Ministerstvo spravedlnosti nesouhlasí s pozměňovacím návrhem poslance Marka Bendy (ODS) k insolvenčnímu zákonu, ve kterém prosazuje, aby exekutor mohl zároveň vykonávat funkci insolvenčního správce, předběžného insolvenčního správce, zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce v insolvenčním řízení.

„Navrhovaná právní úprava, aby exekutor vykonával také funkci insolvenčního správce, se nejeví v obecné rovině vhodnou s ohledem na potenciální střet zájmů, který vyplývá z rozdílného postavení soudního exekutora a insolvenčního správce,“ konstatuje MS ve svém zamítavém stanovisku.

Podle Bendy se jedná se o obdobu § 3 odst. 3 notářského řádu, a není věcného důvodu v tomto ohledu rozlišovat postavení soudního exekutora a notáře. Tím spíše, je-li soudní exekutor lépe než notář vybaven předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce, neboť insolvenční řízení není nic jiného než generální exekuce. Soudní exekutor de lege lata nemůže vykonávat funkci insolvenčního správce (srov. § 3 odst. 2 exekučního řádu). K takové restrikci přitom neexistuje žádný relevantní důvod. Insolvenčním správcem může mimo jiné být i notář, viz § 3 odst. 3 notářského řádu. Soudní exekutor však povahově má mnohem blíže k insolvenčnímu řízení než notář. „V komparaci se zahraničím není souběh výkonu funkce soudního exekutora a insolvenčního správce ničím neobvyklým. Příkladmo lze uvést estonský Bankruptcy Act, konkrétně § 56,“ uvádí.

Snížení nákladů

Pokud by soudní exekutor mohl vykonávat činnost insolvenčního správce, docházelo by v insolvenčních řízeních k zásadnímu snižování transakčních nákladů souvisejících se zjišťováním majetku dlužníka, jakož i vedením zcela nového řízení.
Soudní exekutor totiž během exekučního řízení má k dispozici dostatečné množství informací o majetkových poměrech dlužníka (povinného). Insolvenční správce tak již dále pouze dubluje již vykonanou činnost. Kontinuální pokračování soudního exekutora, byť v pozici insolvenčního správce by proto přineslo významnou finanční a časovou úsporu pro všechny zúčastněné strany. Soudní exekutoři přitom mají zkušenosti s rozhodovací činností a ve velké míře využívají elektronické spisy, jakož i elektronickou komunikaci jako takovou, což je plně v souladu s dlouhodobými cíli nejen insolvenčních soudů.

Mohlo by vás zajímat

Odlišné řízení

 „Navrhovaná právní úprava, aby exekutor vykonával také funkci insolvenčního správce, se nejeví v obecné rovině vhodnou s ohledem na potenciální střet zájmů, který vyplývá z rozdílného postavení soudního exekutora a insolvenčního správce,“ konstatuje MS ve svém zamítavém stanovisku. Zjednodušeně se jedná o rozdíl mezi řízením vedeným v zájmu jednoho věřitele (a maximalizací uspokojení jeho pohledávky) a řízením vedeným v zájmu všech věřitelů (a maximalizací uspokojení všech jejich pohledávek). Byť obecně platí, že od zahájení insolvenčního řízení, resp. od rozhodnutí o úpadku, nelze dále provádět exekuci, připouští insolvenční zákon i výjimky (např. pro pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené podle § 109 odst. 1 písm. c) InsZ). V těchto případech nelze bez dalšího vyloučit, že tatáž osoba bude k dlužníkovu majetku přistupovat z pozice insolvenčního správce i soudního exekutora.“

Úprava obsažená v pozměňovacím návrhu, pokračuje stanovisko MS, aby exekutor vykonával také funkci insolvenčního správce, protože je nejlépe obeznámen s majetkovou situací dlužníka a ustavení jeho osoby do funkce insolvenčního správce by znamenalo významnou úsporu nákladů, které by byly insolvenčním správcem vynaloženy v souvislosti se zjišťováním majetku dlužníka, by předpokládala zvláštní právní úpravu ustanovování osoby insolvenčního správce, který je zároveň soudním exekutorem. Bez této úpravy, která není v pozměňovacím návrhu obsažena, uvedený argument neobstojí. I v případě návrhu takovéto úpravy nepovažujeme toto řešení za vhodné.

