Zdá se, že se nejedná o drobné a zanedbatelné drolení státního sytému, ale o jeho postupný celkový rozpad. Na území některých států přestalo platit jen jedno právo. Byla popřena rovnost lidí před zákonem. To už není stát a právo, jak jsme je po staletí znali.
Takto otevřeně, avšak uměřeně přemýšlí místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala o situaci, ve které jsme se ocitli, v dalším dílu sborníku Povaha změny. O projektu, kterým se Roman Fiala zařadil mezi myslitele, kteří volají po konci pokrytectví, neboť to už začalo ohrožovat naši budoucnost, Česká justice již informovala.
Pane doktore, ve vašich úvahách o právu a právním státu v době stěhování národů, kdy evropskými zeměmi procházejí statisíce přistěhovalců z Afriky a Asie, se opakovaně objevuje otázka suverenity jednotlivých evropských států. Z vašich textů lze vyčíst, že ji v této souvislosti považujete za klíčovou. Dokonce vede k myšlence, že stěhování národů nemá žádné řešení přerozdělováním lidí na území Evropy, nýbrž že každý národní stát se s tím musí vypořádat sám a jen suverénní státy mohou spolupracovat. Je to to, co naznačujete? Proč je v době stěhování národů suverenita země klíčová snad více, než kdy jindy?
Obávám se, že jedním z největších neduhů naší doby, je neochota a strach přiznat si, že problémy máme, natož je pojmenovat. V Evropě dnes stále řešíme, zjednodušeně řečeno, „problémy bohatých“. Úzkostlivě se držíme svých starých dobrých malých problémů – neproblémů, protože jejich existence nás neleká. Víme, že o nic zásadního nejde a že jejich řešení nebolí, že na občas až výstřední lidskoprávní verdikty jsme dostatečně majetní. Takový luxus jsme si konečně jistě mohli dovolit, když tu skutečně vážné problémy nebyly a ani nehrozily.
Je pravda, že v rovině politické jsou otázky řešení migrační krize brány den ze dne vážněji a návrhy na jejich řešení začínají občas vypadat i realisticky. Nicméně stále je opomíjen zásadní právní i státoprávní rozměr celé problematiky. Problém pohybu statisíců lidí po území evropských státu zdaleka není jen problémem ekonomickým, bezpečnostním či organizačním. Postavení těchto lidí, jejich činy i vztahy mají bezpočet právních významů a důsledků. Klíčem k právnímu řešení těchto otázek je nepochybně pojmenování dlouho opomíjeného problému suverenity jednotlivých evropských států.
Každý student právnické fakulty se učí, že jedním ze základních předpokladů existence a fungování státu je svrchovaná moc jeho orgánů nad územím a nad lidmi na tomto území. V moderní podobě to především znamená, že stát vydává zákony, které musí být všemi na území státu respektovány, a pokud někdo zákon poruší, stát má prostředky k vynucení nápravy a neváhá to udělat.
Mohlo by vás zajímat
Jak je to tedy se suverenitou České republiky? Říkáte, že stát nemůže být jen trochu suverénní, ale také říkáte, že je dnes stále méně jasné, kdo je tím suverénem ve státě, kdo tvoří reálnou moc. Znamená to, že někdejší suverén – lid – si může zvolit jiné politiky, ale nedostane jinou politiku, jak říká ekonom a politolog Petr Robejšek? Prostě proto, že vlády vládnou nesuverénním zemím?Máte pravdu, i když existuje spousta sofistikovaných teoretických postojů k obsahu, významu a fungování státní suverenity, nakonec – jako většinou – platí jednoduchá logika. Tak jako nelze být „trochu těhotný“, ani stát nemůže být jen trochu suverénní.
Problémy se dnes dotýkají všech základních aspektů realizace státní suverenity. Stále méně je jasné, kdo je suverénem představujícím reálnou moc. Jaká je jeho legitimita. Náleží skutečná moc ve státě opravdu v plném rozsahu jeho orgánům, když občanské aktivity mají stále častěji schopnost zcela zabránit realizaci moci státu? Když teze „primátu občana nad státem“ vyústila v beztrestné vydírání společnosti jednotlivci?
