Nádační fond proti korupci zveřejnil na podnikatele Ivo Rittiga kompromitující materiál jako za Státní bezpečnosti, bez opory a bez vysvětlení. Internet je mocné médium a lidé rezignují na svoji likvidaci jeho prostřednictvím, uvedl Vrchní soud v Praze v usnesení k osobnostní žalobě Ivo Rittiga. Virtuální svět však nakonec právo převálcoval.
Existují lidé a instituce, které nikdo nemá odvahu kritizovat, jejichž názory jsou nezpochybnitelné a jejichž informace přebírá bez ověření většina médií. Odvahu zamyslet se nad účelem, proč fond Karla Randáka, Karla Janečka, Radima Jančury a Stanislava Bernarda šíří vulgární tvrzení o lidech, která však ničím nepodkládá, našel Vrchní soud v Praze.
Stalo se to v září 2014 v usnesení, kterým vracel soudu prvního stupně zamítnutou žalobu Ivo Rittiga, který požadoval, aby předmětný Fond stáhl výroky týkající se jeho osoby ze svého webu. Usnesení má nyní Česká justice k dispozici.
Tiskovka o Rittigovi, bačovi všech loupežníků
Sérii tiskových zpráv, článků a tiskovou konferenci na téma Ivo Rittig organizoval a na svém webu publikoval Národní fond proti korupci v letech 2011 – 2012. Fond v nich podle usnesení v souvislosti s Ivo Rittigem a případem Dopravního podniku hl. m. Praha předkládá veřejnosti informace o „těžké korupci“, nazývá Rittiga zlodějem a tunelářem, jeho advokáty má za organizovanou skupinu a doufá, že „lotři skončí za mřížemi“.
Mohlo by vás zajímat
Foto: archiv
V průběhu tiskové konference pak zaznívají výroky, že „největší z parazitů je právě pan Rittig“ nebo že „vše, co je české, rozkrádá pan Rittig“. Tyto informace následně přebírají média, která k nim přidávají vlastní přidanou hodnotu, kterou představuje titulek: Rittig bača loupežníků. Problém ovšem je, že Ivo Rittigovi bylo v souvislosti s DP sděleno obvinění teprve v roce 2015 a dodnes nebyl žádným soudem za žádnou trestnou činnost odsouzen. On sám podal proti Fondu žalobu na ochranu osobnosti.
Kdo viní z korupce, musí dát na stůl podklady
Žalovaný Fond už v roce 2012 navrhl Rittigovu žalobu zamítnout s tím, že Národní fond proti korupci tímto způsobem realizuje svobodu slova a projevu ve vztahu k osobě veřejného zájmu, která má špatnou pověst a je povinna snášet kritiku, a to navíc s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Fressoz a Roite v. Francie.
Na to Ivo Rittig v roli žalobce odpověděl, že není osobu veřejného zájmu a i kdyby takovou osobou byl, není povinen snášet zvýšenou míru kritiky vzniklou následkem celorepublikové prezentace nepravdivých informací Nadačního fondem proti korupci.
Protože veškeré informace šířené v médiích vycházejí z nepravdivých výroků Fondu, byl to sám Nadačníí fond proti korupci, kdo ve skutečnosti vytvořil kauzu dopravního podniku a špatnou pověst Ivo Rittiga, uvádí se ve stanovisku žalobce Ivo Rittiga, a to rovněž s odkazem k rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Cupmana a Mazare v. Rumunsko, kde stojí:
„Jestliže však je úkolem tisku upozornit veřejnost na údajnou zpronevěru nebo úplatkářství ve veřejné správě a u volených zástupců občanů, skutečnost, že stěžovatelé označili konkrétní osoby, jim ukládala povinnost poskytnout dostatečné skutkové podklady… Zde je nutné připomenout, že výkon svobody projevu s sebou nese jisté povinnosti a odpovědnost, a že ochrana, kterou článek 10 poskytuje novinářům, je podmíněna tím, že tito jednají v dobré víře tak, aby při dodržení novinářské etiky poskytli přesné a věrohodné informace.“
Internet je mocný. Že mu lidé věří, je správné
Vrchní soud v Praze ve svém závěru zdůraznil, že jeho úkolem v tomto občanskoprávním sporu není a ani nesmí být posouzení, zda se Ivo Rittig dopouštěl trestné činnosti, neboť k tomu právě tento soud v civilním řízení o ochranu osobnosti zákonem oprávněn není, což musí být známo i žalovanému Fondu.
