmi fundamentalistické činy, jako je třeba vyhnání penězoměnců z chrámu, se zapomíná. Tvrdím, že co se týká práva a spravedlnosti, je fundamentalismus na místě. A to i za cenu vlastního života. Tento příběh tedy stále platí. Zabránit jeho opakování lze pouze tehdy, jestliže lidé na sebe vezmou zodpovědnost za náhled do reality v neporovnatelně větší míře, než činí doposud. Protože se do toho nikomu nechce, je výsledek jasný: příběh, který začíná nadějí Vánoc, se každé Velikonoce opakuje znovu a znovu…
Právo je životně důležitý objev a výtvor člověka, protože má upravovat některé vztahy mezi lidmi tak, aby jednotlivec mohl pokud možno svobodně a předvídatelně prožít život a rozhodovat o sobě a své rodině. Proč současný establishment dělá všechno proto, aby tomu tak nebylo?
Právo je výsledkem evoluce člověka a jeho společenství. Jeho úkolem je zvýšit fitness jedince, tedy zvýšit jeho šanci na přežití a rozmnožení se. Právo eliminuje konflikty mezi lidmi, čímž zlepšuje jejich kvalitu života. Právo tedy podléhá přírodním zákonům evoluce, ať se to komu líbí nebo ne. To, co se na poli zákonodárném děje nyní, je pokračování té „nejlepší“ normativně-právní tradice, podle které, krátce řečeno, je zákonem vše, co je jako zákon zákonnou cestou přijato. Přitom celé 20. století bylo hlavním úkolem právní vědy vymezit ty hranice, za které „umělé“, tedy lidmi diktované právo může jít a za které hranice už jít nemůže. To, co se zde děje nyní, není jen naplňování úmyslů normativně-právní školy, je to mocenská zhůvěřilost. Je výsledkem pokračující totalitní vlády, která se projevuje právě svými rozhodnutími, dle kterých „poručíme větru – dešti“. Právě na množství příkazů a zákazů se ukazuje, jak moc je naše vláda – a to bez ohledu na to, že je volena v rámci demokratických voleb – totalitní. Současný establishment přemýšlí totalitně, proto jeho právní počiny nemohou být jiné než totalitní.
Proč myslíte, že současný establishment chrlí statisíce stran nesrozumitelných zákonů, příkazů, zákazů, regulací, takže člověk už nemá šanci znát právo? A ještě se někteří chlubí tím, že právo není pro lidi, ale pro odborníky? Znamená to, že například rozsudek soudu už není určen stranám, ale jejich advokátům, že zákon není určen tomu, koho se týká, ale od začátku právním zástupcům – kteří mají rozsudek hloupým lidem přeložit a nesrozumitelný zákon jim vysvětlit?
Jsem přesvědčena o tom, že to není výrazem vůle současných vládnoucích elit, ale je to vedlejším produktem jejich naprosté bezradnosti. Bezradnosti ideologické a zejména bezradnosti ideové. Právo už dnes dosáhlo hranici „mezního produktu“, kdy jeho efektivita se snižuje. Složitost systému dosáhla takového bodu, že je potřeba obrovského úsilí, aby se systém udržel v chodu. Můžeme říci, že z hlediska práva se společnost nachází v předkolapsovém stavu. Je to podobný princip, jako když letadlo musí letět rychle, aby letělo vůbec. Jinak pod křídy nevznikne dostatečný vztlak, aby letělo. Bohužel, našim zákonodárcům a zejména vládě naprosto schází vhled do vzniklé situace a jsou jí naopak vláčeni. Podle mého názoru je možno této velmi nebezpečné situaci čelit jen jedním způsobem: totiž najít, deklarovat a začít prosazovat opravdovou koncepci právního řádu. Koncepční myšlení je ale vládám naprosto cizí, takže to jsou ty konce… Pokud právo bude i nadále pro „odborníky“, ztratí svůj účel – napomáhat lidem k lepšímu a snadnějšímu životu. Proto následně dopadne tak, jako dopadnou všechny nepotřebné věci. Bude vyhozeno. Což je cesta, kterou bychom jít neměli. A současný establishment by si měl uvědomit, že on sám bude prvním, kdo na kolapsu právního řádu ztroskotá.
Vlastně se nabízí otázka: co se to děje s právem? Jakoby se někdo pokoušel doslova rozbombardovat tisíc let starý, ověřený a fungující sytém? Jakoby se někdo dokonce pokoušel ukrást klasickou právní vědu, jak se s pomocí právních autorit vyvíjela, a změnit ji na pavědu, právní šarlatánství a blouznění? Ostatně ani toto by se nedělo v historii poprvé.
