Stejné postavení zajištěných budoucích či podmíněných pohledávek v insolvenčním řízení hodlá prosadit poslanec Marek Benda (ODS) ve svých pozměňovacích návrzích  k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona. Důvodem je dva roky staré rozhodnutí Nejvyššího soudu ve kterém byl vysloven názor, podle něhož lze platně uzavřít zástavní smlouvu k zajištění budoucí pohledávky, samotné zástavní právo však vznikne až okamžikem, kdy vznikne zajišťovaná pohledávka.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 26.8.2014 zaujal postoj k pozici výstavce finanční záruky v insolvenčním řízení, pokud si svou pohledávku vůči dlužníku zajistil zástavním právem. Posuzován byl přitom případ, kdy k plnění z finanční záruky došlo až po zahájení insolvenčního řízení vedeného proti dlužníku. Rozhodnutí se vztahuje k  plnění z bankovní záruky v době účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání, ale názory NS v něm obsažené hypoteticky mohou být použitelné i za účinnosti současné právní úpravy.
Stávající právní úprava předešlou v tomto ohledu přejímá – z účinných právních předpisů lze rozhodnutí aktuálně vztáhnout na finanční záruku, případně i ručení, a to vzhledem k postavení zajištěného věřitele s právem uspokojení ze zajištění ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písm. b) IZ, vysvětluje Benda ve svém návrhu.

V uvedeném rozhodnutí byl vysloven názor, podle něhož lze platně uzavřít zástavní smlouvu k zajištění budoucí pohledávky (pro platnost smlouvy není rozhodné, zda budoucí pohledávka skutečně vznikne), samotné zástavní právo však vznikne až okamžikem, kdy vznikne zajišťovaná pohledávka (byť zpětně, s pořadím ke dni, kdy byly splněny formální podmínky pro vznik zástavního práva).

NS tedy předepisuje dvě podmínky vzniku zástavního práva – platnou smlouvu a vznik pohledávky, kterou zajišťuje. „Nelze se zcela ztotožnit s názorem, že zástavní právo na základě platné zástavní smlouvy vzniká až okamžikem vzniku zajišťované pohledávky. Naopak se domníváme, že zástavní právo jako takové existuje, jsou-li splněny podmínky jeho vzniku dle ustanovení § 1316 – 1319 OZ. V případě podmíněného dluhu se však nemůže do doby splnění podmínky a splatnosti pohledávky prosadit uhrazovací funkce zástavního práva.“

Jak dále Benda ve svém návrhu uvádí, pokud by platil názor Nejvyššího soudu, že zajišťovaná pohledávka (a tedy i zástavní právo) vznikla až po zahájení insolvenčního řízeni (resp. prohlášení konkursu), nelze věřiteli přiznat ohledně takového zástavního práva v insolvenčním řízení právo na uspokojení ze zajištění (resp. oddělené uspokojení), neboť nabytí práva na uspokojení ze zajištění je po zahájení insolvenčního řízení vyloučeno (ust. § 109 odst. 1 písm. b) IZ). Výstavce finanční záruky by tak nemohl získat právo na uspokojení ze zajištění k regresním pohledávkám z titulu plnění místo dlužníka, pokud k plnění by k plnění došlo až po zahájení insolvenčního řízení. „Tíživost problému pro vystavitele bankovní záruky by spočívala v tom, že ačkoli by si ti zřídili zástavní právo k regresním pohledávkám, které jim mohou v budoucnu vzniknout za dlužníkem, samotná regresní pohledávka vůči dlužníku vzniká zpravidla až po zahájení insolvenčního řízení. Z pochopitelných důvodů teprve tehdy věřitelé zpravidla využijí bankovní záruky a požadují po bance splnění dluhu dlužníka.“ Výstavci záruky by přitom nebyli schopni v době, kdy rozhodují o vystavení finanční záruky či ručení, s dostatečnou mírou jistoty předvídat, zda hrozí, že se ekonomická situace dlužníka zhorší natolik, že proti němu bude zahájeno insolvenční řízení. V jejich prospěch zřízené zástavní právo nebo jiné obdobné zajištění a vědomí jeho pozice a pořadí v případném insolvenčním řízení by ztrácelo smysl. Jak uzavřel NS, jejich zástavní právo platně nevzniklo, přestože byla zástavní smlouva platně sjednána a zástavní právo bylo zřízeno (zapsáno do katastru nemovitostí či rejstříku zástav) před zahájením insolvenčního řízení.

Mohlo by vás zajímat

Výstavce záruky může přihlásit podmíněnou pohledávku pro případ, že bude muset za dlužníka, vůči němuž bylo právě zahájeno insolvenční řízení, plnit jeho věřiteli, přestože prozatím plnit nemusel. Výstavce záruky by tak sice mohl uplatnit regresní pohledávku v insolvenčním řízení, a to i za předpokladu, že (podle slov NS) nevznikla, nebo vznikla až po jeho zahájení, nebylo by mu ale poskytnuto výhodnější postavení zajištěného věřitele, které by měl, pokud by k plnění věřiteli dlužníka došlo již před zahájením insolvenčního řízení. „V praxi by tak mohlo docházet k nedůvodnému zvýhodnění těch zajištěných věřitelů, jejichž pohledávky vznikly dostatečně včas, a diskriminaci věřitelů, kteří svou budoucí pohledávku v dobré víře zajistili v souladu s právními předpisy, třeba i jako první. V insolvenčním řízení by jejich pořadí a postavení ztratilo jakýkoli smysl bez jejich zavinění (postavení výstavce záruky fakticky záleží na vůli věřitele dlužníka a jeho rozhodnutí, kdy vyzve výstavce záruky k plnění, přičemž impulsem pro výzvu může být právě zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníku),“ pokračuje dále poslanec. Pokud by se mělo vycházet z výkladu NS, uvedené může mít v praxi vliv nejen na postavení věřitele, ale rovněž v dalších případech. „Řešení pak spočívá v navrhovaném znění, kdy bude v předmětných ustanoveních pro vyloučení pochybností uvedeno, že i věřitel podmíněné nebo budoucí pohledávky se považuje z hlediska uspokojení ze zajištění za zajištěného věřitele se všemi z toho plynoucími právy,“ uzavírá poslanec.

„Ministerstvo spravedlnosti si je vědomo praktických problémů, které by vznikly v případě, že by se judikatura soudů ustálila na právním názoru obsaženém ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4340/2011,“ píše se v zamítavém stanovisku MS, které má Česká justice k dispozici.

„V současné době se ovšem jedná o ojedinělé rozhodnutí, které je nadto postavené na právním názoru, který není nejen pragmatický, nýbrž ani široce akceptovaný odbornou veřejností. Ministerstvo spravedlnosti se domnívá, že není úlohou zákonodárství měnit právní závěry ojedinělých a nepřesvědčivých rozhodnutí nejvyšších soudních stolic. Je naopak úlohou soudní moci verifikovat a případně revidovat již vyslovené závěry, a to i v kontextu diskuse odborné veřejnosti.“

Problematičnost právního názoru Nejvyššího soudu v citovaném rozhodnutí nadto vychází z výkladu obecného práva občanského. Novelizací insolvenčního práva by tak došlo pouze k legislativnímu aprobování závěrů citovaného rozhodnutí, míní MS.

Dušan Šrámek