Zákon o prokázání původu majetku je dobře zneužitelný v konkurenčním i politickém boji, podporuje udavačství a vytváří permanentní strach občana ze státu, říká advokát a daňový poradce Jakub Hajdučík. „Ač důvodová zpráva tvrdí opak, je z vyjádření politiků, kteří po jeho přijetí léta volali, jasně patrno, že obsahově jde o právní úpravu nejbližší znárodnění majetku movitých osob. Proto je přiléhavější navrženou právní úpravu označit jako konfiskační.“
Jaké povinnosti přináší ustanovení o prokázání majetku daňovému subjektu?
Cílem změny stávajících zákonů v souvislosti s prokazováním původu majetku je primárně zabavit majetek nabytý ze zdrojů, které nelze prokázat. Ač důvodová zpráva tvrdí opak, je z vyjádření politiků, kteří po jeho přijetí léta volali, jasně patrno, že obsahově jde o právní úpravu nejbližší znárodnění majetku movitých osob. Proto je přiléhavější navrženou právní úpravu označit jako konfiskační. Právní úprava primárně přináší podstatné rozšíření důkazního břemene daňových subjektů. Podle dosavadní právní úpravy v daňovém řádu byl daňový subjekt povinen prokázat (i) skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních nebo (ii) skutečnosti potřebné pro správné stanovení daně v řízení o konkrétní dani. Konfiskační zákon ale tuto povinnost rozšiřuje o povinnost označit zdroj příjmů, ze kterého byl pořízen konkrétní majetek a sdělit daňovému orgánu, z čeho zdroj vznikl.
Nevznikne problém především u fyzických osob, pokud budou tvrdit, že příjmy dosáhly v době, kdy už nemusí podle zákona uchovávat příslušné doklady
Konfiskační zákon zavádí zpětně povinnost evidovat a uchovávat informace, dokládající skutečnosti určující pro konfiskační řízení, které však dříve nikdo netušil, že pro ně budou klíčové. Jde například o doklady, kde byl daňový subjekt na dovolené, jak na ni cestoval, v jakých restauracích jedl, kolik koupil dárků svým ratolestem, kolik prohrál či vyhrál v bingu, kolik utratil za taxi či kolik vína vypil. Souhrnně, co v určitém časovém období spotřeboval. Konfiskační zákon přináší povinnost evidovat a sdělovat daňových orgánům průběh celého života jednotlivce až do jeho nejmenších detailů.
Nejedná se o nepřípustnou retroaktivitu?
To je dobře možné. Celý konfiskační zákon se podle mého názoru jen hemží nedovolenou pravou i nepravou retroaktivitou. V prvé řadě je nezbytné, aby ústavně konformní daňový zákon stanovil přesné časové ohraničení, což plyne ze zásady právní jistoty, která předpokládá, aby zásahy veřejné moci do soukromé sféry jednotlivce byly v zásadě vždy limitovány během času. Obecně daňové právo stanoví časové omezení formou prekluzívních lhůt, které jsou dány objektivně. Konfiskační zákon ale zavádí subjektivní posouzení, kdy podle § 38x odst. 5 nestačí, že určité skutečnosti nastaly v době, které je mimo jeho časovou působnost, ale toto musí být daňovému orgánu navíc známo. Když mu to známo není, např. jeho opomenutím, k průkazu těchto skutečností vyzvat lze. Dalším problémem je absence přechodných ustanovení, která jsou omezena pouze na ukládání penále, ale nikoliv na všechny hmotněprávní aspekty, které konfiskační zákon obsahuje. I sama přechodná ustanovení jsou čistě protiústavní, když umožňují uložit přísnější trest i za delikt spáchaný ve zdaňovacích obdobích před jeho účinností, v hrubém rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Konfiskační zákon rozšiřuje důkazní břemeno, stejně tak subjekty dani podrobené, umožňuje vymezit rozhodné období pro výběr daně jinak, než stanoví dosavadní daňové zákony a principiálně zpřísňuje důkazní sílu informací, které ji před účinností zákona buď vůbec neměly, či ji měly mnohem slabší. Konfiskační zákon nepřímo uvaluje daň, a to zpětně, na ty daňové subjekty mající příjmy ze zdrojů, které nebudou schopny označit, a ty, které v době, kdy jim uvedený příjem vznikl, nemohly počítat s tím, že z něj budou muset odvést daň, a proto nemusí disponovat potřebnou částkou k jejímu zaplacení. Je jisté, že předmětem zdanění může být dodatečně i majetek, jenž jednotlivec nabyl v minulosti, ale je protiústavní když mu daňová povinnost vzniká v okamžiku, kdy už tento majetek nevlastní. Všechny tyto aspekty dramaticky zhoršuje naprosto nedostatečně krátká legisvakační lhůta, která se po zásahu Senátu bude počítat na týdny. Právní konstrukce umožňující obživnutí prekluzívní lhůty, adorovaná v důvodové zprávě, která marně uplynula před účinností konfiskačního zákona, je pravě retroaktivní nade vší pochybnost.
