Nejvyšší soud (NS) analyzoval čtyři stovky rozhodnutí české justice o výživném, zjistil dílčí rozkolísanost a vydal sjednocující stanovisko. Zároveň se v něm obsáhle vyjadřuje k tomu, jak na problematiku výživného dopadl nový občanský zákoník platný od začátku roku 2014. Stanovisko, které poslouží justici jako vodítko, poskytl mluvčí soudu Petr Tomíček.
Podle stanoviska například ani po 1. lednu 2014 nelze spolu s dlužným výživným přiznávat i zákonné úroky z prodlení. Soud zdůraznil specifické rysy vyživovací povinnosti a práva na výživné, které sice je majetkovým právem, ale neztrácí svou „osobní povahu“.
Soud dále popsal, že vyživovací povinnost prarodičů a dalších předků přichází do úvahy v situaci, kdy vyjde najevo, že rodiče dítěte nemohou své vyživovací povinnosti dostát. Soudy výživné stanoví v rozsahu odpovídajícím odůvodněným potřebám dítěte, ovšem i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům plátce.
„Zákon však nestanoví kritérium shodné životní úrovně dítěte s životní úrovní prarodičů a dalších předků,“ stojí ve sjednocujícím stanovisku. Soudy tedy mají širší míru uvážení.
Soud se zabýval také otázkou takzvaného potenciálního příjmu. Při určování částky mají soudy vycházet z toho, jakého příjmu by rodič s ohledem na své skutečné možnosti a schopnosti mohl dosahovat na „rozumně regionálně určeném trhu práce“. Možnosti a schopnosti jsou dané jeho fyzickým stavem, nadáním, vzděláním, zkušenostmi. Roli hraje také reálná nabídka a poptávka na trhu.
(čtk)
