Někdy je čím dál tím obtížnější pochopit humanismus tzv. Západu. Přistěhovalce, který předloží falešné doklady a krade, nevyhostí, naopak ho sedmnáct let nechají přežívat v Belgii, mezi nemocnicí a kriminálem. Když je v poslední fázi smrtelné nemoci, trvají na deportaci a zákazu pobytu v Belgii po dobu deseti let.
To je ve třech větách popis případu Paposhvili v. Belgie, který skončil u Evropského soudu pro lidská práva rozhodnutím, že Belgie se dopustila porušení Článku 3 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, což je zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení a Článku 8, což je právo na rodinný život. Rozhodnutí Soudu bylo doručeno pozůstalé rodině v polovině prosince. Stěžovatel v poslední fázi leukémie letos v létě zemřel. Stížnost podal Georgie Paposhvili k Evropskému soudu pro lidská práva k ESLP v roce 2010.
Popis ne/jednání belgického státu nabízí pohled na to, jakou mají některé státy tzv. Západu představu o právním státu, lidských právech a humanismu.
Gruzínec Georgie Paposhvili, narozený v roce 1958, přijel do Belgie z Itálie 25. listopadu 1998 spolu s manželkou a šestiletým dítětem. V letech 1999 a 2006 se v Belgii manželům narodily další dvě děti. „Žil v Bruselu, kde 7. června 2016 zemřel,“ těmito slovy začíná rozsáhlý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva.
Schengen, azyl, zločin, bezradnost
Následuje přehled kriminální kariéry dvojice, ze které vyplývá, že oba od začátku v Belgii kradli v obchodech. Už měsíc po příjezdu do Belgie 29. prosince 1998 byl uvězněn za krádeže. Oba byli ve vězení v letech 1999 a 2000, znovu za krádeže. V roce 2001 byl Gruzínec odsouzen za loupež a v roce 2005 na tři roky za útlak.
Jak vyplývá z popisu případu, nebýt pobytů ve vězení a v nemocnicích, nelegální přistěhovalci by žili po celou dobu celkem v poklidu v Bruselu. Už den po příchodu do města 25. listopadu 1998, požádali o azyl. Protože uvedli, že přijeli z Německa, Belgie odeslala žádost o jejich převzetí podle dublinské dohody. Německo manžele s dítětem odmítlo, protože schengenská víza jim vydala Itálie. Žádost Itálii, aby převzala za cizince odpovědnost, odeslala Belgie v roce 1999. V září 1999 ovšem Gruzínec podal další žádost o azyl, a to pod falešnou identitou. Žádost byla obratem zamítnuta, protože úřady Paposhviliho identifikovali podle otisků prstů. V roce 2000 informoval Paposhviliho právník, že jeho žádost z roku 1998 byla definitivně zamítnuta.
Rodina je už deset let v Bruselu, ale řízení nekončí
Dvojice poté požádala o legalizaci pobytu a trvalý pobyt na základě mimořádných důvodů, což belgický zákon umožňuje. Argumentovala dítětem narozeným v Gruzii a dalším, které se narodilo už v Belgii. V roce 2004 belgický přistěhovalecký úřad konstatoval, že žádost je nedůvodná, protože žadatel opustil Belgii, odjel do Německu a jeho léčba tuberkulózy skončila. Tuberkulózu měl Gruzínec v roce 2000. Rovněž Belgičané uvedli, že rodina není dostatečně integrovaná.
V témže roce podal Gruzínec v Belgii totožnou žádost, ale už s argumentem dlouhého pobytu v zemi, integraci tamtéž, skutečnosti, že dítě chodí v Belgii do školy a že v jeho zdravotním stavu by se stal předmětem persekuce v rodné Gruzii. V roce 2007 byla i tato žádost odmítnuta, přičemž belgický úřad konstatoval, že žadateli bylo dovoleno setrvávat v Belgii pouze za účelem azylové procedury, která skončila.
Rozhodnutí potvrdil odvolací soud v roce 2008. Rodina tou dobou žila v Belgii deset let. Jenže tou dobou také lékaři v Belgii konstatovali, že muži zbývají tři až pět let života.
Ve vězení je zjištěno, že mu zbývá pět let života
Další žádost podal v roce 2010 z humanitárních důvodů, pro svůj zdravotní stav a kvůli nebezpečí rozdělení rodiny. I tato žádost byla zamítnuta, zatímco manželka s dětmi obdržela dlouhodobý pobyt. Belgie otci rodiny definitivně zamítla pobyt v roce 2015 po sedmnácti letech strávených v zemi, a to přesto, že žádal, aby nebyl před smrtí odloučen od rodiny. Už v roce 2007 Georgiovi Paposhvilimu totiž lékaři vězeňské nemocnice diagnostikovali leukémii s odhadem dožití tři až pět let. Na chemoterapii docházel ve věznici.
Belgie rezignovala na vymožení práva
Jak je možné, že přistěhovalci stále žili v Belgii? Podle popisu případu proto, že Belgie zcela rezignovala na vymahatelnost práva. Žádný z řady vyhošťovacích a výjezdních příkazů nebyl nikdy vykonán, a to přesto, že Gruzie chtěla svého občana přijmout a její velvyslanectví vystavilo doklady a všechna odvolání byla zamítnuta.
Foto: archiv
První výjezdní příkaz k odjezdu ze země a přesunu do Itálie nebyl vykonán proto, že manželka Paposhviliho byla v roce 1999 těhotná. Poté nemohl být příkaz vykonán proto, že se jí narodilo dítě, které potřebovalo lékaře „Časový limit vymožení práva byl několikrát prodloužen,“ uvádí rozsudek. Advokát svého klienta v roce 2000 informoval, že se odjezd neuskuteční, dokud nebude celá rodina uzdravena.