Zpočátku přirozená a v evropské kultuře tradiční ochrana slabších byla v posledních letech dovedena k absurdním výsledkům. Ze slabších se stali silnější a ze silnějších jsou slabší. Věřitelé se nemohou domoci plnění svých pohledávek, zatímco jejich dlužníci jsou chráněni, i když zcela svévolně odmítají platit své dluhy. Lékaři operují až poté, co si vytvoří právní alibi pro případné komplikace v léčbě. Učitelé jsou šikanováni a ponižováni žáky; brání-li se, jsou propuštěni. Rodiče jsou zcela bez prostředků proti i malým dětem, které pochopily, že nebudou-li poslouchat, nic se nestane.
Pokud přestaneme předstírat a přiznáme si stav věcí, jak opakovaně ve svých textech apelujete, možná porozumíme, proč dochází podle vás k nikoli drobnému a zanedbatelnému drolení státního sytému, ale k jeho postupnému a celkovému rozpadu. Ostatně o rozkolu a rozpadu státu hovoří dnes mnozí právní profesionálové.
Ano. Zdá se, že se nejedná o drobné a zanedbatelné drolení státního sytému, ale o jeho postupný celkový rozpad. Je smutné, že – jako v historii tolikrát – i teď si, jako lid v pohádce Hanse Christiana Andersena, odmítáme přiznat, že „císař je nahý“, a zřejmě spoléháme, že i dnes se objeví „dítě“ nebo zkrátka někdo jiný než my, kdo evidentní pravdu vysloví nahlas.
Dovolím se vrátit k tomu, co jsem řekl před chvílí. Jaká je současně legitimita státní moci, když volební účast je stále menší a menší?
Když státy nejsou organizovány podle morálně silných a organizačně přesvědčivých konceptů a politické garnitury pouze „čtou voličům ze rtů“ nesplnitelná přání, aby ve volbách získávaly moc slibem splnění nesplnitelného?
Nesplnitelné a neracionální jsou stále častěji nejen sliby ekonomické nebo sociální, ale i legislativní a právní. Už několik let opakuji, že tvorba zákonů stále častěji není výsledkem politického a ideologického boje, ale jeho přímým nástrojem. Zákony nejsou tvořeny na základě společenské potřebnosti, neslouží k uvážlivé regulaci exaktně pojmenované potřeby organizace společenských vztahů, ale jsou vytvářeny k politické sebeprezentaci jednotlivých politiků. A to bez ohledu na negativní dopad neuvážených čistě populistických změn na vyváženost právního systému.
Co musí být učiněno, aby lidé nepřišli o právní stát neboli vládu práva? V době, kdy některé evropské země na právní stát rezignují a jako legitimní uznávají u cizinců jednání, ve kterých naše civilizace spatřuje trestný čin? Je toto standardní řešení právního postavení a jednání přistěhovalců do Evropy? Máme nebo dokonce musíme tomu bránit?
Je to tak. Čím víc totiž zpochybňujeme a popíráme demokratické zásady, na kterých naše společnost stojí, tím rychleji bouráme důvěru občanů v právo a spravedlnost. V současnosti je třeba daleko více než kdy dřív myslet na pevnost právního řádu, na pilíře státnosti, protože brzy budeme řešit problémy možná proměňující samu podstatu našeho právního systému.
Tak například nedávno jeden ze západoevropských států přiznal sociální dávky třem manželkám jednoho migranta. A to i přesto, že v témže státě, je mnohoženství trestným činem. Co z toho plyne? Byla popřen jeden z nejzákladnějších pilířů státu, kterým je státní suverenita! Stručně, na území státu přestalo platit jen jedno právo. Byla popřena rovnost lidí před zákonem. To už není stát a právo, jak jsme je po staletí znali.
Rozumím tomu dobře, že voláte po návratu k právu ve smyslu spravedlnosti, když říkáte, že v současnosti řešíme ve skutečnosti problémy bohatých na úkor chudých, chráníme ty, kteří ochranu nepotřebují na úkor těch druhých a dopouštíme, aby nikým nevolení měli takový vliv, že dokáží prosadit vlastní zákony i zabránit výkonu státní moci?
Evropské státy už dlouho svým právem popírají ústavami proklamovanou zásadu rovnosti všech občanů. Rovnost v právech je stále více nahrazována snahou „zařídit“ pro všechny stejné výsledky, bez ohledu na jejich schopnosti, znalosti i pracovitost. Pochopit se to dá, když jde o snahu o zachování sociálního smíru. Správné to však rozhodně není, když se legislativní popírání rovnosti stane nástrojem politického boje. Nástrojem k bezdůvodnému protežování některých typů účastníků právních vztahů s jednoduchým cílem – zajistit si další „spokojené“ voliče. Bez povšimnutí přitom není na místě ponechat ani skutečnost, že nepřiměřená ochrana těch, kteří ochranu nepotřebují, demoralizuje nejen bezdůvodně chráněné, ale i celou společnost.
Právní řády demokratických států byly po staletí budovány jako katedrály, jejichž postupně se střídající stavitelé možná v detailech nevěděli, jak bude výsledné dílo vypadat, byli si však v každém okamžiku jisti, že budují katedrálu. Obávám se, že dnešní „stavitelé“ právních řádů velmi často nevědí, zda zrovna staví katedrálu, skladiště, supermarket, nebo jen „domeček z karet“.
Patří k oné změně také revize nebo úplné zrušení schengenského systému otevřených a nikým nekontrolovaných hranic, který je významným původcem masového stěhování statisíců příslušníků jiných právních kultur do Evropy a mezi evropskými státy za účelem zakládání diaspor v těchto státech? Má mít ekonomika a blahobyt přednost před spravedlností, rovností před zákonem pro všechny a pořádkem a bezpečností lidí?
V Evropě je stále více rozostřena jednoznačnost vymezení teritoria, které suverén má ovládat. Dobrovolně byla řada funkcí jednotlivých států postupně převáděna na evropské společenství. Stále méně je však jasné, jak vážně nadnárodní společenství tyto „postoupené“ funkce přijalo a především, jakým způsobem nebo možná ještě lépe řečeno, zda vůbec, je dnes realizuje.
V prvé řadě – existuje nějaká skutečná obrana státních hranic společenství evropských států. Pokud existuje, proč nefunguje? Pokud neexistuje, tak jak je to možné? Jaký smysl a jakou legitimitu má „evropská myšlenka“, když stále více působí jako hrad z písku. Jestliže si nebudeme schopni přiznat, že „císař je nahý“, nebudeme nikdy moci pracovat na společném evropském řešení všech současných bezpečnostních problémů.
Jediným logickým v úvahu přicházejícím důsledkem by pak bylo obnovení všech aspektů suverenity jednotlivých států … se všemi smutnými důsledky zániku příjemností života v evropském „soustátí“ pro každého z nás. Navíc, těžko říct, zda obnovit něco tak zásadního je s nezbytnou fatální rychlostí vůbec možné.
Z vaší analýzy situace vyplývá, že změna je nevyhnutelná, chceme-li uchránit své životy v demokracii, svobodě, v prostředí veřejného pořádku, bezpečnosti a společenského smíru. Co to znamená? A jakou roli v tom sehrává právo, právníci a především soudci? Jsou u nás přece tisíce soudců, kteří rozhodují každý den s ohledem na vyřčené principy.
K řešení naznačených problémů je v prvé řadě nezbytné, když vlády a parlamenty tyto problémy pochopí (ve smyslu – přiznají si jejich existenci), objektivně a nemilosrdně je pojmenují je a nakonec naleznou racionální řešení. Jinak řečeno, budou přijata opatření organizační, ekonomická i legislativní. Bude to bolet, budeme muset zřejmě z lecčeho slevit, zřekneme se části svého společného bohatství i demokratických svobod, ale budeme vědět, že je to nezbytné pro zachování pořádku, bezpečnosti i sociálního smíru…
Z mnoha vašich úvah vyplývá, že důsledkem změn, které už začaly i těch, které přijdou, budou muset evropské ústavní soudy provést analýzu, co skutečně jsou a co nejsou základní lidská práva a svobody; co je podstatou a smyslem naší civilizace. Neměli by to být také čeští právní profesionálové na prvním místě – soudci, advokáti, státní zástupci, kteří dokáží zastavit kyvadlo kývající se neblahým směrem? Neměli by také mnozí čeští právníci jako stavitelé právních katedrál – podle vašich slov – přestat napomáhat stavbám právního skladiště a Mc Donaldizaci práva?
