Měl by dlužník v oddlužení pracovat, aby plnil podmínky? I takový návrh zazněl v rámci pracovní skupiny Ministerstva spravedlnosti pro insolvenční právo. „Navrhuje se, aby součástí připravované novely insolvenčního zákona v oblasti oddlužení bylo také zakotvení povinnosti pro dlužníky pracovat v průběhu oddlužení alespoň po dobu pěti let, jinak by došlo k porušení povinností dlužníka v oddlužení, respektive by nebylo možné přiznat osvobození od placení dosud nesplacených částí pohledávek,“ píše se v materiálu. Materiál nicméně připouští, že by taková povinnost mohla být v rozporu s Ústavou ČR.
Takto vymezená povinnost představuje zpřísnění, respektive rozšíření rozsahu povinnosti stanovené dlužníku již nyní ustanovením § 412 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona. Tímto ustanovením je dlužníku uloženo, aby po dobu trvání oddlužení vykonával přiměřenou výdělečnou činnost nebo usiloval o získání příjmu, je-li nezaměstnaný.
Materiál nicméně uvádí, že s ohledem na předvídatelné názorové přijetí takové úpravy po předložení návrhu je zřejmě na místě vznést otázku, zda je takto reformulovaná povinnost zcela ústavně konformní.
Možný střet s ústavním pořádkem lze posuzovat ve vztahu k ust. čl. 9 odst. 1 Listiny, jímž je zakotven zákaz nucených prací nebo služeb, ust. čl. 26 odst. 1 Listiny, který vymezuje právo na svobodnou volbu povolání, ust. čl. 26 odst. 3 Listiny, podle něhož stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje každého, kdo nemůže bez své viny vykonávat právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, ust. čl. 28 Listiny zakotvujícímu právo na spravedlivou odměnu za práci, ust. čl. 30 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, a ust. čl. 30 odst. 2 Listiny zakládajícímu právo na nezbytnou pomoc pro zajištění základních životních podmínek v případě hmotné nouze. „Zároveň je třeba konstatovat, že srovnatelnou problematiku již ve své rozhodovací činnosti řešil i Ústavní soud, když posuzoval ústavnost právní úpravy obsažené v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a další navazující úpravy. V této věci byl vydán nález pléna Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12, zveřejněný pod č. 437/2012 Sb. Připomeňme, že v tomto případě byla nastolena otázka ústavní souladnosti institutu vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, a to v modalitě, kdy k tomuto vyřazení mohlo dojít z důvodu, že uchazeč o zaměstnání odmítl vykonávat veřejnou službu v rozsahu nejvýše 20 hodin týdně v případě, že byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání nepřetržitě déle než dva měsíce (ust. § 30 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb. ve znění zákona č. 367/2011 Sb., tj. v napadeném znění). Ústavní soud toto ustanovení zákona o zaměstnanosti zrušil, třebaže k nálezu bylo připojeno několikero disentních stanovisek.“
Rizika návrhu
Jak dále materiál uvádí, navrhovaným vymezením povinnosti se dlužníku ukládá povinnost vykonávat závislou práci (jejím charakteristickým rysem by měla být mj. ekonomická ekvivalence, tj. vykonání práce za odpovídající mzdu/plat). Zřejmým účelem v takovém případě má být motivace a aktivizace dlužníků, a to jak k dosahování příjmů všeobecně, tak především také k dosahování legálních příjmů, tj. k vystoupení z tzv. šedé ekonomiky, v neposlední řadě ovšem také ochrana věřitelů a jejich oprávněných zájmů a ochrana samotného systému oddlužení před možným zneužíváním.
„Takto vymezená podmínka dosažitelnosti samotného řešení úpadku oddlužením však odpovídá dlouhodobé (relativně trvalé) závislé práci. Lze přitom spekulovat, nakolik zohledňuje faktickou možnost dlužníků získat rychle práci, která by odpovídala jejich kvalifikaci a byla adekvátně ohodnocena, a to i za situace stávající konjunktury, která však s ohledem na ekonomické cykly nebude trvat konstantně, přičemž odhad okamžiku jejího odeznění je krajně problematický. V případě vícečetné změny zaměstnání v průběhu oddlužení, a to i v případě, že tato změna není způsobena důvody, které by dlužník zavinil, totiž může dojít k tomu, že by dlužník musel přijmout práci v podstatě jakoukoliv, jen aby z důvodu delšího hledání vhodného zaměstnání nebylo jeho schválené oddlužení zrušeno, příp. aby mu z téhož důvodu nebylo odepřeno osvobození od placení dosud nesplacených pohledávek.“ Tato situace by mohla podle materiálu zakládat rozpor s čl. 9 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 28 Listiny; zároveň by mohlo být dlužníkům znemožněno řádně uplatňovat svá práva podle čl. 26 odst. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny; a to přesto, že sociálních práv je možno domáhat se pouze v mezích zákonů, tedy mj. v mezích úpravy insolvenčního zákona (čl. 41 odst. 1 Listiny). Při stanovení rozsahu těchto mezí je však třeba šetřit podstaty a smyslu daných základních práv tak, aby byla možná jejich realizace v souladu s ústavními principy (čl. 4 odst. 4 Listiny). Omezení uplatnitelnosti shora označených práv tak musí být dostatečně určité, proporcionální, předvídatelné, srozumitelné, splnitelné a jejich splnění nesmí představovat pro toho, kdo je vykonává, nepřiměřenou a neodůvodněnou tvrdost.
Nucená práce?
Samotným pojmem nucené práce se Ústavní soud zabýval také v nálezu ze dne 22. 3. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, kde ji vymezil jako „zpravidla práce a služby, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana a jejichž nucený výkon představuje donucení administrativní povahy“. Ve shora označeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/12 již nezaznívá takto restriktivní vymezení.
Přesto situaci, kdy dlužník, nemaje z časových důvodů jiné volby, přijme práci nekvalifikovanou, by bylo zřejmě lze podřadit, či takové podřazení přinejmenším tvrdit a pokusy o ně presumovat, i pod uvedené restriktivní vymezení nucené práce. Pominout nelze ani tu skutečnost, že ačkoliv v mnoha případech by věřitelé mohli z takové povinnosti těžit, neboť dlužník by byl nucen mít alespoň nějakou práci, mohou nastat i případy zcela opačné: totiž že věřitelé budou tratit, neboť dlužník přijme práci s velice nízkou mzdou, jelikož nalezení vhodnější práce by si vyžádalo fakticky vyloučenou přílišnou časovou investici.
K podstatě zákazu nucených prací cf. blíže mutatis mutandis zejm. bod 235 odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/12. Z uvedeného vyplývá, konstatuje materiál dále, že třebaže stanovením povinnosti v navrhovaném rozsahu není dlužníku nezbytně výslovně uložena přímá povinnost pracovat per se (pětiletý výkon práce lze navázat až na posuzování podmínek pro přiznání beneficia osvobození od nesplaceného zbytku pohledávek), z rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že pro posouzení ústavní konformity je klíčová podmíněnost možnosti uplatňovat ústavně zaručená práva dostáním třebas i nepřímo uložené povinnosti, respektive nemožnost tato práva uplatnit jako případný důsledek nesplnění takové povinnosti.
„Lze uzavřít, že insolvenční zákon již v účinném znění obsahuje dostatečně robustní povinnost dlužníka zajistit si adekvátní příjem. Další zpřísňování této povinnosti ve formě nutnosti přímo pracovat po významnou část trvání oddlužení by se míjelo se zamýšleným účelem novely, tj. zpřístupnit oddlužení širšímu okruhu dlužníků a znovu je navrátit do řádného ekonomického života. I těm dlužníkům, jejichž příjmy nejsou dostačující pro úhradu alespoň 30 % pohledávek věřitelů, je uloženo minimální měsíční plnění (v podobě splátky nákladů řízení), které je fakticky vede k tomu, aby skutečně pracovali, zároveň však nepůsobí jako výrazná zábrana pro případ, že dlužník o práci přijde a nepodaří se mu v relativně krátkém čase najít jiné vhodné zaměstnání. V této podobě se jedná o opatření motivující, nikoliv však odrazující. Mělo-li by se uvažovat o dalším zpřísnění této povinnosti, pak by bylo zřejmě na místě více dbát o to, aby insolvenční správce adekvátně dohlížel, zda dlužník o získání přiměřeného příjmu dostatečně usiluje.“
Dušan Šrámek
