O žádnou reformu nejde, spíše o drobnou organizační změnu. Přesto, to, co předvedlo vedení Policie ČR v tzv. Koncepci rozvoje, má skutečně úroveň tragickou, říká v rozhovoru pro Českou justici Jaroslav Salivar, ředitel Centra bezpečnostních studií vysoké školy CEVRO Institut a v letech 2006-2011 1. náměstek ministra vnitra pro vnitřní bezpečnost. Salivar rovněž kritizuje současnou snahu orgánů činných v trestním řízení získat moc, která jim v právním státě nepřísluší. „Čtvrtá moc vedle zákonodárné, výkonné a soudní pro změnu prokurátorsko-policejní velmoc by byla prostě nepřijatelná. Zmíněný božský komplex, abnormálně vysoká míra sebevědomí, absolutní přesvědčení o vlastní dokonalosti, vyvolenosti, jediném patentu na rozum a pravdu – to nemůže končit ničím jiným, než v policejním žargonu používaným zakázkovým krejčovstvím.“
O „válce policajtů“ se zde hovořilo v minulosti již několikrát. V čem je ta současná odlišná? Má vůbec nějaké východisko?
Odlišná je v tom, že je daleko tvrdší a nechutnější. Válka všech se všemi. Do klíčových, nejen politických, ale i policejních funkcí přichází čím dál méně schopní kariéristé. Plody Bártovsko-Johnovského přístupu. Slabý, poškozený a nevýkonný policejní prezident je přes média nehorázně nařčen svým podřízeným. Kromě pár starých matadorů a odborářů se za něj nikdo nepostaví. Ať je jaký chce, měli za ním stát všichni. Nestojí. Jakou může mít vážnost? Pro tisíce slušných a poctivých policistů špatná zpráva.
Do toho státní zástupci se svým božským komplexem, přesvědčeni o vlastní dokonalosti a neomylnosti, dělají politiku. Jednoznačně se dali na stranu rebelů, aniž by jim z jejich postavení něco takového vyplývalo. Interní záležitosti byly zpolitizovány, protože se to hodí některým populistickým politickým uskupením. Pod pláštíkem velké socialistické protikorupční revoluce berou nejen lidská práva a ústavou garantované svobody za své. Média, převážně v „dobrých českých miliardářských rukou“, slouží k prosazování zájmů svých majitelů. Mediální show nemá s realitou nic společného. Je třeba urychleně zabránit další politizaci policie a státních zástupců, důsledně dodržovat zákony, kompetence, zásady podřízenosti, služební kázeň, spravedlnost a slušnost. To vše se vytrácí.
Sloužil jste jako náměstek pro vnitřní bezpečnost pod čtyřmi ministry. Jsou dnešní diskuse o policejní reorganizaci něčím novým?
Vůbec ne. Nový je styl vedení policie a ministerstva vnitra, spravedlnosti a dalších. Vždyť ono teď o žádnou reformu nejde, spíše o drobnou organizační změnu. Přesto, to, co předvedlo vedení PČR v tzv. Koncepci rozvoje, má skutečně úroveň tragickou. Když jsme v letech 2007-2008 představovali skutečnou reformu policie, byla připravená a projednána s tisíci policistů, politiků, odborníků na vnitřní bezpečnost, koalicí, opozicí, zahraničními experty, atd. Měla návaznost na celou bezpečnostní komunitu, zpravodajské služby, obecní policie. Měnilo se téměř šedesát zákonů. Vše už bylo probráno, vyargumentováno, sepsáno, publikováno (Reforma policie ČR aneb Pomáhat a chránit). Vůbec nic tedy není dnes nové. Projekt společné analytiky, informatiky a logistiky z roku 2008 nebyl v důsledku pádu vlády zcela realizován. Centrála informatiky a analytických procesů (CIAP), která zastřešila celorepublikové útvary, byla zcela nezávislá na Johnovu policejním prezidentovi. To se ovšem Věcem veřejným nelíbilo. Proč dnes, když vedení Policejního prezídia nedokáže předložit nic jiného, alespoň nepřizná, že vše projednáno a vyargumentováno už bylo, je nepochopitelné. Navíc řada dnešních poslanců u toho tenkrát seděla. I oni ztratili paměť. Je zjevné proč.
Před deseti lety žádal úspěšně o svolání bezpečnostního výboru Jan Kubice, nyní o to samé žádal Robert Šlachta. Nemáte pocit jistého „deja vu“?