Poté se senát za předsednictví soudkyně Romany Vostřejšové vyjádřil k publikování informací o lidech na internetu: „Internet je velmi mocné médium, které je objektivně schopné ovlivnit názory lidské populace ve velmi krátkém časovém prostoru. Objev internetu lez přirovnat pouze k vynálezu knihtisku… V české společnosti je hluboce zakořeněno povědomí, které je správně, a které vychází z demokratického smýšlení a z pozitivní genetické výbavy občanů, že tisk a ostatní média by si nedovolila bez jakéhokoli postihu uveřejňovat absolutní nepravdy a pomluvy, a proto drtivá většina občanů údajům o subjektech, o kterých se v médiu hovoří, věří a pokládá je za pravdivé informace.“
Fond vytvořil kompro jako Státní bezpečnost
Poté se soud vyjádřil k činnosti Nadačníhoo fondu proti korupci: „Je však s podivem, že žalovaný, který si vytkl jako účel Nadačního fondu podporovat a přispívat k budování etických hodnot v demokratické společnosti, podporovat odhalování korupční činnosti ve veřejné správě, bez jakékoli opory pro použití výrazů na internetových stránkách, na nichž zveřejnil tiskové materiály, které získal způsobem, o kterém lze tolik spekulovat, doprovázené výrazy označující konkrétní osobu jako ,lotra´, přisuzujícímu účast na organizaci těžké korupce a ,vyvádění prostředků z Dopravního podniku´, tedy uveřejnil kompromitující materiály ve vztahu k žalobci (ve výrazivu tehdejší Státní bezpečnosti tzv. kompromitující materiály), aniž by blíže objasnil, jakým způsobem tyto materiály získal. Takový prostředek ke splnění účelu Nadačního fondu pokládá odvolací soud za problematický a kontraproduktivní, pokud Nadační fond své jednání nedoplní vysvětlení, proč tak činí, co tímto jednáním vlastně sleduje a jakým způsobem, alespoň částečně ověřitelným, listinné materiály získal,“ uvedl soud.
Soud dále pojmenoval tento druh činnosti NFPK za nevedoucí k nápravě práv, ba naopak: „Způsob, kdy Fond uveřejní určité informace na internetu a dále provokativně čeká na odezvu prohlížitelů stránek, aby snad volil další postup, nepokládá odvolací soud za účelný postup vedoucí k nápravě práv a ke splnění účelu Fondu, pokládá jej za krok A, který ovšem již nedoprovází právní krok B. Navíc je takový postup Nadačního fondu snadno zneužitelný subjekty, které spatřují ve společnostech, v nichž je žalobce účasten, určitou obchodní konkurenci,“ uvedl soud.
Virtuální realita válcuje právo
Poté soud předložil úvahu o dehonestování a likvidaci lidí prostřednictvím internetu: „Odvolacímu soudu je známo, že valná část lidí rezignovala na možnost nápravy útoků vůči fyzickým osobám prostřednictvím internetových stránek, tuto rezignaci však pokládá za velmi nezdravý přístup občanů k ochraně svých práv, za cestu vedoucí k posílení jakéhosi neoprávněného pocitu provozovatelů internetových stránek, že na bezbřehém médiu je vše dovoleno a že pod rouškou práv veřejnosti na informace mohou uvádět jakékoli údaje: pravdivé, nepravdivé, dehonestující fyzické či právnické osoby…. A to bez jakékoli elementární odpovědnosti a s vědomím, že právní cesta k nápravě práv je nepochybně mnohem delší, nežli cesta dehonestace spočívající v několika kliknutích…
Podle soudu nelze připustit, aby virtuální svět na internetových stránkách postupně, jak se již ostatně ve společnosti děje, nahrazoval logický myšlenkový postup každého jedince, aby nahrazoval logické myšlení zpracování informací… „Je nepochybně varující fakt, že v budoucnu by kliknutí na počítač nahrazovalo schopnost jedince číst, schopnost písemným projevem vyjadřovat myšlenky a počítače by začaly nad společností nekontrolovaně vládnout,“ předkládá soud v souvislosti s případy virtuální likvidace lidí svoje varování.
Jenže v tomto případě internet nakonec vyhrál nad právem. Zatímco internetový prostor je nekonečný, právo a jeho nástroje nekonečné nejsou. V tomto konkrétním případě nakonec Městský soud v Praze vyhověl návrhu Ivo Rittiga, kterým se jako žalobce domáhal odstranění záznamu předmětné tiskové konference na serveru youtube. Jenže záznam byl jednoduše přesunut jinam a dále koluje virtuálním světem v intencích úvahy senátu Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud následní stížnosti Ivo Rittiga už nevyhověl s tím, že vzhledem k neomezenému přesouvání obsahu na internetu může v tomto případě dojít k neomezenému počtu změn žalobních návrhů.
Irena Válová
