K závěru, že pramenem práva v České republice není nález Ústavního soudu, kterým se ruší zákon nebo podobný předpis, došlo Ministerstvo průmyslu a obchodu v souvislosti s výjimkou ze zákazu reklamy v pražské památkové zóně, kterou si magistrát hl. města Prahy udělil sám sobě.
Že pramenem práva je v České republice nález Ústavního soudu, kterým se ruší zákon nebo jiný předpis, se učí zejména v právních kurzech pro právní amatéry, neboť právní profesionálové jako advokáti, soudci nebo státní zástupci to vědí a denně s tím pracují. Nález Ústavního soudu, kterým se ruší zákon nebo jiný předpis, je zveřejněn ve Sbírce a má sílu zákona. Tato danost ovšem neplatí pro Magistrát hl. města Prahy a pro ministerstvo průmyslu a obchodu, jak ilustruje jejich chování.
Vyplývá to ze zprávy zástupce veřejné ochránkyně práv o šetření stížnosti na výjimku ze šíření reklamy v Praze, kterou si hlavní město udělilo samo sobě.
Česká justice o pražské výjimce informovala už v roce 2014 a upozorňovala na rozpor s nálezem Ústavního soudu. Hlavní město Praha v roce 2014 zakázalo v historickém centru veškerou reklamu a propagaci bez ohledu na vlastnictví místa, pokud reklamu neprovozuje samo město. “To je ovšem v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Je-li něco označeno za hanebnost, musí to platit pro soukromníka i pro město,” uvedla před dvěma lety Česká justice s odkazem na nález Ústavního soudu 35/13 z 5. srpna 2014.
Předmětný nález Ústavního soudu rušil obecně závaznou vyhlášku města Cheb, které zakázalo ohňostroje – pokud je neprovozuje samo. “K tomu Ústavní soud konstatuje, že ani přes určitý vývoj, kterým jeho judikatura v této oblasti prošla, z účastníkem citovaných rozhodnutí ani z žádného jiného rozhodnutí Ústavního soudu nelze dovozovat takové výsadní postavení obcí, které by jim umožňovalo regulovat na území obce určité činnosti fyzických a právnických osob, aniž by se takové regulaci nebyly nuceny samy podrobit, pokud druhově shodnou či obdobnou činnost samy vykonávají,“ citovala už v roce 2014 Česká justice Ústavní soud v souvislosti s podivným rozhodováním Rady hl. města Prahy.
Mohlo by vás zajímat
Pražští radní jsou nad Ústavním soudem
Se stížností na jednání Prahy se obrátil občan J.T. na úřad veřejné ochránkyně práv. Svoje podání původně poslal v roce 2015 ministerstvu průmyslu a obchodu. Ministerstvo odpovědělo, že s jeho názorem nesouhlasí, „protože hlavní město Praha zde nemá postavení podnikatelského subjektu, smyslem jeho podílu na pořádaných či spolupořádaných akcích není dosažení zisku, město v těchto případech neporušuje princip rovnosti mezi subjekty ani citované nařízení nezvýhodňuje město před fyzickými a právnickými osobami působícími v oblasti reklamy,“ a to přesto, že v předmětném zákazu reklamy o nic z toho nejde.
Podle zprávy zástupce veřejné ochránkyně práv ze šetření poté ministerstvo průmyslu a obchodu stěžovateli oznámilo, že zrušující nálezy Ústavního soudu nejsou v České republice závazné: „Podle MPO není možné spatřovat ani jakoukoliv podobnost se záležitostí, kterou se zabýval Ústavní soud při posuzování návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky města Cheb. Zatímco vyhláška (vydávaná v samostatné působnosti) byla vydána k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku s ohledem na užívání zábavní pyrotechniky, účelem nařízení (vydaného v přenesené působnosti) je dle MPO regulace šíření reklamy. Současně MPO uvedlo, že pramenem práva v České republice není soudní judikatura, nýbrž výhradně zákony a další obecně závazné právní normy vyšší právní síly,“ uvádí se doslova ve zprávě o šetření.
Ministerstvo převzalo argumenty radních
Jak vyplývá ze zprávy, ministerstvo průmyslu a obchodu převzalo většinu svých závěrů z vyjádření Magistrátu hl. města Prahy. „Učinilo tak navzdory tomu, že výklad nařízení předložený MHMP, dle mého názoru, obsahuje několik zásadních rozporů. Vzhledem k tomu se domnívám, že nedošlo ani k řádnému posouzení námitky stěžovatele, ani k širšímu zhodnocení takto formulovaných výjimek, potažmo celého ustanovení § 4 nařízení,“ uvedl k tomu zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček.
Předmětné ustanovení § 4 nařízení zní: „Zákaz šíření reklamy se nevztahuje na: a) charitativní akce, prezentace politických stran a hnutí, b) shromáždění, pouliční průvody a manifestace svolané podle zvláštního právního předpisu, c) akce pořádané nebo spolupořádané hlavním městem Prahou nebo městskými částmi, d) akce pořádané na základě smlouvy uzavřené mezi pořadatelem a hlavním městem Prahou nebo městskými částmi.“
Zástupce ombudsmanky v šetření mimo jiné uvedl:
Z textu nařízení nijak nevyplývá omezení výlučně na akce, při jejichž pořádání či spolupořádání hlavní město Praha nemůže mít postavení podnikatelského subjektu. Tyto akce ostatně nejsou nařízením nijak blíže definovány. Již z tohoto důvodu je tak třeba odmítnout výše uvedené tvrzení, že se vůbec nemůže jednat o reklamu a nemůže docházet k porušení rovnosti subjektů.
Jestliže se jedná o akce, v případě jejichž propagace se vlastně vůbec nejedná o reklamu (protože smyslem propagace není podpora podnikatelské činnosti), není mi zřejmé, jak by se mohlo jednat o (pokud možno) úplný výčet, když stranou jsou ponechány všechny případné akce obdobného charakteru pořádané všemi ostatními fyzickými či právnickými osobami, které s hl. m. Prahou nevstoupily do žádného smluvního vztahu.
Účelem, resp. cílem, právní úpravy zakotvené v zákoně o regulaci reklamy, je dle důvodové zprávy poskytnutí ochrany před společensky nežádoucí reklamou. Zákon má přitom upravovat jen nejvýraznější projevy nežádoucí reklamy, na jejichž potlačení má zájem přímo stát. Obci je dána možnost učinit takový zásah do svobody projevu a práva na informace vydáním nařízení, v němž je na jí vymezených veřejně přístupných místech reklama dle názoru obce nežádoucí.
Souhlasím se stěžovatelem, že je za těchto okolností namístě se ptát, proč je v uvedené oblasti Pražské památkové rezervace žádoucí propagovat kulturní, sportovní či jiné akce, pořádané či spolupořádané hlavním městem Prahou, zatímco obdobné akce jiných fyzických či právnických osob tuto možnost reklamy nemají.
Princip rovnosti představuje jeden z principů materiálního právního státu podle čl. 1 Ústavy České republiky. V citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 35/13, ze dne 5. srpna 2014, byl vysloven závěr, který je, dle mého názoru, obecný, a tudíž použitelný i v tomto případě, jakkoliv se projednávaná věc skutečně týkala obecně závazné vyhlášky a jiného předmětu regulace (provádění pyrotechnických efektů a ohňostrojů): „Jde o nedůvodně nerovný přístup města … k sobě samému na straně jedné a k ostatním fyzickým a právnickým osobám na straně druhé, jestliže je zaveden odlišný právní režim pro druhově obdobné či shodné akce pouze na základě osoby pořadatele akce. Chybí totiž jakýkoliv racionální a přípustný účel…“
Dospěl jsem k závěru, že stanovené výjimky zakotvené v § 4 písm. c) a d) nařízení postrádají racionální a přípustný účel pro nerovný zásah do práva na svobodu projevu a práva na informace. Stanovují totiž odlišný právní režim buď přímo pro akce pořádané městem, nebo pro akce, které se město rozhodne podpořit určitou formou spoluúčasti. V obou případech je tedy rozhodující výlučně vůle osoby pořadatele – hlavního města Prahy, což s ohledem na účel regulace (omezení škodlivého působení reklamy ve vymezeném prostoru) a omezovanou hodnotu (právo na informace a svoboda projevu) nepovažuji za legitimní, racionální a přiměřené. Námitka stěžovatele o porušení principu rovnosti je, dle mého názoru, důvodná.
Zprávu o šetření zasílám ministrovi průmyslu a obchodu Ing. Janu Mládkovi, CSc., a žádám, aby se v zákonné lhůtě 30 dnů od jejího doručení vyjádřil ke zjištěným pochybením a informoval mě o přijatých opatřeních k nápravě. Zpráva shrnuje moje dosavadní poznatky, které mohou být podkladem pro závěrečné stanovisko.
Irena Válová