Mám stále stejně špatný pocit. Před deseti lety Kubice tvrdil, že je mu bráněno ve vyšetřování. Tak přinesl do parlamentu snůšku operativních poznatků, eventuální důkazy tak byly znehodnoceny, nakonec se neprokázalo téměř nic. Dnes má Šlachta absolutní podporu vedení státního zastupitelství, může vyšetřovat, co chce, kdy chce, jak chce, nikdo ho nevyhazuje. Navíc má masivní podporu médií a řady politiků. Přes to veřejně obviňuje své nadřízené a opět běží do parlamentu si o tom popovídat. Opět zcela nepatřičný krok. Kubice se stal ministrem vnitra, a byť ve srovnání s Johnem byl bezpečnostní génius, přesto naprostý kozel, který se stal zahradníkem. A ti, proti kterým brojil a kterým před deseti lety nedůvěřoval, jsou u PČR doposud. Robert Šlachta zvolil prošlápnutou cestu. Nedivím se, že tak bezelstně a upřímně řekl, že teď se asi bude věnovat politice. Jak jinak. Šlachta dostal útvar na starost proto, že byl v rozkladu, aby začal něco dělat. Začal. Elitní virtuální realitu. Dnešní ÚOOZ nesleduje finální produkt, kterým je uznání viny konkrétní osoby, za konkrétní skutek, který je posouzen jako trestný čin. Nezáleží jim na průběhu a výsledku trestního řízení. To je prostě obrovský průšvih. Bez toho výsledku zbývá pouze mediální show, virtuální realita, která je s to nejen měnit a ničit osudy lidí, ale také vlády, politické strany, směřování země, atd. To se prostě musí změnit.
Mohlo by vás zajímat
Existuje organizační řád speciálů, pokyn policejního prezidenta. Nikde se v nich nehovoří o tom, že by měl ÚOOZ vyšetřovat korupci. Přesto má na tento druh trestné činnosti již několik let za sebou nasazeno více odposlechů než ÚOKFK. Proč to vedení policie nechalo zajít tak daleko?
Protože ti, kteří to nechali dojít tak daleko, mají máslo na hlavě. A ten útvar zjevně dělá politiku. A tak se jedni bojí zjednat si pořádek, vyžadovat plnění vlastních pokynů, trvat na normálním fungování bezpečnostního sboru, a druzí to prostě zařizují a makají. Zatím zařídili rozvrat policie a částečně celé bezpečnostní komunity, téměř zničení Generální inspekce bezpečnostních sborů (prokazatelně nejefektivnějšího orgánu činného v trestním řízení) a tak by bylo možné pokračovat.
Když nikdo nic neřídí, dělá si každý, co chce. Navíc nad všemi interními akty řízení, které upravují rozdělení kompetencí (ano, Šlachtův útvar nemá v náplni práce korupci – na to je zřízen protikorupční útvar ÚOKFK) vládne trestní řád, tedy státní zástupce, a ten může věc odejmout a přikázat ji kterémukoliv policejnímu orgánu, dokonce nařídit, aby se případu věnoval jiný vyšetřovatel v rámci útvaru. Takže ti jsou pány řízení, ti o všem rozhodují, ti pouze nenesou žádnou odpovědnost, když se někomu omylem zničí život a u jiného se omylem nepřijde na to, že ničí životy jiným. Špatné výsledky jsou vždy důsledkem špatné práce policie, dobré výsledky jsou vždy zásluhou skvělé práce státních zástupců.
Vedle toho od devadesátých let se sktruktura hrozeb vážně změnila. Je na místě společné zastřešení, samozřejmě včetně Národní protidrogové centrály. Jakékoliv vytváření speciálů, další atomizace, soukromničení, elitářství a v důsledku politizace nemůže nikdy přispět k efektivnějšímu boji s kriminalitou, zejména tou současnou moderní. Všechny druhy závažné kriminality jsou provázány a bez jednotné analytiky jsou téměř neřešitelné.
Jak v této souvislosti hodnotíte roli státních zástupců, kteří tvrdí, že Šlachta je jediný, komu důvěřují, a proto dávají citlivé kauzy jemu?
