Zamítavé stanovisko k ústavní stížnosti Nejvyššího správního soudu přijala vláda ČR. Ten se domáhá zrušení příslušného ustanovení insolvenčního zákona, podle něhož může předseda soudu určit incidenční spor jinému soudci, než to vyplývá z rozvrhu práce. „Vláda má za to, že návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou a navrhuje jeho odmítnutí. V případě, že Ústavní soud neshledá nedostatek aktivní legitimace či jiný důvod pro odmítnutí návrhu, pak vláda s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud návrh na zrušení napadeného ustanovení zamítl,“ konstatuje materiál, který má Česká justice k dispozici.
Nejvyšší správní soud v průběhu řízení o kárné odpovědnosti soudce Krajského soudu v Ostravě Aleše Volného dospěl k závěru, že ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s právem na zákonného soudce, a dále též s principem nezávislosti soudní moci obsaženým v čl. 81 Ústavy, jakož i s principem soudcovské nezávislosti. Nejvyšší správní soud proto předmětné kárné řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Napadené ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona stanoví možnost předsedy insolvenčního soudu přikázat (v případě hrozících průtahů) projednání a rozhodnutí incidenčního sporu jinému soudci v rámci insolvenčního soudu.
Neexistuje aktivní legitimace
Jak vyplývá ze stanoviska, vláda v prvé řadě považuje za nutné vznést otázku aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu ze strany navrhovatele, tedy NSS. „Je však sporné, zda je v daném kárném řízení nutná aplikace ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. Jinými slovy, zda napadené ustanovení musí být ve věci nevyhnutelně a bezprostředně použito, když tato se vyčerpala právě přidělením incidenčního sporu konkrétnímu soudci, jejich aplikace dopadá právě na přidělování kauz a nejedná se ze strany Nejvyššího správního soudu o otázku instančního přezkumu.“
Kárně obviněný se hájí absencí povinnosti dané případy řešit, a to právě s ohledem na možnou protiústavnost napadeného ustanovení, dle kterého mu byly kauzy přiděleny. Tato úvaha ale podle názoru vlády vadná. Bez ohledu na fakt, zda dotyčný je či není zákonným soudcem, nelze bez dalšího ospravedlnit jeho neodůvodněnou procesní nečinnost ve věci. Stejně by nečinnost nebyla přípustná za situace, kdy by soudu došlo (jiné) zjevně neprojednatelné podání (např. s ohledem na místní či věcnou nepříslušnost), vůči němuž by ze samotné povahy věci (rovněž) nebyl zákonným soudcem. Soud se s danou věcí vždy musí procesně vypořádat tak, aby ve věci nevznikaly průtahy, tedy v žádném případě nemůže být odezvou prostá nečinnost, např. s ex post vyjádřenou protinámitkou, že není zákonným soudcem v projednávané věci, pokračuje vstanovisko. Otázka zhodnocení procesní neodůvodněné nečinnosti jakožto kárného deliktu proto nezávisí na posouzení ústavnosti § 160 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť – což platí obecně – rozhodovací činnost soudu se musí projevovat v konkrétních procesních úkonech, nikoliv toliko v subjektivních myšlenkových pochodech soudce, jejichž reálným adresátem není účastník řízení ani jiný orgán. „Potom platí, že nejen v případě, kdy soudce zaujal vůči věci přidělené věci mentální rezervaci, nýbrž dokonce i v situaci, kdy by soudce naopak předloženou věc odborně náročnou intelektuální činností (studium judikatury, rešerše apod.) v rovině myšlenkové skutkově a právně „vyřešil“, aniž by však své rozhodnutí procesně vyjevil, se může jednat o případ neodůvodněných průtahů z hlediska kárného soudu.“
Rozhodování o kárném deliktu je dle názoru vlády možné činit zcela bez ohledu na ústavnost napadeného ustanovení. Samotná otázka jeho ústavnosti není pro kárný soud rozhodná, pokud je posuzována procesní neodůvodněná nečinnost soudce v kontextu namítané vnitřní výhrady vůči předchozímu procesnímu postupu. „Vzhledem k výše uvedenému by proto měl být návrh odmítnut jako podaný osobou zjevně neoprávněnou.“
Přidělení věci nesmí být ad hoc
Na úvod svého věcného vyjádření vláda konstatuje, že insolvenční zákon vychází ze zásady jednotnosti insolvenčního řízení před jediným soudem, který je tak příslušný i k projednávání a rozhodování insolvenčních incidenčních sporů. Normativní promítnutí této zásady představuje ustanovení § 160 odst. 1 insolvenčního zákona.