V roce 2007, když byl Paposhvili ve vězení, vydala Belgie další výjezdní příkaz a k tomu zákaz vstupu do Belgie na dobu deseti let. Další výjezdní příkaz vydalo ministerstvo vnitra Belgie v roce 2010 spolu se zamítnutou žádostí o trvalý pobyt. Velvyslanectví Gruzie vydalo Paposhvilimu doklady platné do srpna 2010. Jeho advokát požádal o prodloužení lhůty. Byla skutečně prodloužena do roku 2011.
Paposhvili žádá právo důstojně zemřít u rodiny
V roce 2012 vydal imigrační úřad ministerstva vnitra další výjezdní příkaz s okamžitým účinkem deportace do Gruzie na základě rozhodnutí z roku 2007. Jenže zdravotní stav Paposhviliho se zhoršil. Podle lékařské zprávy se posunul do konečné fáze života.
Před Velkým senátem Evropského soudu pro lidská práva v roce 2015 pak stěžovatel argumentuje emocionální a finanční závislostí na existenci rodiny v Belgii. Od Soudu žádá definici zajištění „práva důstojně zemřít“.
Právní bitva je však nakonec svedena kolem otázky, zda má členský stát Rady Evropy povinnost léčit každého včetně vyhoštěných ilegálních přistěhovalců. Pokud by tomu tak bylo, uvalovalo by to na zdravotní systémy zemí nadměrnou zátěž, uvedla belgická vláda před Soudem. Stěžovatel byl schopen transportu bez ohrožení života a Gruzie byla schopna garantovat léčení včetně možnosti transplantace, prohlásila Gruzie v postavení třetí strany před Evropským soudem pro lidská práva prohlásila.
Další, kdo byl před Senát v roli odborníka přizván, bylo Centrum pro lidská práva Univerzity v Ženevě. Jak Gruzie, tak i Univerzita k otázce vyhoštění těžce nemocné osoby citovali předchozí judikaturu Soudu, například případy osob s AIDS vyhoštěných do Afriky.
Lidské právo léčit osoby ze třetích zemí neexistuje
Lidská práva nejsou synonymem pro humanitární ohledy a obecný závazek poskytovat sociální pomoc nemůže být odvozen od Článku 3 dokonce ani ve jménu lidské důstojnosti, uvedla před Soudem belgická vláda.
Soud s odkazem ke své vlastní judikatuře poté uvedl: Je důležité vyhnout se narušení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce. Opačný nález by uvalil na státy příliš velké břemeno zavazující je zmírňovat rozdíly mezi jejich systémem zdravotní péče a úrovní léčby dostupnou ve třetích zemích prostřednictvím ustanovení o bezplatné a neomezené zdravotní péči všem pobývajícím na území bez práva pobytu v jejich jurisdikci.
ESLP nezkoumá, proč cizinec setrvává v zemi
Soud dále konstatoval, že co se týče vyhošťování cizinců, Soud nepřezkoumává žádosti o mezinárodní ochranu nebo ani neověřuje. Jak státy kontrolují vstup, pobyt a vyhoštění cizince žijícího na území. Podle Soudu za vymáhání základních práv a svobod odpovídají národní úřady a od nich se požaduje, aby přezkoumaly obavy žadatele a rizika, kterým by mohl čelit, pokud by byl navrácen do přijímající země.
Úřady státu, který osobu vrací do přijímající země, musí případ od případu ověřit, zda v přijímající zemi existuje účinná a správná praxe léčby, která by odvrátila, aby byl žadatel vystaven zacházení v rozporu s Článkem 3 Úmluvy.
Vodítkem není úroveň péče v navracejícím státě, není to otázka toho, zda péče v přijímajícím státě bude ekvivalentní péči poskytované zdravotním systémem navracejícího státu. Není ani možné odvozovat od Článku 3 právo obdržet speciální léčbu v přijímajícím státě, která není zbytku obyvatelstva k dispozici.
Belgie vydávala papíry, nic nezkoumala
Podle Soudu je zcela nesporné, že žadatel trpěl život ohrožující chorobou, chronickou leukémií. Pokud by byla jeho léčba přerušena, jeho očekávaná doba dožití by se snížila na méně než šest měsíců, citoval Soud z lékařského posudku Paposhviliho.
Poté Soud shrnul způsob vyhošťovaní procedury, jak se od roku 2007 odehrávala. V roce 2007 a 2008 byl žadateli odmítnut trvalý pobyt na základě jeho kriminálního jednání. Odvolací instituce pak v roce 2008 a 2015 uvedla, že rozhodnutí o odmítnutí pobytu nebylo doprovozeno vyhoštěním. Proto nebylo nutné zkoumat jeho zdravotní stav.
Nejvyšší správní soud Belgie pak a upřesnil, že zdravotní situace cizince, který čelí vyhoštění ze země a jehož žádost o povolení k pobytu byla odmítnuta má být posouzena v době výkonu vyhoštění nikoli v okamžiku přijetí rozhodnutí. To se ovšem nestalo, přes množství lékařských zpráv belgické úřady zdravotní stav žadatele nikdy nepřezkoumaly.
S ohledem na to Soud konstatoval, že pokud by byl ve svém zdravotním stavu bez přezkumu přestěhován do Gruzie, došlo by k porušení Článku 3 Úmluvy.
Právě tak belgické úřady nezkoumaly stupeň závislosti na rodině následkem jeho zdravotního stavu. Pokud by byl odsunut do Gruzie, došlo by rovněž k porušení Článku 8 Úmluvy, konstatoval Evropský soud pro lidská práva.
Irena Válová