Právní systém uvěřil ve svou vlastní všemocnost. Právní věda je opuštěna jako něco neužitečného. Z praktikujících právníků – advokátů i soudců – se málokdo pídí po fundusu příčinných souvislostí, po právní teorii, která je kostrou, kterou obrůstá maso pozitivního práva. Kostra se vytrácí a maso se, kupodivu, bortí. Doufám, že po tomto období současného úpadku dojde opět k prozření, že pro praxi není nic užitečnějšího, než dobrá teorie. Jistě to nebude masové a jistě to bude bolet, ale konec konců, Radbruchovy formule taky nepršely z nebe samy od sebe. V každém případě právo stojí před problémem „přerodu kvantity v kvalitu“, jak by kdysi řekli soudruzi v marx-leninské vědě. Já se spíš snažím dohlédnout, jestli se v tom právním maglajsu nerýsuje někde nějaký bifurkační bod, který by celý systém opravdu někam posunul. Zatím jej nenalézám, ale to je ostatně jeho úhelná vlastnost: že je neviditelný až do chvíle, kdy se objeví jako zcela nový fenomén. Musíme tedy čekat, doufat – a taky pracovat a přemýšlet.
Ne nadarmo mají slova právo a pravda stejný základ – co byste vzkázala těm lidem, kteří tyto hodnoty stále ještě hledají?
Dnes je v módě, že pravda je relativní. Já si to nemyslím, Pravda je velmi obtížně uchopitelná a popsatelná, protože existuje takové množství vlivů a aspektů, že je není schopna popsat ani teorie chaosu. To však neznamená, že pravda coby jediná skutečně prožitá a existující realita neexistovala. To, že ji nejsme schopni detailně popsat a detailně porozumět příčinám a následkům, neznamená neexistenci pravdy. Myslím, že všichni, kterým jde o pravdu, by na toto neměli zapomínat. Totiž na to, že opravdu existuje. A neměli by zapomínat ještě na jedno: že pohlédnout pravdě do očí je vždy velmi zraňující a svým způsobem sebedestrukční. Je to však nezbytné pro skutečné porozumění a tedy pro možnost dosažení zlepšení. Chtěla bych proto všem těm, kdo usilují o pravdu a právo, jedno: je potřeba být statečný a je potřeba vědět, že tato potřeba reálně existuje. Nebojte se být stateční!
Z vašeho životopisu i z událostí, které se vás týkají, vyplývá, že vedete neuvěřitelně činorodý život odborný, lidský i politický a ač jste občas vysmívána nebo dokonce je proti vám spuštěna represe, stojíte si na svém, na svých zásadách, na faktech i na právu – a jste úspěšná. Jaké máte předsevzetí nebo jednoduše motiv do příštího roku? Co jsou vaše obavy a naopak co jsou vaše naděje pro rok 2017?
Musím říci, že nemám žádná předsevzetí, žádné motivy a také žádné obavy. Možná, že můj život vypadá činorodě, ale ve své podstatě není. Je velmi fádní, naplněný prací. Snažím se žít tak jako všichni: aby život co nejméně bolel a sem tam se vyskytla nějaká radost. Musím vás zklamat i ohledně další vaší představy, obsažené ve vaší otázce, týkající se mých „zásad, faktů a práva“, na kterých si podle vás stojím. To je pravda, stojím si za nimi. Činím tak však nikoliv z důvodu nějakých abstraktních zásad, ale proto, že to je prostě nejjednodušší. Když se jednou o něčem přesvědčím a porozumím tomu, tak to tvrdím a stojím si za tím. Jsem ochotná a připravená kdykoliv názor změnit, pakliže se mi dostane nových informací a poznatků, na jejichž základě je zřejmé, že můj původní názor byl neúplný, nesprávný, zavádějící. Pokud ale jiné poznatky a informace nedostanu – co je jednodušší než trvat na svém? V podstatě nic. Výsměch ostatních je potom pro mne pouze důkazem jejich neschopnosti dodat mi řádné protiargumenty. Je to tedy problém mých oponentů, kteří vlastně žádní oponenti nejsou, neboť neoponují, pouze nesouhlasí. Což znamená, že jejich nesouhlas je jejich problém, nikoliv můj. Takže, jak vidíte, můj způsob jednání a uvažování je vlastně velmi primitivní. Stačí mi dodat takové informace, které povedou ke změně mého názoru – a je vystaráno. Že u oho ledaskdo pak vypadá jako blbec – no, to je smutné, ale je to jen a pouze jeho problém. Takže abych dodala přece jen nějaké pozitivum pro rok 2017: doufám, že se setkám s nějakým svým skutečným oponentem a ne jen se zbabělci, kteří se nezmohou na nic jiného než zakázat či zrušit autogramiádu mojí knížky či coby advokátku mne kárně stíhat za moje názory, aniž by se zmohli na jediný protiargument k mým tvrzením. Doufám, že se toho konečně jednou dočkám.
Přeji všem krásný Nový rok a otevřenou mysl po celý rok 2017.
Irena Válová
