Z porovnání se sousedními zeměmi je zřejmé, že institut oddlužení v ČR je již nyní nadužíván, jelikož dlužníci jsou nedostatečně informováni o jeho detailech a základních pravidlech. Taková řízení pak končí po pár letech splácení a hrazení nákladů insolvenčního správce bez kýženého výsledku. Se špatnými výsledky oddlužení jde v ruku v ruce ale i jeho zneužívání ze strany dlužníků, kteří si berou úvěry jen pár týdnů před tím, než na sebe navrhnou oddlužení, tvrdí ve svých připomínkách Svaz měst a obcí (SMO). „Není neobvyklé, že do oddlužení dlužníci „utíkají“ účelově, což ostatně připouští i sám navrhovatel, a v ostatních bydlících narůstá oprávněný pocit nespravedlnosti,“ připojuje se Svaz českých a moravských bytových družstev (SČMBD).
Města a obce České republiky a jimi zřizované či zakládané právnické osoby, zejména dopravní podniky či správci bytového fondu, patří mezi významnou skupinu věřitelů, přičemž celá řada pohledávek vzniká obcím za poskytování veřejných služeb – například v odpadovém hospodářství, konstatuje Svaz v úvodu svých připomínek. Obce, na rozdíl např. od poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, se tak do postavení věřitelů často dostávají nedobrovolně. Z výše uvedeného důvodu nelze souhlasit se zpracovanou závěrečnou zprávou z hodnocení dopadů regulace (RIA), kde je uvedenou, že návrh zákona nemá dopady na územní samosprávné celky. Svaz požaduje tuto část RIA přepracovat a doplnit spolu s uvedením dopadů, které bude mít novela na veřejné rozpočty obcí a jimi zřizovaných či zakládaných právnických osob. Tuto připomínku uvádí SMO jako zásadní.
Zneužívání oddlužení
Jak dále SPO uvádí, návrh se inspiruje zahraničními systémy insolvenčních řízení zejména v Německu, kde není stanovena žádná hranice pro splacení závazků v oddlužení (6 let) a v Rakousku, kde je stanovena hranice 10 % (7 let). Předkladatel navrhované legislativní změny obhajuje dobrým fungováním obdobného systému v sousedním Německu.
Tam je ale při benevolentně nastavených podmínkách 80 347 schválených oddlužení v roce 2015 (průměr na 1 obyvatele 0,00103%), v České republice to podle propočtů předkladatele bude v roce 2020 až 38 000 (průměr na 1 obyvatele 0,00361%), což představuje tři a půl násobek. Takto převzatý systém přivede v Česku do oddlužení enormní množství lidí, což nemá obdobu ani v Německu ani v dalších okolních státech (dále např. v Rakousku 0,00104 %). „Z porovnání se sousedními zeměmi je zřejmé, že institut oddlužení v ČR je již nyní nadužíván, jelikož dlužníci jsou nedostatečně informováni o jeho detailech a základních pravidlech. Taková řízení pak končí po pár letech splácení a hrazení nákladů insolvenčního správce bez kýženého výsledku. Se špatnými výsledky oddlužení jde v ruku v ruce ale i jeho zneužívání ze strany dlužníků, kteří si berou úvěry jen pár týdnů před tím, než na sebe navrhnou oddlužení.
Připomínky Nejvyššího soudu k tzv. oddlužovací novele najdete zde.
Bohužel novela velmi obecně řeší takový nepoctivý záměr a nechává na volném uvážení přetížených soudů posuzování těchto hraničních situací,“ kritizuje SMO. „Vložení ustanovení, která umožňují dlužníkům projít oddlužením rychleji, ale s pevně stanovenou hranicí (po 3 letech 50 % závazků, po 5 letech 30 %) pravděpodobně nebude v praxi využito, neboť v současné době novelou stanovená cílová skupina ani nedosáhne na stávající 30% limit.“
Novela dále zavádí pouze jeden způsob uspokojení věřitelů a to splátkový kalendář se zpeněžením majetkové podstaty (podle stávajícího znění si věřitelé musí vybrat buď splátkový kalendář, nebo zpeněžení majetkové podstaty). Řešení, které by pro věřitele mohlo znamenat vyšší plnění, má v novele své ochranné limity, které ho činní více méně nepoužitelným.
