Právo na spravedlivý proces – fikce nebo realita? Pod tímto poněkud provokativním podtitulem uspořádali v Brně celodenní mezinárodní odbornou konferenci „Právo a spravedlnost“ Vysoká škola Karla Engliše (VŠKE) a Institut spravedlnosti. Pro první ročník vybrali organizátoři záměrně široké téma, které se ovšem ve svých různých aspektech dotýká toho hlavního – zda současné zákony i jejich aplikace poskytují občanům nezbytnou záruku férového procesu v právním státě.
Akce navázala na „Dny práva Visegradu“, pořádané v letech 2012-14 v Kroměříži, a chtěla by se každoročně věnovat určitému tématu. Rektor pořádající školy Zdeněk Koudelka formuloval pro Českou justici důvod uspořádání této konference i výběr tématu lapidárně: „Chceme poukázat na některé systémové vady v našem právním řádu, které mohou vést k tomu, že opakovaně v konkrétních soudních řízeních jsou poškozována práva lidí. Přitom zásadou právního státu je, že pokud už někdo musí být účastníkem soudního řízení, musí být toto řízení vůči němu férové“.
Toto téma bylo během asi šesti hodin probíráno z různých úhlů pohledu – mezi přednášejícími a diskutujícími byli akademičtí právníci, soudci nebo advokáti, ale také zástupci občanských sdružení. Všichni se víceméně shodli na tom, že samotné právní normy většinou pro právo na spravedlivý proces vytvářejí dostatečně bezpečné mantinely, mnohem větší rezervy jsou ovšem v jejich aplikaci orgány činnými v trestním řízení.
Renata Vesecká (bývalá nejvyšší státní zástupkyně, dnes advokátka) navíc poukázala na některé nedávno přijaté či aktuálně projednávané změny legislativy (zejména novely trestního řádu), které právo na spravedlivý proces zhoršují. Podle ní byly připraveny příliš rychle a nepromyšleně.
Sem zařadila například možnost prodat zajištěný majetek obviněných ještě před vynesením pravomocného rozsudku (lze spatřovat kolizi s presumpcí neviny) nebo to, že písemné vyhotovení rozsudku už nemusí být za určitých okolností doručeno přímo do vlastních rukou (což je mnohými považováno za jednu z klíčových věcí pro právo na obhajobu).
Některé připravované změny by pak podle Vesecké mohly být přímo zneužity – například přesun řízení o nevhodném chování advokáta z profesní komory přímo na orgány činné v trestním řízení, dále pak zcela nově zaváděné omezení osobní svobody osob zúčastněných na trestním řízení (svědků, advokátů, znalců), a to až na 48 hodin.
Některé změny z této kategorie přitom vytvářejí nežádoucí asymetrii. Třeba čerstvá novela Zákona o zbraních a střelivu nyní umožňuje policii vstup do obydlí a na pozemky držitele zbrojního průkazu i bez soudního povolení. Jak ale připomněl poslanec Marek Benda (ODS), v případě podezření na nelegální držení zbraně je souhlas soudu nadále nezbytný.
Sám Benda se pak ve svém konferenčním příspěvku pozastavil nad stále častější medializací některých trestních caus v přípravném řízení, kdy podle něj už nejde ani tak o únik informací, jako spíš o záměr některých policejních složek vystavit podezřelé osoby silnému tlaku veřejného mínění, zejména pokud chybí dostatečně usvědčující důkazy. Chybu vidí Benda i na straně státních zastupitelství, která často policii v přípravném řízení nejen v tomto ohledu nedostatečně dozorují.
Koudelka: Nález ÚS k příslušnosti do jisté míry splnil účel
Mohlo by vás zajímat
Ještě dál šel v kritice státních zastupitelství rektor pořádající VŠKE Zdeněk Koudelka, který se zaměřil na změny příslušnosti soudů a státních zastupitelství v přípravném řízení trestním.
Jedná se o případy, kdy například o vazbách rozhodují jiné okresní soudy než místně příslušné. Tyto přesuny sice jednací řád státního zastupitelství umožňuje, často prý ale není dostatečně zdůvodněno, proč k nim vůbec dochází. Koudelka to označuje za porušení principu rovnosti zbraní před soudem, protože státní zástupce si může zvolit soud, u něhož počítá s větší pravděpodobností úspěchu, zatímco obviněný takovou možnost nemá. Nedostatečně systémové stanovisko k této praxi prý zaujal i Ústavní soud ČR, který sice verdikty v některých takových causách zrušil, samotný Jednací řád SZ ale za protiústavní nepovažuje. Nálezy ale podle Koudelky přeci jen do značné míry splnily svůj účel – případů nezdůvodněných změn příslušnosti soudů v přípravném řízení opět zřetelně ubylo.
V úvodu zmíněný názor, že právo na spravedlivý proces u nás ani tak neohrožují platné zákony jako spíš jejich aplikace, sdílí vedle profesních právníků a poslanců rovněž Spolek Šalamoun.
Jeho předseda a spoluzakladatel John Bok přímo varoval před řešením chyb dalšími změnami zákonů – právě toto občanské sdružení už 22 let poukazuje především na selhávání konkrétních lidí, nikoliv systému. Bok a jeho kolega Zdeněk Jemelík to demonstrovali nejen na aktuálních a dostatečně mediálně známých causách (Kramný, Nečesaný, přísedící u KS Brno), ale rovněž na už skoro zapomenutém případu loupežného přepadení poštovní doručovatelky ve Znojmě – za tento čin byli v roce 2005 odsouzeni dva pachatelé, a přestože se po šesti letech ukázalo, že skutek nespáchali, a stejný soud za něj poslal do vězení jiné dva muže, rozsudek nad původní dvojicí dodnes nebyl pravomocně zrušen.
Z dalších témat konference zmiňme už jen stručně například otázku rozšíření kompetencí Nejvyššího kontrolního úřadu, kde se za velmi uvážlivý přístup zasazoval sám prezident NKÚ Miloslav Kala, či hodnocení tuzemského práva na spravedlivý proces očima (resp. verdikty) jak nejvyšších justičních institucí tuzemských, tak Evropského soudu pro lidská práva. Zajímavou inspirací a současně varováním pak mohly být hned dva úvodní příspěvky zahraničních přednášejících o změnách a problémech justice (zejména ústavních soudů) po politických změnách v Maďarsku a Polsku. Všechny přednesené příspěvky (a také ty, které autoři z časových důvodů nemohli prezentovat přímo na konferenci) by se měly objevit v mimořádném čísle časopisu „Právo a bezpečnost“. I Česká justice se příspěvkům z konference ještě bude věnovat.
Ivan Holas
