Podle soudce Miloše Zbránka zasáhl kárný senát Nejvyššího správního soudu (NSS) udělením důtky za články o migrantech do jeho ústavního práva na svobodu projevu. Jeho publikační činnost posuzoval okem literárního kritika, uvádí Zbránek v ústavní stížnosti, kterou má Česká justice k dispozici. V daném případě podle stěžovatele nezáleží na tom, zda články psal „soudce nebo nástrojář“.
Kárný senát NSS uložil libereckém soudci Miloši Zbránkovi důtku za dva články publikované na internetu. Podle senátu oba příběhy hrubě neobjektivním, dehonestujícím způsobem vykreslují migranty a pracovníky neziskových organizací, kteří jim pomáhají. Soudce řeší obchodněprávní agendu a k jeho běžné práci jinak nemají nadřízení výhrady.
Zbránek v úvodu své stížnosti, kterou podává prostřednictvím svého advokáta Miroslava Burgeta uvádí, že podle jeho názoru splnil všechny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. „Jako stěžovatel namítám, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož jsem byl účastníkem, byla porušena má základní práva, a to právo na svobodu projevu, garantované v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod,“ vysvětluje Zbránek, proč nesouhlasí s verdiktem kárného senátu.
Soudce upozorňuje, že jeho články byly psány v satirickém, nikoliv publicistickém duchu. „Pokud jsou ve zmíněných článcích uvedeny vulgarity, tak a priori bez dalšího neznamenají nedůstojné vyjadřování. Naopak pro satirický literární styl je příznačné využití vulgárního jazyka, pro akcentaci problému, či nadsázky,“ vysvětluje Zbránek s odkazem na známá česká satirická díla jako je například Tankový prapor.
Udavačství a bonzáctví typické pro totalitu
Dále se hájí tím, že nikdy ve svých článcích neupozorňoval na to, že je soudce. V Česku je mužů se jménem Zbránek více než stovka, takže podle stěžovatele nebylo možné vydedukovat, že by se jednalo o nositele jména, který je nositelem taláru. „I z následných reakcí čtenářů, na medializaci kárného řízení, bylo evidentní, že čtenáři nevěděli, že jsem soudcem a mnoho z nich to překvapilo,“ uvádí Zbránek. To, že se prozradila profese autora je podle soudce zásluha kárného žalobce a osob, na jejichž podnět jednal, kteří sami tuto skutečnost medializovali. „Přijmeme-li tezi, že jako kárně obviněný jsem odpovědný i za činnost případných „udavačů“, pak přijímáme kulturu tzv. „bonzáctví“, tak typickou pro totalitní společnosti,“ míní Zbránek.
Ve své argumentaci tak částečně míří i na svého nadřízeného, předsedu Krajského soudu v Ústí nad Labem Luboše Dörfla, který žalobu podal. Podle Dörfla byly příběhy fiktivních uprchlíků stereotypní a plné předsudků. Soudce by se podle něj takto vyjadřovat neměl. „Hranice existovat musí,“ uvedl už dříve Dörfl. Texty Zbránka v minulosti kritizoval i ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO).
Ústavní stížnost také připomíná, že je soudcům výslovně zákonem povolena literární činnost, konkrétně v § 85 zák. č. 6/2002 Sb. a satira z tohoto znění zákona není vyjmuta. Hodnocení článků tak podle Zbránka postrádá elementární logiku a jde o subjektivní dojem členů kárného senátu. „Hodnocení glos, které konstatuje, že styl jejich napsání poškozuje důstojnost soudcovské funkce, je hodnocením nikoliv právním, ale hodnocením umělecké úrovně, tedy literární kritikou,“ uvedl soudce s tím, že se zřejmě svými články zjevně netrefil do vkusu členů kárného senátu.
Neurvalý soudce nevadí?
Podle Zbránka také neobstojí argument kárného senátu, že soudce se ve svém volném čase nemá chovat tak, aby lidé měli dojem, že celý stav je sborem nedůstojných osob. Soudce bez vyjmenování konkrétních jmen uvádí případy chování soudců, které nebyly kárně postiženy.
- Soudce byl před rokem 1989 aktivním členem KSČ
- Soudce navštěvuje opakovaně veřejné domy
- Soudce kvůli mladé milence opustil manželku s dětmi
- Soudce je neurvalý a má se sousedy špatné vztahy
- Ad absurdum – Soudce vede jako manžel s druhým soudcem jako manželkou soudní spor o výkon práv rodičovské odpovědnosti a zarputile až brutálně argumentuje svými nároky na svá práva, byť je ve společnosti vnímán jako osoba, která o stejných právech a povinnostech jiných občanů v téže situaci, rozhoduje jako soudce obdobné, protikladné vztahy rodičů – etc.
Zbránek ve stížnosti uvádí, že by měl by být kárně potrestán i soudce, který kvůli milence opustí rodinu, neboť je to morální vada, která vybočuje ze společenských pravidel slušného jednání. „V čem je soudce nevěrník lepší, než soudce – autor satirických glos?,“ táže se Zbránek.
Kárný senát se tak podle Zbránka ve svém rozhodnutí nevypořádal dostatečně s odůvodněním, proč by mělo být satirické vyjádření názorů soudce vnímáno jako kárné provinění s následkem omezení ústavních práv.
Nejvyšší správní soud také ve svém rozhodnutí argumentoval judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. „Každopádně je třeba tyto kritéria vykládat velmi restriktivně při zachování maximální ochrany ústavně zaručených práv,“ uvádí soudce ve stžnosti. Na závěr pak Ústavnímu soudu navrhuje, aby zrušil rozhodnutí, které v jeho případě vydal kárný senát NSS.
Eva Paseková
