Oddlužovací novela insolvenčního zákona podle názoru České bankovní asociace (ČBA) povede k nárůstu neodpovědného zadlužování, k posilování velmi neblahého principu morálního hazardu a tedy ke značné relativizaci jednoho ze základních principů právního státu, podle kterého se dluhy mají plnit,“ kritizuje návrh ČBA v úvodu svých připomínek, které má Česká justice k dispozici. „V této souvislosti lze uvést, že podle novely již dlužník nebude nikterak motivován k plnění dluhu svým věřitelům, a to ani v minimální výši. Absolutní výše pohledávek nezajištěných věřitelů nikterak neovlivní minimální výši splátek dlužníka pro účely oddlužení.“
Ministerstvo spravedlnosti připravilo novelu insolvenčního zákona, jejíž cílem je, aby se mohlo zbavit dluhů víc lidí. Nově by do procesu oddlužení mohli vstoupit lidé bez ohledu na výši dluhů. Oddlužení by pak trvalo tři, pět nebo sedm let v závislosti na výši splacených pohledávek. Prosadit oddlužovací novelu určil premiér Bohuslav Sobotka jako prioritu této vlády.
V meziresortním připomínkovém řízení se k novele kriticky vyjádřili například zástupci Nejvyššího soud, Svaz měst a obcí, podnikatelé nebo Exekutorská komora.
Ke splnění oddlužení bude dostačující, pokud dlužník za sedm let zaplatí hotové výdaje a odměnu insolvenčního správce, náklady spojené s udržování a správou majetkové podstaty dlužníka a náklady na vypracování a podání návrhu na povolení oddlužení.
To může podle České bankovní asociace snadno vést k absurdní situaci, kdy dlužníku bude potvrzeno splnění oddlužení a bude osvobozen od placení svých pohledávek, aniž by došlo k jakémukoli uspokojení nezajištěných věřitelů. V důsledku takto nastaveného systému bude dlužník naopak motivován tvořit další dluhy, a to až do maximální výše přípustné pro splnění oddlužení, kdy zároveň není požadována minimální hranice pro uspokojení nezajištěných věřitelů.
Tato maximální výše je přitom nezanedbatelná, když se má podle předloženého návrhu rovnat tisícinásobku existenčního minima (aktuálně 2 200 000,- Kč). Jakkoli je novela prezentována jako v zásadě „prověřitelská“ zdá se být zřejmé, že ve skutečnosti je výrazně prodlužnická a práva věřitele významným způsobem poškozuje. „To podle našeho názoru znamená, že návrh by měl být posuzován i z hlediska své ústavní konformity a to především s ohledem na to, že vědomě vytváří nerovné postavení dlužníka a věřitele a nad rozumnou míru omezuje práva (věřitelů) na majetek.“ Tuto připomínku považuje bankovní asociace za zásadní.
Návrh novely zcela zásadním způsobem prodlužuje dobu oddlužení, a lze očekávat, že pokud není stanoven žádný limit požadovaného plnění u případu splnění oddlužení, jestliže dlužníku po dobu sedmi let od schválení oddlužení nebylo oddlužení zrušeno, může věřitel inkasovat po celou tuto dobu na úhradu svých nezajištěných pohledávek částky v řádu jednotek či desítek Kč, přičemž náklady na vedení a správu těchto pohledávek budou několikanásobně převyšovat výnos získaný v rámci oddlužení, všímá si ČBA dalšího problematického aspektu.
Většinu nemovitostí nebude možné zpeněžit
Obdobně jako další připomínková místa kritizuje Asociace i nereálnou výši ceny dlužníkova obydlí, které nelze zpeněžit, protože navržené ustanovení v podstatě vyloučí zpeněžení většiny nezajištěných nemovitostí. Nemovitost nebude možné zpeněžit, pokud v nemovitosti dlužník bydlí a její hodnota nepřesahuje tisíci násobek normativních nákladů na bydlení (podle § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, představují normativní náklady na bydlení v obcích do 10 tisíc obyvatel částku 4 811 Kč, v Praze pak částku 7 731 Kč) – v těchto mantinelech se tedy nepochybně bude pohybovat naprostá většina nemovitostí, které by jinak mohly být potenciálně zpeněžovány.
