Co soudy řeknou, musí platit, i když to ne vždy musí být přijímáno jako skvělé či správné, říká v druhé části rozhovoru pro Českou justici soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. V souvislosti s přijímáním regulačních daňových zákonů vyjadřuje obavu, že dochází k zásadnímu vychýlení rovnováhy mezi mocí státu a autonomií jednotlivce. „Uvědomme si, že přehled, který stát získá sledováním majetkových poměrů podnikatelů pomocí takových opatření jako kontrolní hlášení a elektronická evidence tržeb, se v dalším kroku dá využít zcela legálně – prostým schválením navazujícího zákona – k zavedení třeba prohibitivních majetkových daní, sektorových daní, selektivních daní z příjmů atd.“
V první části našeho rozhovoru jste se pozastavil nad tím, jak snadno byla prosazena opatření jako kontrolní hlášení a elektronická evidence tržeb. Není to součástí širšího trendu rozmělňování a tunelování klasických, skutečných základních práv? Myslím tím vlastnictví, obecnou svobodu dělat, co chci, právo na soukromí a podobně. Nedostává zrovna právo na nerušené vlastnictví majetku na frak?
Obávám se, že dochází k zásadnímu vychýlení rovnováhy mezi mocí státu a autonomií jednotlivce. Uvědomme si, že přehled, který stát získá sledováním majetkových poměrů podnikatelů pomocí takových opatření jako kontrolní hlášení a elektronická evidence tržeb, se v dalším kroku dá využít zcela legálně – prostým schválením navazujícího zákona – k zavedení třeba prohibitivních majetkových daní, sektorových daní, selektivních daní z příjmů atd. Opravdu tohle chceme? Opravdu je potřeba potírat daňové úniky tak zásadní hodnota, že dovolíme, aby nás stát takto majetkově obnažoval a potenciálně ohrožoval? Dá se státu ve Střední Evropě s jejími historickými zkušenostmi natolik věřit, abychom se nebáli zneužití téhle nově vznikající datové báze? Jsme si jisti, že klid a mír, solidní ochrana lidských práv a vcelku slušně fungující stát, jichž si přes dvě desetiletí v Česku užíváme, potrvá i nadále? Jako politolog se zájmem o moderní historii si odpovídám jednoznačně, že ne. Proto doporučuji velkou ostražitost, pokud státu svěřujeme svá intimní data. Nevíme, co se s nimi může stát.
A považme, že to není vše – že dochází k jakési kumulaci špiclovských opatření. Kontrolní hlášení (KH) a elektronická evidence tržeb (EET) přicházejí do světa, v němž se státy snaží čím dál více omezit přípustnost používání hotovostních peněz, prolamovat bankovní a jiná tajemství (advokátní apod.) a smazávat informační čínské zdi mezi úřady a jinými subjekty disponujícími údaji o nejrůznějších majetkových hodnotách jednotlivců. Bojím se, aby se tímto vývojem vlastnictví majetku nestalo chimérou, v podstatě závislou na blahovůli státu. Je-li majetek jen v takové formě, že jej stát může účinně a rychle kontrolovat, není nic snazšího než se jednoho dne rozhodnout, že jej třeba třetinu zabaví. Odepíše jedním kliknutím elektronické peníze z účtů u bank, k nimž má online přístup, neboť jiné peníze neexistují, a je to. Udělá to třeba přes nyní zaváděný centrální registr účtů, u něhož není nic jednodušší než časem odstavit Českou národní banku od jeho správy a přidat do systému jednu vcelku jednoduchou softwarovou funkcionalitu – třeba „nucený převodní příkaz“. Věřím v to, že vlastnictví je jednou ze základních podmínek svobody. A my se blížíme k poměrům, že vlastnictví se stává daleko více podmíněným a nejistým než kdykoli v dějinách moderní doby, s výjimkou obou totalitních režimů 20. století.
Nemohou ale přeci jen přínosy, které evidence má, převažovat nad tím, před čím varujete?
Chápu, že u určitých evidencí majetku, například katastru nemovitostí, přínosy výrazně převažují nad riziky zásahu do soukromí, neboť takový registr poskytuje významnou míru právní jistoty o vlastnických vztazích a týká se věcí, které jen tak nepřehlédnete a z České republiky neodnesete. Ale u peněz a obchodních transakcí je právě jejich jistá anonymita a roztříštěnost evidencí, jež se jich týkají, zárukou, že majetek nebude tak jednoduché lidem sebrat. Proto například nerad vidím postupné omezování hotovostních peněz.
