Řada pozměňovacích návrhů, které zazněly na ústavně právním výboru Poslanecké sněmovny, jde proti sobě, takže není možné všechny přijmout. Tvrdí to odborník na insolvence a restrukturalizace Juraj Alexander. On sám se podílel na pozměňovacím návrhu, který má definovat, zda se nachází dlužník v úpadku. „Náš návrh upřesňuje definici úpadku, která dnes stále do velké míry stojí na posouzení toho, zda je dlužník schopen své závazky splnit, byť zákon již dává určitá vodítka, tzv. domněnky. U větších společností nicméně současná zákonná definice nestačí,“ říká v rozhovoru pro Českou justici.
Pokud by byly přijaty všechny pozměňovací návrhy k novele insolvenčního zákona, do jaké míry by to změnilo celou koncepci?
Všechny návrhy ani nebudou moci být schváleny, protože si řada z nich odporuje, a některé z nich by tu koncepci nepochybně rozkývaly. Především návrh, podle něhož je nutné zrušit regulaci insolvenčních správců, což je velmi důležitý bod novely, návrh, který by zrušil regulaci konfliktu zájmů, ten by rovněž vadil. A potom návrh, který by rotaci insolvenčních správců vrátil zpět na okresní kolečka, což vyvolávalo velké problémy v minulosti s provozovnami.
Například bývalá ministryně spravedlnosti Válková vyjadřuje obavu, že krajská kolečka povedou k regionalizaci insolvenčních řízení. Neobáváte se toho?
Myslím si, že krajská úprava, kterou schválila vláda, je rozumný kompromis mezi původním návrhem Ministerstva spravedlnosti, aby každý správce působil pouze ve svém kraji, a současnou úpravou, která umožňuje, aby měl prakticky osmdesát šest poboček. V současnosti vzniká značný chaos v tom, jak jsou jednotlivé insolvenční případy přidělovány.
Ústavní soud zkritizoval praxi předsedkyně KS Ostrava, která využívala zákonnou výjimku na to, aby omezila přidělování případů správcům, kteří měli zřízené více než čtyři provozovny. Mělo by být příslušné ustanovení zpřesněno, či jinak upraveno?
Možná je namístě připustit odvolání. Ale jinak to ustanovení není potřeba měnit, protože určitou flexibilitu je nutné pro výjimečné případy zachovat. To ustanovení bylo užívané v KS Ostravě i v situaci, kdy nesouhlasil se současnou úpravou okresního kolečka. To nebyl způsob, který by byl zcela na místě, ale byla to reakce na jiný exces na straně insolvenčních správců, takže si myslím, že do toho není potřeba nějak výrazněji zasahovat. Zákon výjimky definuje poměrně jasně, pokud jde o odbornost insolvenčního správce, jeho zatížení či o stav majetkové podstaty. Typicky, pokud se bude likvidovat banka, tak by to měl dělat insolvenční správce, který banku zná, anebo ji už někdy v minulosti úspěšně zlikvidoval.
KS Ostrava se týká i návrh na zrušení ustanovení upravující přidělování incidenčních sporů, kdy se ustanovením zabývá Ústavní soud, a vypadá to, že by mohlo být zrušeno. Měl by na to zákonodárce reagovat již v této novele, nebo by se mělo počkat na rozhodnutí ÚS?
Já si myslím, že by reagovat měl, protože to ustanovení je dnes nešťastně formulované. Hovoří o tom, že incidenční spor může předseda soudu přikázat jinému soudci, což je problematické, nejde-li o postup dle předem schváleného rozvrhu práce. Nicméně, možnost přidělit incidenční spor jinému soudci by měla být zachována, protože jinak zákon požaduje, že rozhoduje soudce, který vede insolvenční řízení, a ten může být objektivně přetížený. Takže pokud by byl druhý odstavec, který dnes obsahuje tu problematicky formulovanou výjimku, zrušen, tak tato flexibilita by tam nebyla.
Další pozměňovací návrh směřuje k tomu, aby nemohlo být dvojí trestání insolvenčních správců za jeden delikt, a aby nedocházelo k tomu, že výkonná moc bude zasahovat do pravomoci a s nezávislého rozhodování soudů. Jak by měly být ony kompetence rozděleny, a je to v novele vyvážené?
Všude na světě je profese insolvenčního správce regulována. Regulace znamená, že je tu aktivní regulátor, kterým je orgán státní správy. Soud rozhoduje spory v konkrétním insolvenčním řízení. Konkrétní spory rozhodne tedy soud, a já předpokládám, že to bude Ministerstvo respektovat. Ale v devadesáti procentech případů se problémy dějí mimo zorné pole či dohled soudů, a zrovna v této oblasti by mělo jednat Ministerstvo. Nemělo by tedy zasahovat do konkrétních živých kauz, ovlivňovat řízení ve prospěch jedné či druhé strany, pokud je tam nějaký konflikt. Pokud ale dojde k nějakému jasnému zneužití postavení insolvenčního správce nebo k nesprávnému výkonu profese, pak je namístě, aby zasáhlo Ministerstvo, protože soud zde není od toho, aby dohlížel každodenně na všechny problematické situace.