Jak budou finanční úřady sporný majetek oceňovat? V době pořízení, nebo v době, kdy přírůstek zjistí?
Na to konfiskační zákon nedává vůbec žádnou odpověď. Daňový orgán má jen za povinnost po předběžném posouzení zjistit, zda zde není důvodná pochybnost, že rozdíl mezi příjmy a nárůstem jmění, spotřebou nebo jiným vydáním poplatníka přesahuje zákonem danou částku (vládní návrh ji stanovil na 7 000 000 Kč, kdežto senát požaduje její snížení na 5 000 000 Kč). Jak daňový orgán ocení jmění, spotřebu či jiné vydání je jen na něm a je vůbec otázkou, nakolik má být přesný. Při vědomí toho, jak volně správní soudy interpretují pochybnosti opravňující správce daně k zahájení postupu k odstranění pochybností, může jít o pouhé obecné podezření tipu: „V roce 2005 jste neměl v katastru nemovitostí evidovánu žádnou nemovitost, teď máte vilku v krajském městě, o které váš soused tvrdí, že je vybavena kohoutky ze zlata a výše Vašich příjmů oznámených či tvrzených správci daně podle jeho přesvědčení nepostačují na její pořízení.“.
Mohou z neschopnosti prokázat legální nabytí majetku plynout u trestně právní důsledky? Nejedná se v tomto případě o zákaz sebeobviňování?
Důvodová zpráva přímo předpokládá, že informace předané jednotlivcem v konfiskačním řízení daňový orgán postoupí OČTŘ, od kterých bude očekávat, že daňový subjekt trestně postihnou, aby byla dodatečně otevřena prekluzívní lhůta, která před účinností konfiskačního zákona již marně uplynula. Se zákazem sebeobviňování si tvůrci konfiskačního zákon hlavu příliš nelámali a půjde při jeho aplikaci určitě o významnou otázku. Její šíře bude významně individualizovaná. Jiná bude v případě insolvenčního správce se zvláštním oprávněním, který své majetkové poměry již vyjevil NBÚ a jiná v případě bývalého horníka v invalidním důchodu. Každopádně není vyloučeno, aby stát od kohokoliv získal po pohrůžce sankcí informace, které mohou vést k odhalení jeho trestné činnosti, ale v takovém případě nejsou v trestním řízení použitelné. Tímto úhlem pohledu lze konfiskační zákon považovat za největší trestní amnestii v českých dějinách. Pokud budou zloději, dealeři drog, kuplíři, obchodníci s lidskými orgány etc. potrestáni za zatajení příjmů ze své trestné činnosti daňovým penále, půjde o příjmy očištěné, protože byly podrobeny dani, a stát tím tak zlegalizuje výnosy z jejich trestné činnosti.
Novela přichází i s drakonickými sazbami penále. Nemůže jít v takovém případě o faktické vyvlastnění? Jsou takové sazby ústavně konformní?
Důvodová zpráva je především extrémně zastaralý dokument, takže je celý legislativní proces přijímání konfiskačního zákona postaven na principiálně chybných právních základech. Dnes je již nepochybné, že i penále ve výši 5% podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a penále ve výši 1% dle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu, pročež je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k čemuž jednohlasně dospěl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve věci Odeř Agrar (č.j.: 4 Afs 210/2014 – 57, www.nssoud.cz). K identické právní otázce by se měl v dohledné době vyjádřit i Velký senát trestněprávního kolegia Nejvyššího soudu v případě sp. zn.: 15 Tdo 832 / 2016. Troufám si tvrdit, že penále ve výši 50% a 100% je nepochybně trestem, a proto musí mít konfiskační řízení standarty kladenými na trestní řízení, ve kterém se rozhoduje o vině a trestu. Trest musí být v prvé řadě přiměřený, což je při pevné sazbě penále obtížně realizovatelné. Musela by zde být silná moderační oprávnění, aby při ústavním přezkumu obstála, která však doposud nejsou známa.