Dochází tak k tomu, že se do vzájemného rozporu dostává stav, kdy dlužník vlastní nemovitost, která slouží k zajištění úvěru, a kdy je vlastníkem nemovitosti, která k zajištění úvěru či pohledávky neslouží. V prvním případě bude nemovitost zpeněžena navzdory tomu, že hodnota nepřesahuje normativní náklady a třeba i navzdory tomu, jaká je vůle zajištěného věřitele. V druhém případě pak nemovitost, která neslouží k zajištění a nepřesahuje požadovanou hodnotu, zpeněžena nebude, přičemž lze důvodně odhadnout, že právě takových nemovitostí bude relativně hodně, možná i většina. „Určitá skupina dlužníků tak bude bez zjevného důvodu chráněna oproti jiným, které tato právní úprava poškodí, neboť v jejich případě dojde k prodeji nemovitosti i za situace, kdy tito dlužníci byli schopni a ochotni uzavřít se zajištěným věřitelem odchylnou dohodu.“
Neméně nelogické je i stanovení hranice hodnoty „chráněného majetku“ v částce sto tisíc korun, pokračuje ČBA ve svých připomínkách. „Podle našeho názoru vyvstává problém v oceňování majetku ze strany insolvenčních správců a schopnosti stanovit očekávaný budoucí výtěžek, což je u movitých věcí obzvlášť obtížné. V důvodové zprávě chybí ve zvláštní části komentář k tomuto ustanovení včetně např. odůvodnění stanovené částky.“ Z pozice věřitele se domníváme, že dlužníkovi by v souvislosti se způsobem oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty měly být vyloučeny pouze věci nepodléhající výkonu rozhodnutí dle o.s.ř.“
V drtivé většině jsou hypoteční úvěry zajištěny zástavním právem k nemovitosti, kde dlužník má své obydlí. Zástavní věřitel má na základě tohoto ustanovení prakticky znemožněno uspokojení svého zajištěného nároku, když provazba na příslušné ustanovení se nejeví jako dostačující, všímají si banky dalšího problému, které novela přináší. V praxi by tato zmatečnost způsobila absolutní nemožnost zajištěného věřitele využít svých práv, a to po celou dobu trvání insolvenčního řízení (až 7 let, resp. až 8,5 roku). S ohledem na nejednoznačnou judikaturu ve věci uspokojení zajištěného věřitele po ukončení insolvenčního řízení splněním oddlužení a po osvobození dlužníka od povinnosti plnit neuspokojené zbytky pohledávek tak může docházet ke vzniku škody zejména zajištěným věřitelům na základě navrhované právní úpravy. „Nelze totiž opomenout, že zajištěný věřitel po dobu trvání oddlužení není příjemcem jakéhokoli finančního plnění ze splátkového kalendáře. Navrhované řešení sice definuje podmínky, za kterých lze zpeněžit majetek – obydlí dlužníka, avšak v drtivé většině se jedná o podmínku nesplnitelnou s ohledem na zde stanovenou hodnotu tohoto obydlí. Takto nastavený model ochrany obydlí předlužených dlužníků tedy vede k absurdnímu nepoměru mezi potenciální výší uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů a majetkovými možnostmi dlužníka, a to pod záštitou právní regulace. Z pozice systémového věřitele nemůžeme už z principu souhlasit s pojetím oddlužení připouštějícím situaci, kdy dlužník bude osvobozen od dluhů, aniž na ně v průběhu oddlužení uhradí byť jedinou korunu,“ uvádí dále ČBA.
Věřitelé mohou dostat méně než dnes
Bankám se nelíbí ani ustanovení, které přináší poněkud roztříštěnou úpravu splnění oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. O splnění oddlužení bude moci být rozhodováno po 3, 5 nebo 7 letech. „Uvedená úprava nijak nemotivuje dlužníky k co nejvyšší míře uspokojení nezajištěných věřitelů. Naopak ustanovení odst. 1 písm. b) tohoto paragrafu může vést k pochybám, zda vůbec bylo namístě oddlužení povolit, neboť pokud je dlužník schopen za dobu tří let od schválení oddlužení splatit nezajištěným věřitelům alespoň 50 % jejich pohledávek, lze mít důvodné pochyby, zda dlužník byl v době podání návrhu v úpadku, či u něho byly splněny podmínky hrozícího úpadku,“ uvádějí v připomínkách. Tři roky jsou podle ČBA velmi krátká doba a není zde důvod, aby dlužník nepokračoval v oddlužení minimálně po dobu pěti let, kdy by mohl splatit i 100 % pohledávek nezajištěných věřitelů. Navrhovaná úprava v sobě obsahuje potenciál možného zneužití ze strany dlužníků, kteří budou usilovat o to, aby ve lhůtě tří let uhradili aspoň 50% nezajištěných pohledávek, třeba i za pomoci daru. Naopak, jakékoli zpoždění, resp. úhrada v menším rozsahu, bude pro dlužníka znamenat, že bude nucen hradit na pohledávky nejméně pět let. Považujeme institut oddlužení sám o sobě za výrazně prodlužnický institut a nevidíme důvod, proč by povinnost dlužníka uhradit nezajištěné dluhy měla být omezena toliko 50%. „Za velmi zásadní negativum navržené úpravy považujeme také absenci jakékoli spodní hranice plnění. Cílem navržené novely má být podle zprávy RIA mimo jiné snaha o vyšší uspokojení věřitelů při oddlužení splátkovým kalendářem. Na str. 38 zprávy RIA je uvedeno, že cca 16,3 % oddlužení je skončeno vymožením 100 % pohledávek a cca v 41,7 % oddlužení jsou věřitelé uspokojeni z více než 50 %. Podle navržené úpravy by tedy přinejmenším 16,3 % věřitelů obdrželo namísto 100% pouze 50 % výše svých pohledávek a poté by bylo oddlužení zrušeno. Jinak řečeno v sobě toto ustanovení nese vzkaz věřitelům, že jejich pohledávky v oddlužení již nebudou uhrazeny v podstatě nikdy ze sta procent,“ uzavírá ČBA.
Dušan Šrámek
