Jaké jsou hranice svobody slova pro soudce? Tuto otázku bude ve vztahu k justici v České republice řešit Evropský soud pro lidská práva. Na něj se obrátí soudce Městského soudu v Praze Kamil Kydalka. Případ, kvůli kterému byl soudce kárně stíhán a incident již posuzoval i Ústavní soud, se odehrál v době komunálních voleb v roce 2014 v Mnichovicích. Místní chatař Kydalka po volbách kriticky hodnotil jejich průběh. Před volbami dostali lidé do schránek také letáky s jeho hodnocením kandidátů. Kydalka v rozhovoru pro Českou justici zdůrazňuje, že ale nebyl jejich autorem. Popsal také další okolnosti průběhu kárného řízení u Nejvyššího správního soudu.
S tím, jak rozhodl kárný senát NSS i Ústavní soud, nesouhlasíte. Budete se tedy bránit u Evropského soudu pro lidská práva?
Můj advokát rozhodl, že ano. Takže to zkusíme.
Argumenty budete mít stejné jako u Ústavního soudu, tedy zejména apel na svobodu slova?
Budou to bezpochyby stejné argumenty.
Kárný senát NSS vám neuložil žádný trest když konstatoval, že samotné projednání kárné žaloby je dostačující. To je pro vás málo? Z jakého důvodu chcete váš případ řešit až ve Štrasburku, stojí vám to za to?
Je to otázka principu. Neexistuje žádný předpis, který by v České republice rozlišoval kategorii osob, které se jakým způsobem mohou vyjadřovat. Dělník, horník, soudce, lékař, policista poslanec – všichni jsme si rovni. V Listině základních práv a svobod je, že své myšlenky můžete šířit, že se můžete vyjadřovat k veřejným záležitostem a není nikde stanoveno, jakým způsobem. To by musel existovat prováděcí předpis, na který by musela odkazovat Ústava.
Kárný senát NSS nicméně již opakovaně uvedl, že soudce má být ve svých veřejných prohlášeních zdrženlivý. Vy se neztotožňujete s tím, že soudce by se měl podobného veřejného vystupování vyvarovat, aby nezadal pochybnosti o své nezávislosti?
A soudce není člověk? Pochopil bych to, kdybych se takto angažoval v rámci Prahy. Já jsem napsal článek až po volbách v obci, kde ani nemám trvalé bydliště. Další věc je, že v kárné žalobě se hovořilo o distribuci předvolebního letáku mou osobou, což se ukázalo jako nepravdivá informace, což kárný senát neakceptoval. Dali mi za vinu něco, co jsem vůbec neudělal, to je ten princip. A druhá věc je že nevidím důvod, proč bych nemohl po volbách napsat článek o průběhu těch voleb. Tak mi to neměli v tom mnichovickém plátku otisknout. A ne to otisknout a připsat k tomu reakci v té době ještě ani ne starostky a poté si na mě stěžovat. V tom článku jsem, podotýkám, nikoho nejmenoval. To, že to na sebe někdo vztáhl, to je jeho problém.
Před těmi „osudnými“ komunálními volbami se ve schránkách obyvatel Mnichovic objevily letáky, které vypadaly, jako byste byl jejich autorem. Po volbách jste pak v již zmíněném článku v místním zpravodaji Život Mnichovic doporučoval, jak sestavit povolební koalici, aby to neskončilo pro město „katastrofou“. K autorství letáků se později přiznal váš známý. Můžete ještě jednou popsat vaši verzi těch událostí?
Tehdejší místostarostka (Petra Pecková, pozn. red.) starostovi, velice pracovitému člověku, od poloviny volebního období tzv. mazala schody. Snažil jsem se ho zastat. Řekl jsem kamarádovi své myšlenky, které bych mohl publikovat v článku a on je dal bez mého vědomí na leták, na kterém byly navíc věcné chyby. Pak jsem byl osočován z toho, že jsem nezabránil tomu, aby se leták šířil. Jak jsem to měl udělat? Napadla mě kacířská myšlenka, že bych před krajskými volbami nechal natisknout letáky, kde bych napsal, že vedení brněnské radnice nestojí za nic a podepsal ho jménem předsedy kárného senátu NSS (Petr Průcha, pozn. red.), který je z Brna a podepsal bych to jeho jménem. Pak bych napsal udání s otázkou, jak je možné, že soudce něco takového podepsal?
Vaše jednání každopádně vzbudilo rozruch a to zejména poté, co starostka Pecková zaslala podnět pro kárnou žalobu například na ministerstvo spravedlnosti nebo předsedovi Městského soudu v Praze. Jak tedy ta záležitost podle vás měla být řešena?