To se týká zejména ochranného limitu v ustanovení § 398 odst. 6, kdy dlužník není povinen vydat majetek ke zpeněžení, pokud by výtěžek nepřesáhl výši 100. 000 Kč. Dále je v tomtéž odstavci uveden i ochranný limit pro zpeněžení dlužníkova obydlí, který je stanoven na tisícinásobek částky normativních nákladů na bydlení pro jednu osobu podle zákona o sociální podpoře § 26 odst. 1 písm. b) 4 484 Kč – tedy hodnota obydlí nesmí být nižší než 4 484 000 Kč (např. průměrná cena bytů v Ústeckém kraji ale vychází na necelých 600.000 Kč). Předkladatel nijak nezdůvodňuje, z jakého důvodu má jít právě o tisícinásobek normativních nákladů na bydlení, vytýká návrhu SMO.
„Za problematickou úpravu lze označit i ochranu některých mimořádných příjmů dlužníka po schválení oddlužení. Ustanovení § 412 odst. 1 písm. b) věta za středníkem nepovažuje za mimořádný příjem plnění z pojistných smluv o škodovém pojištění a plnění z titulu práva na náhradu majetkové a nemajetkové újmy. Taková ochrana může mít v některých případech absurdní dopady a to např. v situaci, kdyby byl dlužník pojištěn pro případ úpadku a takový příjem by nemusel být vydán věřitelům na hrazení jejich pohledávek za dlužníkem. S ohledem na výše uvedené připomínky Svaz požaduje, aby předkladatel v této podobě nepředkládal, ale nejdříve dostatečně zhodnotil dopady, které návrh přinese,“ uzavírá SMO.
Náklady nesou všichni nájemníci
Zdrcující kritice podrobil návrh rovněž Svaz českých a moravských bytových družstev (SČMBD), podle nějž návrh opětovně řeší situaci předlužených osob na úkor věřitelů, kteří s dlužníkem vstoupili do smluvního vztahu dobrovolně, ale také na úkor spolubydlících dlužníka v bytových domech. „Návrh je nepřijatelný, za situace, kdy není v českém právním řádu dostatečně řešena ochrana řádně platících osob před neplatiči, čímž máme na mysli zejména dlouhodobě neřešený katastrofální stav vymáhání pohledávek v bytových domech (pohledávky bytových družstev a pohledávky společenství vlastníků), na který již mnoho let upozorňujeme. Tento stav je naprosto výjimečný z hlediska obdobných úprav v ostatních evropských zemích a i když je zcela zřejmá společenská nutnost jeho řešení, neustále se oddaluje a přijímáním dalších předpisů včetně tohoto návrhu se neuspokojivý stav naopak dále zhoršuje.“
Svaz rovněž upozorňuje na to, že pohledávky vznikající při užívání družstevních nebo vlastních bytů dlužníků v ČR nejsou zákonem nijak zajištěny ani upřednostněny a jsou uhrazovány až v poslední skupině věřitelů, věřitelé těchto pohledávek nemají oproti ostatním věřitelům, kteří vstupují do vztahu s dlužníkem dobrovolně, žádnou možnost si své pohledávky zajistit. Neuhradí-li dlužník své závazky vyplývající z bydlení ve vlastním nebo v družstevním bytě, nesou tíži těchto úhrad ostatní bydlící v bytových domech, neboť správa domu včetně dodávky služeb do domu musí být vykonávána ve prospěch celého domu a ve prospěch všech vlastníků bez ohledu na to, že některý z nich neplatí.