Tímto pravidlem je sledována hospodárnost a rychlost insolvenčního řízení. Z tohoto obecného pravidla, však zákon předpokládá výjimku v ustanovení § 160 odst. 2. V zájmu zajištění rychlosti insolvenčního řízení, ve výjimečných a individuálních případech, kdy by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu jinak příslušným soudem mohlo vést k průtahům, je předseda insolvenčního soudu povinen tento incidenční spor přikázat jinému soudci insolvenčního soudu. „Účelem ustanovení je zajistit rychlost a hospodárnost řízení všude tam, kde by jich nebylo dosaženo v řízení před insolvenčním soudem. Pravidlo proto ukládá předsedovi insolvenčního soudu povinnost přikázat věc jinému soudci insolvenčního soudu, jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu insolvenčním soudem mohlo vést k průtahům. Smyslem ustanovení je tedy v individuálních, odůvodněných a výjimečných případech předejít průtahům v insolvenčním řízení a zajistit rychlou a účinnou ochranu práv jeho účastníkům a tím zajistit jednu složku práva na spravedlivý proces.“
Jak dále stanovisko uvádí, ani v takovém případě nesmí docházet ke svévolné manipulaci s věcí, tedy k přidělování incidenčních sporů ad hoc s cílem (v krajním případě) ovlivnit samotné rozhodnutí. Naopak, přidělení věci by mělo být provedeno předvídatelně.
Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Námitka rozporu s rozvrhem práce musí být uplatněna včasně, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly účastníku řízení známy. „Lze tedy souhlasit s navrhovatelem, že existence pravidel, jimiž je ex ante obecně určen případ k soudu a soudci, je důležitým atributem zmíněných ústavních kautel. Nelze však již souhlasit, že by napadené ustanovení bylo s tímto požadavkem v rozporu, neboť napadené ustanovení aplikaci apriorních, seznatelných a veřejně přístupných pravidel stanovených rozvrhem práce nevylučuje.“
Jak dále vláda uvádí, ustanovení § 160 odst. 2 již samo svou konstrukcí řeší napětí mezi dvěma ústavně zaručenými právy (právo na rychlé a efektivní vyřízení věci, právo na zákonného soudce), přičemž dává průchod oběma subjektivním právům (ústavním hodnotám) v maximální míře (praktická konkordance). Naznačený ústavně konformní výklad napadeného ustanovení přitom zdaleka nejde nad rámec samotného textu zákona či dokonce proti němu, tedy se ani neblíží jisté prahové hranici mezi možností ústavně konformního výkladu a nutností zrušení pro protiústavnost. Nepřípadně potom navrhovatel hovoří o „neomezené diskreci“ předsedy soudu, neboť právě takový výklad nerespektuje klíčové interpretační metody a je na samém okraji možných výkladových variant.
Ústavní soud již jednou návrh zamítl
Stanovisko rovněž připomíná, že v samotném návrhu NSS je zmíněno usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/15 ze dne 9. 2. 2016. V daném usnesení byl návrh na zrušení totožných ustanovení insolvenčního zákona jako v nyní projednávaném případě odmítnut z důvodu nedostatku aktivní legitimace navrhovatelky. „Z výše uvedeného je možno učinit závěr, že i dle nedávného rozhodnutí Ústavního soudu je možné napadené ustanovení vykládat ústavně nekonfliktním způsobem. Předložený návrh neobsahuje žádné nové skutečnosti, které by naznačený výklad překonávaly. Pro problematiku zkoumanou nyní se nabízí závěr, že o apriorním „systémovém“ porušení práva na zákonného soudce nelze hovořit ve vztahu k napadenému ustanovení v abstraktní rovině, nýbrž nanejvýš s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednotlivého případu.“ Obdobně se stanovisko vypořádává i s argumentací kárného senátu NSS vůči judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Z ní plyne, že oprávnění soudního funkcionáře přerozdělit soudní agendu, tj. přidělit konkrétní věc jinému soudci než tomu, kterému byla původně svěřena, není jako takové v rozporu s Úmluvou. „Tento postup nicméně musí být založen na dostatečně jasných, transparentních a předvídatelných pravidlech, aby se tak zamezilo svévoli či zdání svévole ze strany příslušného soudního funkcionáře.
Z hlediska Úmluvy se tedy nejeví jako problematické samotné oprávnění předsedy soudu přerozdělit soudní agendu (ať už podle insolvenčního zákona, nebo v dalších situacích), ale stav, kdy v konkrétních vymezených případech chybí jasná, transparentní a předvídatelná pravidla takového postupu.“
Závěrem stanovisko uvádí, že vláda má za to, že návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou a navrhuje jeho odmítnutí. V případě, že Ústavní soud neshledá nedostatek aktivní legitimace či jiný důvod pro odmítnutí návrhu, pak vláda s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud návrh na zrušení napadeného ustanovení podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
Dušan Šrámek