Řada pozměňovacích návrhů se týká rovněž exekutorů, například dražeb exekutory pro insolvenční správce, či sepisování návrhů na oddlužení. Jak vnímáte tuto oblast?
Vedení dražeb v insolvenčním řízení exekutory je teoreticky možné, ale návrh v současné podobě není dopracovaný. Je potřeba doplnit vzájemné vazby mezi exekučním a insolvenčním právem. Návrh na oddlužení exekutor teoreticky sepisovat může, pohybuje se v tom světě spolu s dlužníkem, má přístup k jeho situaci. Pozměňovací návrh přitom předpokládá, že by žádost o oddlužení exekutor nemohl vypracovat dlužníkovi, vůči němuž vede exekuční řízení.
Česká bankovní asociace prostřednictvím poslance Marka Bendy chce, aby zákon jasně definoval, že pohledávky z bankovních záruk, které byly zajištěné zástavním právem, budou jako zajištěné i uspokojené. Mělo by dojít v tomto směru k upřesnění i s ohledem na to, že soudce Zdeněk Krčmář z Nejvyššího soudu vytvořil před třemi roky opačný judikát?
Podle mne je závěr Nejvyššího soudu nesprávný. Teoreticky na něj lze reagovat legislativně. Mělo by se tak však dít způsobem, který je dále promyšlený nenechává více otázek otevřených, než zodpovězených. Především by ale na rozhodnutí Nejvyššího soudu měl reagovat Ústavní soud, než se začne legislativně zasahovat, protože jakýkoli legislativní zásah by v současnosti vyvolal otázky o tom, jak to tedy vlastně je.
Novela se snaží bojovat i proti některým formám kriminálního jednání, které se v insolvenční prostředí objevují. Není chybou, že se neposiluje dohledová činnost státního zastupitelství?
Státní zastupitelství se opakovaně vyjadřuje v tom smyslu, že nemůže aktivně vyhledávat nějaké problémy v insolvenčních řízeních. V konkrétních kauzách občas zasahuje, často zasahuje správně, ale tím regulátorem v běžných excesech by mělo být Ministerstvo spravedlnosti.
Jste jedním a autorů pozměňovacího návrhu poslance Jeronýma Tejce ohledně zjišťování úpadku. Můžete návrh ve stručnosti popsat, a proč je důležité jej přijmout?
Náš návrh upřesňuje definici úpadku, která dnes stále do velké míry stojí na posouzení toho, zda je dlužník schopen své závazky splnit, byť zákon již dává určitá vodítka, tzv. domněnky. U větších společností nicméně současná zákonná definice nestačí. Na jedné straně tak mohou být atakovány i zdravé firmy, na druhé straně dlouho choré společnosti se často insolvenci vyhýbají. My proto dle německého vzoru navrhujeme, aby se, zjednodušeně řečeno, předpokládalo, že pokud dlužník nemá na účtu peníze na pokrytí alespoň 90% svých splatných dluhů, tedy faktur, které měly již být uhrazeny, je v úpadku. Alternativně však bude moci dlužník, podobně jako v Německu, prokázat, že jeho potíže jsou pouze přechodné a že je v určité době, navrhujeme dva měsíce, vyřeší. V Německu je tato lhůta pouze tři týdny.
Jak hodnotíte celkově navrženou novelu, co na ní vidíte pozitivního, a v čem případně nesplnila vaše představy?
Jelikož jsem se na přípravě novely podílel, těžko se mi bude objektivně hodnotit. Nicméně jsem přesvědčen, že novela přináší řadu pozitivních věcí, vychází z poměrně rozsáhlé odborné diskuse a reaguje na problémy, které v průběhu posledních tří čtyř let v českém insolvenčním prostředí vykrystalizovaly do té formy, že je lze legislativně řešit.
Kdo je Juraj Alexander?
Advokát, specializuje se na právo nemovitostí a insolvenční právo. Od roku 2007 působil v advokátní kanceláří Salans, později Dentons, kde vybudoval oddělení insolvencí a restrukturalizací. V řadě významných insolvenčních řízeních, např. ECM, LESS nebo MSV zastupoval významné bankovní věřitele. Dnes působí jako general counsel pro developerskou společnost VGP. Právo studoval na Masarykově universitě v Brně, Fordham University v New Yorku a Université Robert Schumann ve Štrasburku. Podílel se na přípravě aktuální novely Insolvenčního zákona.
Dušan Šrámek