To je do nebe a ještě dále volající. To je čistočistá politika. Selektivní, na zakázku střižená spravedlnost. Navíc těch sporných kauz už byla opravdu celá řada. Čtvrtá moc vedle zákonodárné, výkonné a soudní pro změnu prokurátorsko-policejní velmoc by byla prostě nepřijatelná. Zmíněný božský komplex, abnormálně vysoká míra sebevědomí, absolutní přesvědčení o vlastní dokonalosti, vyvolenosti, jediném patentu na rozum a pravdu – to nemůže končit ničím jiným, než v policejním žargonu používaným zakázkovým krejčovstvím. Pak už se nelze vyhnout ani zahajování trestních stíhání v případech, které evidentně trestnými činy nejsou. Pak je to prostě nezvladatelná touha, potřeba, chtíč. Zdá se, že se v tomto ohledu někteří aktéři hledali, až se našli. Jenže co jiného čekat v neprávním státě, kde ministr spravedlnosti veřejně říká – soud rozhoduje o vině s konečnou platností, my, bohužel, těžko můžeme čekat, musíme si udělat předběžné závěry a na jejich základě rozhodnout (Interview ČT 24, 20.6.2016). To by ani soudruh Gottwald lépe neřekl. Není třeba dodávat, kolik životů a lidských osudů už v historii ty mylné předběžné závěry zničily. A o to přece jde. A když se kácí les, padají třísky. A když se Babišův letitý kamarád Rittig, se kterým si tyká přes dvacet let, raduje nad koncem Šlachty, pak Chovanec je slovy Babiše, které Pelikán potvrzuje, kmotr kmotrů. Proboha, kam jste nás to, soudruzi, dostali?
Jaké máte vy osobní zkušenosti se Šlachtou?
Do r. 2008 náměstek NPC a obyčejný, velmi snaživý a příjemný polda. Nedostatek odborného vzdělání doháněl přesvědčením a myslím i láskou k policii. Ta, bohužel, zjevně přerostla v lásku k moci a kariéře. Přestalo jít o odbornost a o výsledky také. Nikdy bych nevěřil, že takový srdcař dokáže nakonec rozkopat, pourážet a rozeštvat nejen celý sbor, ale téměř celý stát. Věřil jsem v jeho apolitičnost a férovost. Zjevně jsem se zmýlil. Jeho případ potvrzuje, že požadavek na maximálně pětileté působení v takto exponovaných funkcích byl naprosto opodstatněný. To se nám ovšem podařilo prosadit pouze u všech ředitelů bezpečnostních sborů v souvislosti s přijetím zákona o GIBS.
Za vás vznikla GIBS. Jak byste hodnotil její činnost a snahu vyšachovat ji z vyšetřování trestné činnosti policistů?
Podařilo se vybudovat nezávislou, výkonnou a nesmírně potřebnou instituci. Dokud kontrolovali policisté (a potažmo i ministr – viz někdejší inspekce ministra vnitra) sami sebe, byla to jenom fraška. Ostatní bezpečnostní sbory nekontroloval nikdo. Výsledky jsou jasné, prokazatelné a publikované ve výročních zprávách. Jenže ta geneticky daná nezávislost (nepodřízenost žádnému ministrovi) a zjevná apolitičnost se stávající politické garnituře nějak nehodí. Tak zničili jejího prvního ředitele a stavitele, opravdového, naprosto nepodplatitelného, výjimečně inteligentního policejního radu prvorepublikového střihu, a nasadili loutku. A myslím, že brzy zničí celou instituci, což bude obrovská škoda. Politici, jak se zdá, prostě čím dál intenzivněji nesnášejí nezávislé instituce, natož nezávislé a nepodplatitelné úředníky či příslušníky. Ať je raději hloupější, i s nějakým tím škraloupkem, hlavně, že je náš. Bude lépe poslouchat. A ta úroveň mnohde podle toho vypadá. Navíc neschopnost není hned vidět. A když už je vidět, je zejména v oblasti bezpečnosti zpravidla pozdě.
Může mít celá aféra ještě nějaké normální řešení, nebo hrozí naprostý rozvrat policie?
Normální řešení lze hledat v normálním prostředí. A v tom zjevně nejsme. Děláme ze státu firmu (a vypadá to na vykřičený dům) a jsme napůl cesty. Páni politici si vůbec nepřipouštějí, že jejich nepřijatelné chování je vzorem pro chování ostatních. Normálním řešením by byl odchod všech zúčastněných, případně jejich postavení před kárný senát. Normální řešení by bylo, kdyby předseda vlády netoleroval naprosto nepřijatelné chování některých svých ministrů. To, že s nimi udrží absurdní miliardářsko-socialistickou koalici přece za zničení zbytků politické kultury, vlastní tváře a strany či bezpečnosti a klidu občanů tohoto státu nestojí.