„Ostatní bydlící v domě nemohou ovlivnit, kdo bude jejich sousedem, byty i družstevní podíly s užívacím právem k družstevnímu bytu jsou volně převoditelné, a oproti zahraničním úpravám česká úprava neumožňuje si své sousedy vybírat nebo je předem schvalovat. Pohledávky vznikající při užívání družstevních nebo vlastních bytů dlužníků jsou oproti pohledávkám jiných věřitelů zejména v insolvenčním řízení znevýhodněny mj. také z důvodů, že pohledávka dále narůstá i v průběhu insolvenčního řízení / oddlužení: obvykle dlužník v bytě zůstává bydlet a není neobvyklé, když ani v průběhu insolvenčního řízení nebo dokonce v době, kdy je povoleno oddlužení, dlužník za užívání bytu neplatí a dluh dále narůstá.“ Zákon automatické zrušení oddlužení v těchto případech nepředpokládá, pokračují námitky SČMBD, a insolvenční soudci jsou v některých případech i přes upozornění věřitele pohledávky z bydlení nečinní a oddlužení neruší a dokonce osvobozují dlužníka od neuhrazených pohledávek; návrhem se předpokládá, že nemusí dojít ani k úhradě 30% pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení osobou odpovědnou za správu domu nebo bytovým družstvem a o tuto část tedy budou muset zaplatit více ostatní bydlící, pokračuje kritika, s tím, že do režimu oddlužení se dostane více osob a na delší dobu (dokonce více než 7 let), po dobu oddlužení proti nim nemůže věřitel účinně postupovat, například prodejem majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. „Návrh se z výše popsaných důvodů negativně dotýká ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a vlastnického práva ostatních bydlících v bytových domech, neboť velice často bytová společenství (BD a SVJ) již dopředu vědí, že pohledávky vůči neplatícímu sousedovi nevymohou, a to přestože se o svá práva budou řádně starat a osoba zajišťující správu domu proti dlužníkovi obezřetně využije veškeré právní prostředky (při uspokojení pohledávek se před ně vždy dostanou věřitelé zajištění). Jejich vlastnické právo je tak dotčeno tím, že jsou úhrady jejich vlastního bydlení zvyšovány v důsledku chování osob nedodržujících společenská pravidla, tedy neplatících své závazky.
Podle Svazu je neobhajitelný návrh zákona, který v rámci jednoho domu poskytuje další práva těm, kteří porušují pravidla na úkor těch, kteří své závazky řádně hradí. Přitom se i dosud platící mohou pohybovat na hraně svých finančních možností a další zdražování bydlení může do dluhové pasti dostat i je.
„Není tedy správný závěr zpracovatele návrhu, že návrh nebude mít negativní sociální dopad – vůči platícím sousedům dlužníka negativní dopad jistě mít bude. Dlužníkovi bude „umazána“ větší část jeho dluhu, která se přenese na jeho sousedy. Dlužníků v oddlužení bude více než dříve. Na chodbě jednoho domu se již dnes potkávají platící s neplatiči (byt dlužníka v oddlužení není zpeněžován a tento návrh přímo předpokládá, že je obydlí pro nezajištěné věřitele nedotknutelné) a přitom výhody plynoucí ze zajištění správy domu, z dodávek služeb dodávaných do domu nebo z případných oprav a modernizace domu čerpají všichni – platící i neplatící. Není přitom neobvyklé, že do oddlužení dlužníci „utíkají“ účelově, což ostatně připouští i sám navrhovatel, a v ostatních bydlících narůstá oprávněný pocit nespravedlnosti. Jestliže navrhovatel přisuzuje obydlí dlužníka prioritu, měl by zajistit hrazení nákladů s tím spojených a měl by odpovídající ochranu obydlí poskytnout i platícím obyvatelům bytových domů.“ Jestliže návrh nebude přímo odmítnut, je podle SČMBD nezbytné zároveň řešit uspokojování pohledávek bytových společenství, a to nejen v rámci insolvenčního řízení.
Dušan Šrámek