Máte pravdu! Zásadní slovo při řešení všech těchto otázek budou mít ústavní soudy jednotlivých evropských států a Evropský soud pro lidská práva. Jejich rozhodování však nebude vůbec jednoduché! Už proto, že dlouhá léty, při ochraně ústavnosti a demokracie vycházejí z teze, že jednou občanům přiznaná práva nelze odejmout a z teorie tzv. materiálního jádra ústavy.
V prvém případě lze s velkou nadsázkou tezi připodobnit situaci, kdy jednou večer dáte dítěti dílek čokolády a od toho dne dítě legitimně očekává, že má každý večer právo na dílek čokolády. Změny je možná jen ve smyslu rozšíření, tedy, že počet dílků čokolády lze zvětšit…
Teorie materiálního jádra ústavy pak umožňuje ústavním soudům kontrolovat nejen soulad zákonů s Ústavou a Listinou základních práv, ale také přezkoumávat a případně i rušit ústavní zákony, pokud by měnily podstatu Ústavy. Tak například český Ústavní soud před pár lety zrušil ústavní zákon, kterým Sněmovna Parlamentu České republiky zkrátila své volební období ve snaze rychle umožnit nové volby po pádu vlády.
Co to znamená? Znamená to, že to budou evropské ústavní soudy, které v nedlouhé době budou muset provést analýzu, co skutečně jsou a co nejsou základní lidská práva a svobody; co je podstatou a smyslem naší civilizace; z čeho nelze slevit a čeho se naopak je nezbytně nutné vzdát.
Každý z nás by si rozhodně měl přát, aby výsledkem byl racionální závěr. Jen tak získají evropské státy pevný bod v právním vesmíru umožňující řešit bezesporu existenciální problémy naší civilizace. Opak by s nečekanou rychlostí vedl k vytvoření propasti mezi proklamovanými hodnotami a reálnými potřebami fungování společnosti a státu; k rozkolu mezi mocí zákonodárnou a výkonnou na straně jedné a mocí soudní na straně druhé; ke zpochybnění a postupnému rozpadu autority státu a práva; k rozvratu ekonomiky i všech společenských systémů.
A jak se v této i nadcházející době mohou nebo mají zachovat lidé, kteří nemají žádnou moc a jsou jen obětí různých politik? Co si musí uvědomit v době, kdy někteří prezidenti evropských zemí říkají, že jsme ve válce, aniž by označili nepřítele a válku vyhlásili, zatímco jiní politici – například v sousedním Německu – avizují válku občanskou? V době, kdy mezinárodní právo není dodržováno ani vymáháno a lidem je slibována izraelizace jejich zemí?
Stále častěji mnozí mluví o tom, že válka o evropskou civilizaci, evropské hodnoty, evropskou kulturu není hrozbou, ale realitou. Těžko říct, nakolik je takové hodnocení přiměřené nebo nadsazené. V každém případě, pokud by takové tvrzení opodstatněné bylo, platí jednoduchý závěr. Ve válce jsou jen dvě alternativy. Prohrát nebo vyhrát.
Role každého z nás je v těžkých dobách složitá i jednoduchá zároveň. Bude to možná znít trochu pateticky, nicméně patos k takovým chvílím patří. Ve zlomových dobách společností, států a civilizací se v plné nahotě projeví morální integrita a statečnost ve slovech i skutcích každého jednotlivce. Pojmenovávání problémů a hledání jejich řešení je prvořadě odpovědností jednotlivců. K vítězství ve válce vede a vždy vedla statečnost a prozíravost konkrétních lidí, bez ohledu na to, zda byli v roli geniálního vojevůdce, rozluštili nepřátelský kód, nebo bojovali na frontách.
Irena Válová