Není chybou vedení, že nechalo situaci dojít tak daleko? Nemělo proti revoltujícím příslušníkům zasáhnout postavením mimo službu?
Samozřejmě, že je to chyba. Naprosto nezvládli svou řídící roli, i oni jsou ti zúčastnění. To, že Robert Šlachta, byť je to škoda, neměl být v čele ÚOOZ už dávno, to je nepochybné (a nemusel přitom od PČR odcházet), stejně jako fakt, že tato drobná organizační změna měla proběhnout už dávno. Namísto navrhování už zcela zprofanovaných, samozřejmě nezasloužených a trapných generálských hvězdiček všem, ve všech sborech, většinou za nic, za loajalitu a nicnedělání, měla vláda dávno zjišťovat, co který sbor vlastně dělá, koho vlastně poslouchá, co všechno se už jako firma řídí, a co všechno už se státní a přesto soukromou firmou stalo.
Jak vnímáte vlivovou agenturu ÚOOZ mezi novináři? Není paradoxní, když o únicích z vyšetřovacích spisů hovoří ti, jejichž případy se včetně odposlechů objevují pravidelně v médiích?
Jako fakt. Integrální součást a účinná zbraň té slavné, protikorupční a korupčníky vymyšlené revoluce. Když byl nedávno brán do vazby vysoký řídící důstojník slavného, elitního, jediného důvěryhodného ÚOOZ, tak to novináře v naprosté většině nezajímalo. Proč taky, mluvčí MSZ Štěpánka Zenklová řekla, že šlo o sdělování informací z probíhajících trestních řízení nepovolané osobě, ten člověk byl obviněn ze zneužití pravomoci, přijetí úplatku, podplácení, porušení služebních povinností , hrozilo mu dvanáct let, a na tom zřejmě nic tak zajímavého nebylo. Téměř nejvážnější aféra v porevoluční historii policie. A ministr spravedlnosti byl mimořádně znepokojen, že tam vůbec GIBS zasahovala.
Lenka Bradáčová ve Dvaceti minutách Radiožurnálu dne 21. 6. doslova řekla – jeden z útvarů (myšleno ÚOKFK) používá beze zbytku elektronické trestní řízení, veškeré informace zanáší do elektronických systémů, druhý útvar proto, aby informace ochránil, tento systém nepoužívá…. A dále se logicky ptá, co bude dál, volá po věcné diskusi. Tak ta už proběhla v rámci zmíněné reformy policie před osmi lety, a to v nebývale masivním rozsahu. A výsledek byl jednoznačný. Pokud se k informacím z trestního řízení budou jednotliví policisté, státní zástupci či soudci chovat jako k vlastnímu majetku, se kterým si nakládají výhradně dle svého uvážení, tak se mafiánství v celém státě nikdy nezbavíme. Infantilní odůvodnění, že informace nikomu nedávají, protože nikomu nevěří, je k smíchu, spíše k pláči. Copak takto se dá bojovat proti terorismu či organizovanému zločinu?
Samozřejmě, že žádný systém není absolutně bezpečný, ale elektronizace trestního řízení je první krok, aby byl systém bezpečnější a funkčnější. Kdo si sáhne do elektronického zásobníku, je jednoznačně identifikován. Papír či popsanou manžetu jde ofotit a odnést beze stop, elektronickou informaci v žádném případě. Samozřejmě, když se chce. Ale ono se nechce.
Je-li bezpečnost systému založena na subjektivním názoru někoho na to, kdo je důvěryhodný a kdo není, tak to se tedy mějme na pozoru. To je neuvěřitelný způsob uvažování ve třetím tisíciletí. Co by za to všichni mafiáni světa dali. Za tak pokrokové a bezpečné nakládání s mnohdy životně důležitými a proto nesmírně cennými informacemi. A pak se tedy nedivme, že se ÚOOZ začal podobat laboratoři, kde se provádí pokusy na lidech, v demokratickém státě zcela nepřijatelné. A nedivme se, že prosaditelnost a vymahatelnost práva je v tomto státě na nízké úrovni. