Ke kritikům „oddlužovací“ novely insolvenčního zákona se ve svých připomínkách přidala i Exekutorská komora ČR.  Podle EK předkladatel nikterak neanalyzoval dopady návrhu na věřitele, i na podnikatelské prostředí obecně. „Demokratický právní stát nesmí svévolně a extenzivně zasahovat do existujících právních poměrů tak, aby nahodile a účelově řešil svoji vlastní regulatorní nedůslednost, jež zapříčinila stav předlužení potenciálně ekonomicky činné společnosti, resp. její výseče,“ konstatuje Komora.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán chce předložit návrh novely insolvenčního zákona, jež rozšíří možnosti oddlužení. Půjčku měl nebo má každý třetí Čech. „Výzva všem: pokud možno si nepůjčujte,“ vzkázal už dříve ministr. Oddlužení chce nabídnout většímu počtu dlužníků, zároveň ale chce po insolvenčních správcích, aby nad nimi více dohlíželi.

Novelu už kritizovali podnikatelé, obce nebo Nejvyšší soud. To, že se nelíbí exekutorů, asi nepřekvapí. „Ministerstvo spravedlnosti v důvodové zprávě považuje navrhovanou právní úpravu za ústavně zcela konformní, aniž by relevantně vyhodnotilo dopady zásahu předmětné úpravy do práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 LZPS. Ačkoliv předkladatel zcela vylučuje co do předmětu regulace libovůli či svévoli, kdy výslovně uvádí svoji motivaci v řešení sociálních a hospodářských dopadů na jednotlivce a společnost, nikterak neanalyzoval dopady návrhu na věřitele (zejména finanční a bankovní instituce, věřitele poskytující zboží a služby, obce, stavební bytová družstva a společenství vlastníku jednotek a další nekonsensuální věřitele či spotřebitele) i na podnikatelské prostředí obecně, což je patrné z předložené Závěrečné zprávy z hodnocení dopadů regulace, kdy v předmětné zprávě relevantní analytické závěry o hospodářských, ekonomických a společenských dopadech na věřitele zcela absentují,“ konstatuje v úvodu Exekutorská komora.

Morální hazard

Jak dále Komora uvádí, předkladatel sám v důvodové zprávě ve prospěch návrhu argumentuje nálezem Ústavního soudu, vedeným pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95, kterýžto stanoví, že „(Ne) rovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti.“ „Předkladatel, ačkoliv nad předmětnými závěry Ústavního soudu uvažoval, nikterak nereflektoval, že umožnění oddlužení i pro osoby prakticky nemajetné, kteréžto budou způsobilé uspokojit alespoň náklady insolvenčního řízení, je hraniční co do míry intenzity návrhem vytvářené nerovnosti mezi právy dlužníka a základním právem na ochranu vlastnického práva věřitele. Analýza zcela pomíjí nutnost vypořádání se s rizikem morálního hazardu ve spojení s problémem tzv. černého pasažéra ze strany dlužníků, spočívající v zařazení pravidla „dluh se platí ve výši cca 0 %“ do svých schémat ekonomického chování.“

Mohlo by vás zajímat

Je nutné si uvědomit, pokračují připomínky, že v navrhované úpravě dochází ještě intenzivněji než v platné úpravě k socializaci dluhů dlužníků, a to nikoliv nejen na vrub celé společnosti, ale hlavně na účet konkrétních soukromých věřitelů. Exekutorská komora ČR zastává názor, že předmětný návrh uvažovanou analýzu zcela opomenul a ignoroval střet dvou základních práv (dlužník vs. věřitel), kterýžto měl být řádně legislativně i argumentačně vyřešen a konflikt vyvážen. Připomínkovaný návrh se tak pohybuje za hranicí ústavní konformity, když vytváří zcela nerovné postavení dlužníka a věřitele, když věřiteli znevažuje, či fakticky zcela odnímá, nároky plynoucí z premis právního státu, a to rovnosti, práva na spravedlivý proces a právní jistoty. Na rozdíl od stávající úpravy totiž věřitel za oktrojované odpuštění dluhu ve výši limitně se blížící 100 % nedostane žádné protiplnění. „Návrh svým cílem a vedenými záměry nepřípustně zasahuje do základních principů a zásad soukromého práva, když ignoruje zásadu jedince brát se o vlastní štěstí, a tedy i odpovídat za vlastní pochybení. Přiznání relevance výskytu úpadkových situací je nezpochybnitelná, stejně jako nezbytnost jejich vyváženého řešení. Je však zcela vyloučeno, aby úprava insolvenčního práva bez dalšího eliminovala základní právní premisy.“

Věřitelé nejsou pouze lichváři

Pakliže předkladatel dle důvodové zprávy a dle Zprávy z hodnocení dopadů regulace nepřímo hmotněprávně reguluje majetková práva, když za příčinu úpadku dlužníků považuje nezodpovědné poskytování úvěrů, nelze než hodnotit návrh jako zásadně nekoncepční, pokračují exekutoři. A to zejména, vtělil-li navrhovatel do textu zákona hmotněprávní kritérium – nepoměr dluhu a poskytnutého plnění, když předmětné je v hojné míře regulováno včetně nových pravidel poskytování spotřebitelského úvěru, jejichž dopad by nejprve měl být seriózně vyhodnocen, aby nedošlo k přeregulaci úvěrového trhu, který je základním kamenem národní ekonomiky. „Zároveň je nutné zdůraznit, že struktura dluhů v insolvenci přece netvoří výlučně a pouze dluhy vzniklé z „lichvářských“ zápůjček, ale je zastoupena celá škála různých věřitelů. S ohledem na tento fakt je nutné pečlivě zkoumat přiměřenost a účelnost navrhované úpravy také ve vztahu k věřitelům „nikoliv lichvářům“, věřitelům spotřebitelům apod. Je zcela nepopiratelné, že právní úprava řešící úpadek nebo hrozící úpadek fyzických osob, nemůže bez vnitřní návaznosti na systém soukromého práva zasahovat svévolně do autonomních, soukromoprávních vztahů,“ kritizuje EK ČR další aspekt návrhu. „Zejména pak nemůže předem i ex post vytvářet takovou nerovnost smluvních stran, která ústí v absenci právní jistoty jedné z nich. Uvažuje-li předkladatel regulovat předmětnou oblast se všemi důsledky, musí tak učinit ve vzájemné synergii právní regulace hmotněprávní (občanský zákoník) i procedurální (civilní proces obecně a nejen insolvenční zákon), a tedy musí vytvořit takový systém řešení úpadku dlužníka, který bude od počátku vzniku soukromoprávního vztahu objektivně předvídatelný.

 Zahlcenost soudů

Zvažování přiměřenosti pohledávky pouze v insolvenčním řízení, jdoucí mimo synergicky provázaný systém práva, by mohlo způsobit výrazný nepoměr mezi dlužníky, kteří předmětné „nepřiměřené“ pohledávky řádně a včas splácí, případně jsou úspěšně exekučně vymoženy, a dlužníky, kteří ať již vědomě nebo nevědomě apelují na oddlužení, když předmětné splácet nemohou či nechtějí. Návrh podle EK ve svém striktním zaměření vytváří prostor pro spíše nežádoucí „automatizaci oddlužování.“ Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace sama přiznává, že insolvenční soudy (soudci) zhusta rozhodují velice formálně, s pouhými odkazy na předpokládané splnění minimální hranice pro oddlužení, a tedy že rezignují na podrobnější věcné zhodnocení. Sám předkladatel rovněž v témže materiálu výslovně přiznává, že insolvenční soudy nevěnují dostatek prostoru zkoumání možných nepoctivých záměrů dlužníka. I přes uvedené však předkladatel v návrhu ukládá zahlceným insolvenčním soudům další těžce uchopitelná kritéria k přezkumu, a to zhusta s užitím neurčitých právních pojmů.

„Vedle nových kritérií k posuzování zavádí návrh i zvýšenou probační činnost insolvenčního soudu a insolvenčního správce vůči dlužníku, a to s výchovnými záměry. Pakliže sám předkladatel přiznává systémové selhávání insolvenčních soudů a navrhuje úpravu dalších přezkumných kritérií, aniž by dostatečně zajistil důsledné zkoumání kritérií stávajících, nelze očekávat naplnění účelu návrhu, nebudou-li současně realizovány další systémové změny – např. odbřemenění insolvenčních soudů, vytvoření jasné přezkumné procedury, detailního vytvoření systému probace, větší zapojení soudních exekutorů jako garantů kontrolujících dlužníka v předúpadkové či raně-úpadkové fázi apod. Návrh tak není způsobilý naplnit svůj kýžený účel a svou nekomplexností pouze vytváří prostor pro ještě více formální přezkum regulovaných kritérií, a tedy pro automatické oddlužení naprosté většiny dlužníků, anebo pro formální automatizované zamítání insolvenčních návrhů – tj. bez zohlednění konkrétních okolností každého případu, což je právě esencí probačního modelu řešení úpadku.“

Zahlcenost soudů

Jak dále uvádí EK ve svých připomínkách, navrhovatel zamýšlí, bez změny věcné příslušnosti soudních orgánů (insolvenčních soudů), přes zmiňovanou zahlcenost insolvenčních soudů, kterou sám zmiňuje, a bez detailní analýzy, do systému insolvencí vpustit střízlivým odhadem cca několik desítek tisíc fyzických osob ročně. Je na místě předem promyslet alternativní věcnou i místní příslušnost soudních orgánů u těchto insolvencí nemajetných dlužníků, jako je např. možná věcná příslušnost okresních soudů v kombinaci se zapojením soudních exekutorů jako insolvenčních správců pro tyto typy oddlužení.  To s ohledem na jejich materiální i personální vybavenost a digitalizaci a automatizaci procesu oddlužení. „Demokratický právní stát nesmí svévolně a extenzivně zasahovat do existujících právních poměrů tak, aby nahodile a účelově řešil svoji vlastní regulatorní nedůslednost, jež zapříčinila stav předlužení potenciálně ekonomicky činné společnosti, resp. její výseče. Exekutorská komora ČR zastává názor, že navrhovatel zcela neřeší pozitivní i negativní motivaci dlužníka návrh na oddlužení podat co nejdříve a předejít tak vzniku zbytečných individuálních a ve svém důsledku pak celospolečenských nákladů,“ uzavírá Komora.

Dušan Šrámek