Ministerstvo spravedlnosti už má návrh, jak postupovat v případě, že Ústavní soud zruší kontroverzní paragraf, podle něhož může předseda krajského soudu přikázat řešení incidenčních sporů jinému soudci, než který vede dotyčné insolvenční řízení. Vyplývá to z Podkladu k jednání s předsedy krajských soudů. Jedná se o ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona. Návrh na zrušení podal kárný senát Nejvyššího správního soudu poté, co přerušil řízení, v němž se žalobou domáhala kárného opatření vůči jednomu ze soudců předsedkyně Krajského soudu v Ostravě.
Podle stávajícího znění paragrafu 160 odst. 1 insolvenčního zákona „Incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby.“
Podle odstavce 2 „Jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení, přikáže předseda insolvenčního soudu takový spor jinému soudci insolvenčního soudu.“ Incidenční spor se zpravidla projednává v rámci insolvenčního řízení a rozhoduje o něm týž soudce insolvenčního soudu, což je princip jednotného insolvenčního řízení. Odstavec 2 je výjimkou z tohoto pravidla.
Kárné řízení
Dne 9. 2. 2016 byl usnesením Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 11/15) odmítnut návrh soudkyně Krajského soudu v Ostravě na zrušení zmíněného ustanovení insolvenčního zákona. Podle většiny osmi soudců (tj. nejnižší možné) nebyla soudkyně aktivně legitimována k podání návrhu na přezkum ústavnosti části zákona podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť se uvedené ustanovení nebylo „při řešení věci použito“. Pět ze sedmi oponujících soudců ale připojilo k usnesení svá odlišná stanoviska.
V nich shledávají ustanovení v rozporu s právem na zákonného soudce a nezávislostí soudu a soudce coby interní nezávislost soudce). Argumentují tím, že se jedná o speciální pravidlo k rozvrhu práce upravenému v zákonech o soudech a soudcích. Předsedovi insolvenčního soudu je tak svěřena pravomoc svévolně přikazovat incidenční spory jinému soudci insolvenčního soudu. „Neexistují totiž předem seznatelná pravidla přidělování věcí do jednotlivých soudních oddělení. Věc je přikazována ex post, tj. po nápadu věci soudci příslušnému podle odstavce 1. Podmínka využití pravomoci, tj. kritérium „může vést k průtahům“, je příliš neurčité. Algoritmus přidělování věcí tak není transparentní, předvídatelný, zpětně verifikovatelný a odolný proti zneužití,“ vysvětluje materiál MS důvody disentních stanovisek.
Mohlo by vás zajímat
Nový návrh na zrušení téhož ustanovení podal začátkem května kárný senát Nejvyššího správního soudu v rámci řízení o kárném deliktu soudce Krajského soudu v Ostravě, na kterého podala návrh předsedkyně soudu. Soudce je mimo jiné kárně obviněn z průtahů v řízení přikázaných mu podle napadeného ustanovení. Vláda ve svém stanovisku návrh odmítla.
MS má již připraveny varianty legislativní úpravy, pokud by návrh na zrušení prošel. Podle první varianty jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení, přikáže předseda insolvenčního soudu podle rozvrhu práce takový spor jinému soudci insolvenčního soudu.
Jako přínosy hodnotí materiál, který má Česká justice k dispozici to, že pravidla přidělování incidenčních sporů mezi jednotlivá soudní oddělení (pořadí, poměr) by byla obsažena v rozvrhu práce. Stejně je však možné vyložit i současnou úpravu, což mj. bylo jádrem argumentace vlády před ÚS – tento závěr se podává z ustanovení § 4 odst. 2 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení, i z komentářové literatury. Jako nedostatky vidí MS to, že „není postaveno najisto, o jaké incidenční spory se jedná. Zákonné kritérium „může vést k průtahům“ je příliš neurčité; rozvrhem práce nelze kritérium zpřesnit (resp. zákon takový požadavek neklade). V době nápadu věci není příslušné soudní oddělení určitelné; pravidlo je aplikováno ex post.“
Jako druhou variantu vidí MS v tom, že předseda insolvenčního soudu může dočasně zastavit přidělování nových incidenčních sporů soudci, je-li soudce výrazně nerovnoměrně zatížen; tento postup je změnou rozvrhu práce, který předseda insolvenčního soudu odůvodní. V takovém případě přikáže podle rozvrhu práce takový spor jinému soudci insolvenčního soudu. Přínosem této varianty je, že v době nápadu věci je příslušné soudní oddělení určitelné, protože pravidlo je aplikováno ex ante.
Nedostatkem naopak je, že kritérium rozdělení soudní agendy (tj. otázka o jaké incidenční spory se jedná) na základě pracovní vytíženosti, respektive „výrazného nerovnoměrného zatížení“ nemusí být považováno za ústavně konformní. Tato varianta je inspirována navrhovaným paragrafem 42a zákona o soudech a soudcích v naší novele procesních předpisů. Předseda soudu může dočasně zastavit přidělování nových věcí soudci, je-li soudce výrazně nerovnoměrně zatížen. Předseda soudu zastaví přidělování nových věcí po dobu, po kterou byl soudci poskytnut čas na přípravu v rámci nové agendy podle § 42g, konstatuje materiál.
„Dočasné zastavení přidělování nových incidenčních sporů činí předseda insolvenčního soudu opatřením. Větou za středníkem tak (i) stanovujeme najisto, že toto opatření je změnou rozvrhu práce (důsledkem je např. povinnost projednat změnu rozvrhu práce soudcovskou radou a zajistit veřejnost změny rozvrhu práce; i tyto nedostatky jsou s odkazem na judikaturu ÚS a ESLP vytýkány § 160 odst. 2 InsZ) a (ii) stanovujeme povinnost opatření odůvodnit, přestože obecně platí, že se opatření odůvodnit nemusí).“
Návrh podle disentního stanoviska
A konečně podle třetí varianty by pravidla přidělování incidenčních sporů mezi jednotlivá soudní oddělení – pořadí, poměr i kritérium určení okruhu incidenčních sporů stanovil rozvrh práce. Jak materiál uvádí, ve vztahu k okruhu incidenčních sporů lze využít kritéria varianty II. či se například inspirovat disentem soudce ÚS Vojtěcha Šimíčka: „Jako korektní a ústavně konformní si proto na základě shora popsaných východisek dokáži představit např. takové pravidlo, obsažené v rozvrhu práce, podle něhož by po dosažení určitého předem stanoveného nominálního počtu napadlých věcí v této agendě tyto věci dále napadaly již na jiného/jiné soudce (resp. do jiného soudního oddělení), případně když by soudci, u něhož trvají řízení nepřiměřenou dobu, byl dočasně zastaven nápad tak, aby dokázal zajistit nápravu (jiná otázka je samozřejmě potenciální podání kárného návrhu proti tomuto soudci), anebo když by preventivně – v zájmu předejití průtahů v řízeních – rozvrh práce umožnil předsedovi soudu dopředu stanovit, že věci budou při dosažení určitého „kriticky se jevícího“ počtu věcí napadat do jiných soudních oddělení.“
Dušan Šrámek