Nedají se ale tato opatření logicky vysvětlit snahou státu zabránit daňovým podvodům či praní špinavých peněz?
Nebrojím proti přiměřeným opatřením proti praní špinavých peněz či na ochranu před financováním terorismu, a asi je i rozumné posilovat mezinárodní výměnu informací v daňových věcech. Ale má se jednat o opatření pokud možno cílená, selektivní, zaměřená tam, kde už existuje jakési prvotní podezření z něčeho nekalého. Myslím, že daleko lepší cestou než používání brutálních necílených metod typu KH či EET je v boji proti daňovým podvodům posílení zpravodajských prvků v práci správců daně. To znamená mít informace z prostředí, z ekonomiky, v níž se transakce odehrávají, sledovat u firem signály naznačující, že se mohou účastnit podvodů, a případně v konkrétních situacích použít prostředky trestního práva, tedy odposlechy, sledování lidí i toku peněz a podobně.
Jak se díváte na povinnost firem ručit za odvedenou DPH svých obchodních partnerů?
Fungování systému DPH v rámci Evropské unie, ale i to, co se s DPH děje v čistě vnitrostátních vztazích, je nepochybně velký problém s významnými fiskálními dopady. DPH je zkrátka fiskálně klíčová daň, a bohužel, není až tak těžké na ní podvádět. Někdy je to až nesnesitelně jednoduché. Prvotní příčinou podvodů je vysoká sazba této daně – podaří-li se vám ji neodvést, ušetříte u základní sazby pětinu ceny zboží či služby pro konečného spotřebitele. To je motivace jako hrom zejména tam, kde na trhu prodáváte jakousi „komoditu“, tedy zboží se standardními předem specifikovanými vlastnostmi, u jehož prodeje soutěžíte hlavně cenou. Ale s ohledem na fiskální nenasytnost dnešních západních států není reálné sazby DPH významně snižovat.
A pokud se Vám podaří předstírat mnohamilionový byznys založený na dovozu něčeho levného, přepracování této komodity u nás a vývozu s vysokou přidanou hodnotou, můžete se opravdu z ničeho stát velmi rychle multimilionářem, a to na úkor státní pokladny, která Vám za nic vyplatí hotové peníze na nadměrném odpočtu.
Takže příčinu podvodů stěží vyléčíme; za současného stavu věcí zbývá jen zmírňovat následky. Možná pomůže zavedení všeobecného reverse charge – otázkou ovšem je, zda se nám „missing tradeři“ u řetězových podvodů nepřesunou z počátečních fází prodejních řetězců na jejich konce.
Bez institutů typu daňového ručení za některé obchodní partnery se tedy asi neobejdeme ani dnes, ani v budoucnu, neboť zkrátka mohou v určité míře motivovat k větší obezřetnosti. Nepřeženeme-li to s jejich přísností a rozsahem, tj. budete-li ručit jen za obchodní partnery, s nimiž jste přímo obchodoval, a o nichž jste si tedy mohl aspoň rámcově něco málo zjistit či se jich alespoň zeptat, jak na tom jsou, umím s tím žít. Považuji to za méně invazivní nástroj než „Velkého bratra“ v podobě KH a EET.
Nedostávají se některé zákony, například o prokázání původu majetku, do kolize s ústavním právem na vlastnictví majetku?
U prokazování původu majetku se při přípravě návrhu zákona podařilo aspoň prosadit, že nemůže mířit do minulosti, protože zkrátka retroaktivita by zde byla v naprostém rozporu se základními principy právního státu.
Zůstává nicméně problém u osob, které nejsou povinny vést účetnictví či jiné evidence svých příjmů (například lidé, kteří nejsou podnikateli) – u nich je třeba v případech, kdy správce daně bude mít podezření na to, že jejich majetkové poměry neodpovídají přiznaným příjmům, být velmi obezřetný při vyžadování důkazů, že svůj majetek nabyli legálně. Protože až na výjimky nemáte povinnost prokázat, že to, co máte, máte legálně. U majetku se vyvratitelně presumuje, že pokud jej máte, nabyl jste jej legálně. Tento zákon uvedenou zásadu v poměrně významné míře prolamuje.
A pak je zde penále ve výši 50% či dokonce 100% u těch poplatníků, u nichž bude nevysvětlený nepoměr mezi majetkem a deklarovanými příjmy shledán. Ve světle judikatury ESLP i rozšířeného senátu našeho soudu, že daňové penále je trestem (kauza Odeř Agrar, 4 Afs 210/2014–57), vyvstane jistě otázka proporcionality takové sankce.