Jak je to celkově s ústavností novely i s ohledem na to, že zakládá pro určitý typ daňového řízení odlišný princip, než jaké zná daňový řád?
Návrh konfiskačního zákona se tváří, že jen blíže upravuje již existující povinnost řádně zdanit své dani podrobené příjmy. Zavádí ale zcela nové „zdanění“ v podobě povinnosti identifikovat zdroje příjmů, aniž by odlišoval, zda jsou tyto příjmy vůbec podrobeny dani. Pokud má člověk čistě nelegální zdroje příjmů, konfiskační zákon jej postihne, protože zneužije toho, že jednotlivec nebude moct unést důkazní břemeno ve vztahu ke svým příjmům, protože pocházejí z nelegálních zdrojů. Jako příklad si vězněme zloděje vykrádajícího byty, tzv. bytaře. Příjmy má jen ze své zavrženíhodné profese a z nich financuje vše. Nebude moct daňovému orgánu sdělit, které byty vyloupil, a komu prodal nakradené věci. Bude tak nesoučinný, bude mu doměřena daň a může být i stíhán za zkrácení daně. Konfiskačním zákonem tak stát klesne na morální dno, když bude veřejné potřeby financovat výnosy z trestné činnosti vydávajíc je za výnos z daní.
Mají už dnes finanční úřady dostatek možností, jak zjistit nepoměr mezi výší majetku a odvedenou daní? Není tak návrh nadbytečný?
Judikatura Nejvyššího správního soudu potvrzuje, že již více než 27 let mají daňové orgány dostatečné nástroje, aby podrobily prověřování majetek jednotlivce a případně z něj stanovily daň. Za mnohé zmiňme např. rozsudek ze dne 25. 7. 2008, č.j.: 8 Afs 69/2007 – 62, www.nssoud.cz, kde se správce daně domáhal vysvětlení vysokého zůstatku účtu cizince, a když se mu nedostalo rozumného zdůvodnění, tak z něj vyměřil daň, která v soudním přezkumu obstála. Je nepochopitelné, jak někdo může tvrdit, že takové kompetence jsou nedostatečné.
Dokáže zákon vůbec postihnout skutečné zločince, kteří si nejsou cestu, jak případně nelegální majetek zakamuflovat, například různými fiktivními právními, účetními či finančními operacemi?
Je nepochybné, že skutečný zločinec je vždy minimálně smířen s tím, že na něj může dopadnout ruka spravedlnosti. Činí opatření odpovídající svému jednání a půjde jej odhalit nepoměrně složitěji než movitějšího jednotlivce, který si jen pečlivě neschovával důkazy o svém životním stylu. V tom je konfiskační zákon v jádru chybný.
Přitom zákon je sám o sobě novátorský a tedy těžko porovnatelný s jinými zákony, je dobře zneužitelný v konkurenčním i politickém boji, podporuje udavačství a vytváří permanentní strach občana ze státu, určitě nepatří k právně nejčistším, absence aktuální důvodové zprávy i rozdílná stanoviska politiků komplikují teleologický výklad a lze předpokládat snahu jeho původců o rychlé doložení účinnosti a společenského přínosu zákona. To všechno brání odpovědi na otázku, jak se zákon v praxi osvědčí, jaký bude jeho společenský dopad a jak na něj budou reagovat soudy. Jisté je, že přináší systémové financování státu z výnosů z trestné činnosti, což je pro mě osobně morálně neakceptovatelné. Je to zákon s mnoha otazníky.
Kdo je Mgr. Jakub Hajdučík?
Od roku 1994 účetní, od roku 1999 daňový poradce v obchodní společnosti Auditorská a daňová kancelář, s.r.o., právnické vzdělání dokončeno dne 4. 5. 2009, advokátní koncipient ode dne 7. 5. 2009 u advokáta JUDr. Ing. Daniela Srnce Ph.D., po složení advokátního slibu se stal advokátem ode dne 15. 3. 2013 a působí v obchodní společnosti Advokátní daňová kancelář Hajdučík, s.r.o. Od června 2013 usazený euroadvokát na Slovensku, reg. č.: 300274. Specializace daňové právo. Podle evidence Nejvyššího správního a Ústavního soudu vypracoval přes 220 správních žalob, přes 60 kasačních stížností a přes 40 ústavních stížností. V oboru trestního práva se specializuje pouze na trestný čin Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
Dušan Šrámek