Soudcovská rada, která funguje při vedení tohoto soudu řekla, že to měl předseda soudu řešit v rámci své kompetence mezi námi dvěma, například formou dopisu nebo napomenutí, ale ne vést kárné řízení proti někomu, kdo zde pracuje třicet let. To je tristní. A Ústavní soud pak nález odůvodňuje padesátými léty, to se mi zdá až komické. Znáte film Lid versus Larry Flynt? Flynt zveřejňoval hanbaté fotografie, ale přesto to dotáhl k Nejvyššímu federálnímu soudu a nakonec vyhrál.
Myšlenku ke vzniku toho letáku jste ale zadal vy, to nezpochybňujete?
Proboha, to jsme v 15. století a budeme lidi upalovat za myšlenky? Uznávám, že by se soudce neměl vyjadřovat ke konkrétní kauze před pravomocným rozhodnutím nebo ke kauzám svých kolegů, pokud je nezná. Ale pokud někam dojíždíte, bydlíte tam, tak proč bych s nemohl vyjádřit k tomu, co se tam děje?
Postup předsedy Městského soudu v Praze Libora Vávry ve vaší věci vás tedy zklamal?
My jsme shodou okolností spolužáci z fakulty a ano, zklamal mě. On to ví, protože jsem mu řekl, že je to nesmyslná záležitost. Jeho tvrzení, že by měl NSS stanovit hranice, v nichž se smí soudce v rámci uplatňování svých občanských práv ještě pohybovat, stejně splněna nebyla. Když si přečtete rozhodnutí NSS, tak to jsou myšlenky, které jsme poslouchali před 30 lety. Například: „Kritika může být, ale konstruktivní“. Kam se to zase dostáváme? Polovina členů kárného senátu byli bývalí členové komunistické strany, to také o něčem svědčí.
Podle vás se tedy soudce může plně vyjadřovat k veřejnému dění, například k politice?
Soudce přece ze své podstaty veřejně aktivní je. Pokud mu zakážete se vyjadřovat a obecně ventilovat svůj názor na nějaký problém, tak pak dejme všem roubíky do úst, demokracie se zruší, do Ústavy napišme, že právo myšlenky se zakazuje, svoboda slova se ruší, novináře rozpustíme, všem soudcům vyplatíme po pěti korunách a konec. Hraje se o to, že pokud se zavře pusa soudcům, zavře se za chvíli všem.
Vy jste kritizoval průběh kárného řízení, zejména z procesní stránky. Podle vás byl verdikt „odfláknutý“. Proč?
Šlo již o to jednání samotné. Kárný senát NSS na začátku vůbec nevěděl, podle jakého řádu to bude probíhat. Předseda senátu mě chtěl poučovat jako svědka, nikoliv jako kárného obviněného. Svědka, který byl přiveden z mé strany, také nepoučili. Když jsem se měl vyjádřit k nějaké listině, tak tam s tím pan předseda senátu mával a říkal: vyjádřete se k tomu. Říkal jsem mu, pokud chcete, abych se k tomu vyjádřil, musíte mi tu listinu dát do ruky, já jsem ji v životě neviděl. To co tam předvedli, to bylo něco ubohého. Já se vůbec nedivím obyčejnému člověku, který o justici neví vůbec nic, že jedněmi dveřmi vejde, druhýma vyjde ven, neví co se dělo a pak mu přijde rozhodnutí, kterému nerozumí. Už i skutkové zjištění bylo podle kárné žaloby špatné. Ze dvou skutků udělali jeden, což je první nesmysl a nebylo tam ani datum, kdy se to stalo. Já jsem se za ně styděl. Šest let jsem dělal předsedu kárného senátu pro celou Prahu. Vím, o čem to je.
Podle vás by měl mít kárně žalovaný soudce právo na přezkum?
Každý obžalovaný má právo na odvolání, dovolání a stížnosti. My soudci máme jen jednostupňové řízení. A Ústavní soud to ještě posvětí, že je to v pořádku. Ať se k tomu vyjádří Evropský soud pro lidská práva. Já mám čas, já si počkám.
Uvažujete io to, že byste i sundal talár nebo dokonce zcela opustil prostředí justice?
Silně o tom přemýšlím, protože nevidím důvod, proč bych měl pracovat pro stát 30 let a potom nemohl uveřejnit názor na věc, která nesouvisí s mým povoláním. V tom článku jsem nikde nenapsal, co dělám. Nechápu, jak došel NSS k závěru, že jsem v obci obecně znám. Mnichovice mají 3500 obyvatel, zná mě možná 100 lidí.
Eva Paseková
