Ústavní soud (ÚS) se 9. srpna patrně vyjádří ke zpětnému doplacení peněz, o které soudci přišli kvůli dlouhodobě sníženému koeficientu pro určení mezd. Soudce zpravodaj Vladimír Sládeček svolal veřejné vyhlášení očekávaného nálezu. Stížnost směřuje proti části diskutovaného verdiktu Nejvyššího soudu z roku 2014. Podal ji loni v březnu Okresní soud pro Brno-venkov, za který jednal tehdejší předseda Petr Jirsa.
Nejvyšší soud průlomově přiznal soudkyni z Brněnska dorovnání platu, a to jednak kvůli nesprávně vypočítané platové základně, jednak kvůli dlouhodobě sníženému násobku pro určení soudcovských mezd. Na základě verdiktu vznikl totožný nárok také dalším soudcům a žalobcům. Vládě se nakonec podařilo dohodnout s většinou na kompromisním dorovnání platů, a omezit tak rozpočtové výdaje, které by si jinak verdikt vyžádal.
Podle dohody soudci dostali peníze za léta 2012 až 2014, o něž přišli kvůli nesprávně vypočtené platové základně, nikoli však peníze pozbyté kvůli tomu, že jim zákonodárci nepřiznávali trojnásobek základny. Podle údajů z loňského června stát vyplatil soudcům a žalobcům dohromady zhruba 1,17 miliardy korun. Dohodou ušetřil asi čtyři miliardy.
Jakékoliv rozhodnutí ÚS se zřejmě dotkne jen soudců, kteří nepřistoupili na dohodu – jde o jednotky procent z jejich celkového počtu. Stížnost se navíc týká jen peněz, o které soudci přišli kvůli dlouhodobě sníženému koeficientu pro určení mezd. Nezabývá se statistickým údajem, který stát chybně používal pro stanovení platové základny.
Čtěte také: Dohodu přijme většina soudců a státních zástupců, někteří ji ale označili za vydírání
Mohlo by vás zajímat
Podle stížnosti měl Nejvyšší soud více zvažovat, zda neexistuje veřejný zájem, který by převážil nad právem na zpětné doplacení platu soudců. Stížnost, na jejíž formulaci se podílelo ministerstvo spravedlnosti, poukazuje na starší nález ÚS, který se v minulosti proti zpětnému doplacení postavil s vysvětlením, že je třeba zklidnit atmosféru a zmírnit napětí vyvolané nepředvídatelnými zásahy do rozpočtu.
Jirsovu stížnost měl původně řešit jeden ze tříčlenných senátů ÚS, nakonec ji převzalo plénum. Jednak kvůli závažnosti věci, jednak kvůli tomu, aby mohl celou problematiku platů v justici přibližně po 15 letech uzavřít nález pléna, který má vyšší závaznost.
K řízení o stížnosti se neúspěšně chtěli jako účastníci připojit tři soudci, kteří vedou platové spory se státem. Podle ústavních soudců však nelze zákon vykládat natolik extenzivně, aby status účastníků před ÚS získali aktéři všech dosud neskončených sporů se srovnatelným předmětem řízení. Pro soudce je prý podstatné to, jaký právní názor nakonec ÚS zaujme – poté jím mohou argumentovat ve své kauze. Nepotřebují k tomu status vedlejších účastníků řízení.