Popření rotace

Jak dále stanovisko uvádí, ustanovení exekutora do funkce insolvenčního správce v insolvenčním řízení proti dlužníku, proti němuž exekutor vedl exekuční řízení, zcela popírá smysl rotačního mechanismu ustanovování insolvenčních správců do funkce insolvenčního správce pro konkrétní insolvenční řízení dle pořadí určeného dnem zápisu sídla nebo provozovny insolvenčního správce (ust. § 25 odst. 2 InsZ). Vychází totiž z předpokladu, že by do funkce insolvenčního správce byl ustanoven exekutor, u něhož je vedeno exekuční řízení, nezávisle na pravidlech upravujících algoritmus přidělování insolvenčních věcí mezi jednotlivé insolvenční správce. Naprázdno by rovněž vyšla snaha o zajištění spravedlivého způsobu distribuce insolvenčních věcí mezi jednotlivé insolvenční správce. Kromě toho by o osobě insolvenčního správce nerozhodoval na základě objektivních kritérií nezávislý insolvenční soud – fakticky by jeho výběr provedl věřitel ještě před zahájením insolvenčního řízení, a to volbou exekutorského úřadu za účelem vymožení pohledávky v exekučním řízení.

Přestože insolvenční zákon umožňuje schůzi věřitelů „převolit“ insolvenčního správce, v zájmu prevence ovládnutí insolvenčního řízení majoritním věřitelem zákon ve znění návrhu novely napříště neumožnuje jedinému věřiteli dosáhnout „převolení“ insolvenčního správce (ust. § 29 odst. 1 InsZ v navrhovaném znění) v obavě z realizace potenciálního střetu zájmů na straně takového insolvenčního správce.  Vzhledem k ekonomické závislosti exekutora na poptávce věřitelů po jeho službách a mnohdy přímé ekonomické závislosti na věřiteli vyplývající ze smlouvy o smluvní odměně, jejíž uzavření zákon připouští (ust. § 90 odst. 2 EŘ), je potenciál střetu zájmů na straně exekutora možná o to větší. Tím spíše proto nelze připustit, aby osobu insolvenčního správce vybíral věřitel, který svěřil vymáhání své pohledávky v exekučním řízení konkrétnímu exekutorovi, navíc s tím, že takového bude díky zavedení požadavku souhlasu dvojí většiny věřitelů obtížné „převolit“.

Má-li být exekutor – insolvenční správce do funkce insolvenčního správce pro konkrétní insolvenční řízení ustanoven řádně v souladu s principy fungování popsaného rotačního mechanismu, nelze zajistit, že insolvenční řízení bude vedeno osobou exekutora, který vedl proti povinnému-dlužníku exekuční řízení, tedy osobou, která je obeznámena s majetkovou situací dlužníka, a která proto nebude muset vynaložit další náklady na zjištění jeho majetkových poměrů. „K realizaci uvedeného cíle by navíc bylo nezbytné upravit způsob určování jednoho exekutora z potenciálně mnoha exekutorů vedoucích proti témuž dlužníku exekuční řízení za účelem jeho ustanovení do funkce insolvenčního správce pro insolvenční řízení vedené proti tomuto dlužníku ať už by mělo být koncentrace všech exekučních řízení u jednoho exekutora dosaženo zakotvením nové úpravy spojování řízení např. u exekutora, u něhož bylo exekuční řízení zahájeno nejdříve /kterého vybral věřitel/, nebo zakotvením úpravy, podle které bude možné zahájit exekuční řízení u jediného exekutora, v jehož obvodu má povinný bydliště nebo sídlo,“ uzavírá MS.

Dušan Šrámek