Je velice obtížné odhadovat, jak rozhodne Ústavní soud o návrhu kárného senátu Nejvyššího správního soudu, který podal návrh na zrušení ustanovení paragrafu 160 odst. 2 insolvenčního zákona, které dává možnost předsedovi krajského soudu přidělit incidenční spor jinému soudci v rámci insolvenčního řízení. ÚS v únoru rozhodl, že navrhovatelka, soudkyně Krajského soudu v Ostravě, nesplnila podmínky pro aktivní legitimaci k podání návrhu, a proto soudu nezbylo, než návrh odmítnout. Hlasování totiž ve věci rozhodlo poměrem hlasů 8:7, tedy o jeden jediný hlas. Řada disentních stanovisek totiž akcentovala ty samé argumenty, které ve své argumentaci použil i Nejvyšší správní soud. Vláda naopak k návrhu zaujala negativní stanovisko.

Přidělení věci příslušné předsedkyni senátu předsedkyní Krajského soudu v Ostravě proběhlo netransparentním způsobem naplňujícím znaky libovůle – byť se opírá právě o napadené ustanovení. K přerozdělení incidenčních sporů došlo „opatřením“ předsedy soudu, což napadené ustanovení, je-li vykládáno jazykově a nikoliv ústavně konformním způsobem, umožňuje. Může tak dojít k porušení práva na zákonného soudce, a právě proto se měl Ústavní soud zabývat ustanovením meritorně, vysvětlují ve společném disentním stanovisku Jaromír Jirsa a Tomáš Lichovník.

Historické zneužití

„Právo na zákonného soudce musí být vždy primárně vykládáno ve prospěch účastníka, nikoliv „ve prospěch soudu“. Příslušný předseda soudu, který svým opatřením „přerozdělí“ podle ustanovení § 160 odst. 2 ins. zák. již napadlé incidenční spory, může argumentovat tím, že tak činí v zájmu zajištění bezprůtahového průběhu řízení,“ pokračují.
Problém je podle nich v tom, že napadené ustanovení (je-li vykládáno ústavně nekonformním způsobem, či snad dokonce libovolně) výslovně předsedovi soudu neukládá, aby zajistil bezprůtahový postup v incidenčních sporech nikoliv zpětně, ale výlučně pro futuro, tedy rozvrhem práce. To se může stát buď určením rámcových pravidel rozvrhu práce pro podobné případy, anebo jeho změnou ad hoc – při větším množství napadlých incidenčních sporů souvisejících s konkrétním insolvenčním řízením. „Ostatně – taková praxe existuje u většiny insolvenčních soudů (zřejmě s výjimkou KS Ostrava) a nečiní žádné problémy. Proto jsem přesvědčen, že napadené ustanovení nejenže mělo být podrobeno meritornímu přezkumu, ale že mělo být zrušeno.“ Zákonodárci mohla být poskytnuta odpovídající lhůta, aby přijal ustanovení v novém znění, podle něhož by sice bylo možné rozdělit větší množství napadlých incidenčních sporů mezi více soudců, ale výlučně rozvrhem práce.

Čtěte také: Systém rozdělování insolvenčních případů je jako za totality, stěžuje si soudkyně

Mohlo by vás zajímat

Podle odlišného stanovisko soudkyně Milady Tomkové má přesun soudce na jinou agendu má zcela zásadní dopad do právní sféry dotčeného soudce a může v konečném důsledku vést i k zahájení kárného řízení vůči němu. To se ostatně stalo i v případě, kvůli kterému kárný senát NSS podal aktuální návrh „V prvé řadě diskreční přidělování věcí bylo hojně zneužíváno v poválečné československé historii k politickým účelům. Za druhé, ačkoliv § 160 odst. 2 insolvenčního zákona neumožňuje přerozdělení celých insolvenčních řízení, nýbrž pouze incidenčních sporů, nejde o banální záležitosti.“ Na řešení jednoho incidenčního sporu totiž může záviset, kdo ovládne věřitelský výbor či kdo bude volit nového insolvenčního správce, pokračuje soudkyně. Vůbec tak nejde o bagatelní spory.
Zvláštností insolvenčního řízení je dále skutečnost, že nejde o klasické soudní řízení sporné, v němž na opačné straně vystupuje druhý účastník, který by v jeho rámci dohlížel na to, aby byla dodržena všechna pravidla spravedlivého procesu. Tím spíše je důležité, aby pravidla pro přidělování a přerozdělování věcí v této agendě byla nastavena tak, aby nebyly ohroženy záruky spravedlivého procesu a v konečném důsledku i důvěra veřejnosti ve výkon soudní moci. „Za třetí, je to obzvláště důležité vzhledem k současnému náhledu na insolvenční řízení v České republice, které je formováno zprávami o „insolvenční mafii“ a přesunech sídla firem těsně před podáním návrhu na insolvenci do krajů s názorově spřízněnými insolvenčními soudci.“

