Na třicet současných nebo bývalých soudců Evropského soudu pro lidská práva a soudců Ústavních soudů přispělo do knihy s názvem Dopad Evropské úmluvy o lidských právech na demokratické změny ve střední a východní Evropě, s podtitulem „ze soudní perspektivy“.

Kniha vyšla v srpnu v Cambridge University Press pod názvem „The Impact of the ECHR on Democratic Change in Central and Eastern Europe –  Judicial Perspectives“.  Z příspěvků, které jsou otevřené k přečtení, vyvstává, jak nekonečně rozdílné jsou země střední a východní Evropy a konečně i jižní Evropy a tzv. západu. Přesto se podařilo zavázat země jako Česká republika, Albánie, Rumunsko nebo Litva stejnými právními principy, když v 90. letech minulého století vstoupily do systému Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

Na samém počátku 90. let se k Úmluvě v roce 1992 připojilo Maďarsko, Československo a Bulharsko, následovalo v roce 1993 Polsko, v roce 1994 Rumunsko a Slovinsko. V roce 1998 vstoupilo do Úmluvy dalších devět zemí včetně Ruska, kterému bylo umožněno členství v Radě Evropy, shrnuje v předmluvě Luzius Wildhaber.

Tyto země přistupovaly ke čtyřiadvaceti členům Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, podle Wildhabera, ke dvaceti čtyřem  rozličným zemím s různými systémy. Takže když poprvé v roce 1998 zasedl „nový soud“, sestával se z dvaceti čtyř západních soudců ze starých zemí Evropy a ze šestnácti středovýchodních nových soudců z nové Evropy. Změna reality se prosazovala obtížně: podle Wildhabera bylo proti čtyřem novým státům v letech 1992 – 98 vyhlášeno pouze devět rozsudků, uvádí Wildhaber.

Lustrace, restituce, dekomunizace

Mohlo by vás zajímat

Jak vyplývá z předmluvy editorky knihy, soudkyně Evropského soudu pro lidská práva za Rumunsko a profesorky práva v Bukurešti, Iulie Motoc, nové země přinesly k Evropskému soudu pro lidská práva  zcela nové obsahy stížností i nové jevy, kterým tzv. západ nemusel porozumět.  Jak jinak lze nazvat analýzu případů KGB a demokratizace v Lotyšsku jak ji zmiňuje Danutě Jočieně. Nebo téma lustrace v Polsku, které zpracovali Lech Garlicki a Irenausz Kondak – každý z nás si vzpomene, jak proti lustracím brojily právě některé staré země tzv. západu.

A konečně vracení zabavených majetků během diktatury v Československu a dekomunizace prostřednictvím restitučních zákonů, téma o kterém v knize pojednává český soudce ESLP Aleš Pejchal, kterého editorka Iulie Motoc v úvodu cituje. Pejchal totiž do textu vnesl další souvislost, když upozornil, že jeden z prvních pokusů  sjednotit Evropu totožnými principy byl učiněn právě českým králem Jiřím z Poděbrad. Na začátku byl král Jiří z Poděbrad a na konci prezident Václav Havel, který podepsal Evropskou úmluvu o lidských právech, parafrázuje editorka knihy Aleše Pejchala.

Základní práva nejsou absolutní

Iulie Motoc rovněž shrnuje další velké téma knihy, totiž vztah Evropského soudu pro lidská práva a národních soudů respektive otázku interpretace rozhodnutí ESLP národními soudy. „Interpretace je o to složitější, protože základní práva nejsou absolutní a otázky jejich omezení z objektivních důvodů a z pohledu veřejného zájmu jsou často nazírány rozdílně v domácí a mezinárodní aréně,“ píše v úvodu Motoc.

Sborník vychází ze stejnojmenné konference, která se uskutečnila v roce 2013, sestavit jej a vydat tedy trvalo celé tři roky. Rozsáhlé dílo, které má pět set stran textu, je nabízeno za cenu 155 dolarů.

Irena Válová