Ale nechci předbíhat, uvidíme, v jaké podobě bude nakonec prokazování původu majetku schváleno, a hlavně, jak rozumně bude v praxi finančními úřady aplikováno. Třeba to nebude taková hrůza.
Myslíte, že excesům při prokazování původu majetku mohou zabránit správní soudy? A jak vůbec vidíte jejich roli v dnešním chaotickém právním systému?
Opravdu v tuto chvíli nejsem schopen říci, jaký dopad nová úprava prokazování majetku mít a s jakými problémy se u ní setkáme. Závisí to na konkrétní schválené podobě zákona a možná ještě více na rozumu správců daně při jeho interpretaci. Často je to tak, že příliš rázná, excesivní či účelová interpretace zákona správním orgánem vede k jakémusi „protiúderu“ ze strany správních soudů.
Soudy obecně a správní soudy zvláště jsou silné tam, kde je zákon nejasný nebo kde je třeba jej vykládat v souladu s právem vyššího řádu, zejména v souladu s ústavním pořádkem nebo eurokonformně. Ale když do zákona někdo explicitně napíše třeba, že správce daně může poplatníka zastřelit, uzná-li to za vhodné, jediné, co soudci obecného soudu zbývá, je předložit takový zákon Ústavnímu soudu s návrhem na jeho zrušení pro fatální rozpor s ústavním pořádkem, a jen doufat…
Na druhé straně právě současný právní „chaos“ – tedy to, že právo má více zdrojů (národního zákonodárce, nadnárodního zákonodárce, judikaturu vysokých i mezinárodních soudů aj.) a že se jeho konkrétní ustanovení často mění, vytváří i pro obecné soudy příležitost vnášet do systému řád založený na principech, zásadách, obecně sdílených hodnotách, na rozumu a spravedlnosti. A navíc soudy a soudci mají takové postavení, že mohou, a mají mít rozvahu a vystříhat se populismu. Nenaskakovat nadšeně na měnící se politické či jiné nálady ve společnosti a naopak střízlivě a důsledně hájit pár jednoduchých a osvědčených hodnot – správní soudy konkrétně mají dbát o právní jistotu a předvídatelnost práva, chránit autonomii jednotlivce, bránit libovůli správních orgánů a vést je k racionalitě jejich postupů.
A samozřejmě, co soudy řeknou, musí platit, i když to ne vždy musí být přijímáno jako skvělé či správné. I soudy a soudci se mýlí, jsme jen lidé s omezenými schopnostmi. Proto myslím, že rozhodnutí soudů musí být respektována, a důsledně vynucována, nejsou-li respektována dobrovolně, ale že zároveň také mají a mohou být kritizována a široce diskutována. Nepovažuji za ostudu, když soudce právě na základě veřejné kritiky a diskuse shledá, že jeho názor má trhliny; sám jsem to v praxi vícekrát ve vlastních kauzách zažil. Právo je diskurs a soudce podle mého přesvědčení je aktérem diskursu, nikoli jakousi posvátnou sfingou, která se tváří, že je neomylná.
Říkáte-li, že rozhodnutí soudů mají být respektována, a vynucována, nejsou-li plněna dobrovolně, chci se zeptat na váš názor na aktuální vývoj kolem exekučního tarifu. Ministr spravedlnosti přišel s vyhláškou o snížení exekutorského tarifu, exekutoři tvrdí, že se tím dostanou do ztráty. Jsou přitom povinni přijmout jakoukoli, i bezvýslednou exekuci, a vykonávají přenesenou působnost státu. Není i takový postup, byť je v pravomoci ministra spravedlnosti, protiústavním zásahem do majetkových práv?
Nechci si hrát na všeználka a kategoricky prohlašovat, že ta či ona změna exekutorského tarifu povede k tomu či onomu neblahému výsledku. Exekucemi se v praxi nezabývám. Nicméně je mimořádně důležité pro fungování právního systému jako celku, aby exekuční tituly byly efektivně vymahatelné. Jinak řečeno, aby se lidé báli své vykonatelné povinnosti neplnit.