Čertík v krabičce

Názor většiny pléna považuje za absurdní Vojtěch Šimíček. „Vychází totiž z představy, že ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona představuje jakéhosi „čertíka v krabičce“, který byl nejprve vidět, nicméně poté se všichni budeme tvářit, že o něm nic nevíme a že tu vlastně ani není, abychom nakonec zase připustili, že z krabičky může vyskočit poté, co ji někdo další otevře.“ Není proto daleko logičtější a koneckonců i jednodušší (o efektivitě a hospodárnosti řízení ani nemluvě!) přijmout skutečnost, že napadené ustanovení je přítomno v celém řízení, neboť po celé soudní řízení musí být nepochybně splněn požadavek zákonného soudce, a zodpovědět předloženou otázku jeho ústavnosti co nejrychleji tak, aby celé další řízení nebylo případně zatíženo tímto deficitem?, klade následně otázku. Jejím nevyřešením hrozí ovlivnění celého tohoto řízení a zpochybnění ústavní konformity všech učiněných úkonů.  Šimíček dokonce považuje většinou pléna přijaté usnesení je protizákonné, protože podle ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že jde-li „o rozhodnutí přijímané na základě právního názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, je přijato, jestliže se pro ně vyslovilo alespoň devět přítomných soudců.“

Čtěte také: Přidělování věcí v rámci incidenčních sporů není podle vlády protiústavní

„Rozvrh práce představuje systém obecných pravidel pro rozdělování soudní agendy mezi jednotlivá oddělení a soudce, který musí být nastaven tak, aby byl „imunní“ proti jakýmkoliv svévolným zásahům ze strany účastníků řízení, jednotlivých soudů a také vedení soudu. V neposlední řadě se totiž rozvrh práce nesmí stát ani prostředkem potenciální šikany (tzv. bossingu) anebo naopak zvýhodňování ve vztahu k některým soudcům.“ I to je důvod, proč se kárný senát obrátil na ÚS.

Soudci jako whistlebloweři

Soudkyně Kateřina Šimáčková ve svém disentním stanovisku konstatuje, že řadový účastník řízení, když v jeho věci bude rozhodovat soudce takto předsedou soudu určený, se o celé situaci mnohdy ani nedozví, a proto se nezákonnému soudci ve své věci ani nebude bránit. Důvodem arbitrárního přidělení věci ostatně může být podle ní být i zvýhodnění konkrétního věřitele, účastníka řízení, takže pak všichni (kromě spravedlnosti a ostatních věřitelů, kteří však nejsou účastníky incidenčního řízení) budou s výsledkem spokojeni.

„Na závěr dodávám, že většinové stanovisko opomíjí realitu minimálně ve třech aspektech. V prvé řadě zastávám názor, že je povinností každého soudce dbát na dodržování principu soudcovské nezávislosti a poukazovat na jeho případné porušování či ohrožení. Tím soudci nechrání primárně svá vlastní práva, ale práva stran sporu a dalších zainteresovaných osob a rovněž integritu celého systému fungování soudní moci a důvěru veřejnosti v soudnictví.“ Jak dále uvádí, většinové stanovisko však zavírá slušným a poctivým soudcům, kteří poukazují na potenciálně protiústavní způsob přidělování spisů, dveře a radí jim, aby radši uposlechli pokynu předsedy soudu a problematickým aspektům rozvrhu práce nevěnovali pozornost.

Většinové stanovisko dále předpokládá, že na veškerá pochybení při přidělování spisů poukáží případně strany sporu v řízení o ústavní stížnosti. Historická zkušenost v České republice, a nejen ta předlistopadová, však jasně ukazuje, že tato představa je naivní. Přidělování spisů a rozvrh práce je specifickou doménou soudců, do které účastníci sporu zcela nevidí. Proto je potřeba mít mezi soudci někoho (tzv. „whistleblowers“), kdo na nestandardní praktiky upozorní.

Dušan Šrámek