V obecné rovině je proto podle mého jasné, na jakých zásadách mají pravidla odměňování exekutorů stát. Mají být taková, aby se exekutor, který vykonává svou funkci v souladu se zákonem a s péčí řádného hospodáře, zpravidla, za běžných okolností, solidně uživil, a tedy aby měl silnou motivaci svou práci dělat kvalitně a efektivně. Exekutor jistě nemá právo na bezpodmínečný ekonomický úspěch, chraň pánbůh! Musí obstát v konkurenci a snášet, jako každý podnikatel, že jsou léta tučná a léta hubenější. Ovšem nijak mě neuráží, pokud bude kvalitní exekutor vydělávat stovky tisíc či třeba i milióny korun měsíčně. K takovým příjmům se větší exekutoři mohou bez problémů dostat, provádějí-li tisíce či desítky tisíc exekucí ročně. Velký exekutorský úřad je firma s desítkami zaměstnanců, mnohamilionovými obraty a obrovskou administrativní agendou. Šéf či přesněji řečeno majitel takové firmy si zaslouží částky, o nichž jsem mluvil, protože osobně odpovídá za veškeré závazky úřadu a musí jeho práci dobře zorganizovat. Takže snižovat tarif jen proto, že příjmy exekutorů jsou v průměru obstojné, nepovažuji za rozumné. Exekutor má více odpovědnosti a více administrativní a provozní agendy než samostatný advokát, a dokonce asi o něco více i než běžný notář. Proto je logické, že průměrný příjem exekutora bude mezi právnickými profesemi patřit k těm lepším. Pokud tarif příliš snížíme, projeví se to v kvalitě provádění exekucí a potažmo ve vymahatelnosti práva. Děsím se v této souvislosti návratu někam do 90. let minulého století, kdy exekuční titul byl cárem papíru. Přidušení exekutorského stavu nepřiměřeným zásahem do tarifu by k tomu mohlo vést.
Ale co s těmi bezvýslednými exekucemi?
Nejprve je třeba věci důkladně promyslet, než u bezvýsledných exekucí provedeme nějaký neuvážený krok. Oprávnění dávají návrhy na exekuce na povinné ze dvou hlavních důvodů – za prvé proto, že věří, že z nich něco vymůžou. Existuje však i druhý důvod – návrhy se podávají i v případech, že oprávněný ví, že s největší pravděpodobností nic nevymůže, neb povinný nic nemá (třeba proto, že už má na krku deset jiných exekucí). Oprávnění takové návrhy podávají hlavně z daňových důvodů, protože zásadně teprve poté, co pohledávku neúspěšně „proženou“ exekucí či insolvenčním řízením, ji mohou daňově odepsat. Takže možná by bylo nejlepší se pokusit o změnu zde a podstatnou část neúspěšných exekucí od exekutorů takto předem „odklonit“. A teprve pokud by to nestačilo, bylo by na místě se zamyslet nad dalším zvýšením odpovědnosti oprávněného za výsledek exekuce.
Nutit exekutory od oprávněných povinně vybírat zálohy na náklady exekuce a ty si povinně ponechávat, pokud bude exekuce neúspěšná, nepovažuji za šťastné – proč by si exekutoři nemohli i v tomto konkurovat a třeba mít vůči velkým oprávněným, kteří jim stabilně přinášejí nové a nové pohledávky, a tedy nové zakázky (například bankám vymáhajícím nesplacené úvěry), nastaveny výhodnější podmínky? Rabaty a množstevní slevy nepovažuji za nic nemravného ani v oblasti exekucí, je-li v podstatné míře postavena na konkurenci mezi exekutory. A ta má být zachována, včetně například neexistence teritoriálních omezení jejich činnosti, neboť zkušenost posledních 15 let zkrátka ukazuje, že i v oblasti exekucí konkurence vede, tak jako kdekoli jinde v ekonomice, k efektivitě a komfortu pro „zákazníky“ (kterými jsou oprávnění).
Mimochodem – princip konkurence, neexistence teritoriálních omezení a relativně vysoký počet exekutorských úřadů, včetně toho, že jsou stále některé úřady neobsazeny, třebaže se výběrová řízení na ně vypisují, brání „zapouzdření“ exekutorského stavu, a umožňují, aby do tohoto byznysu i dnes vstupovali noví lidé, třeba mladí advokáti, kteří chtějí zkusit něco jiného než advokacii. Ano, zlatá doba prvních let po roce 2001 je u exekucí již pryč. Nicméně i z úřadu sídlícího v malém okresním městě daleko od Prahy dokáže šikovný a pracovitý exekutor vybudovat firmu s celostátním dosahem a obrovskými obraty. A tak to má být. Svět má být otevřený a dávat schopným lidem šanci se prosadit.
Dušan Šrámek
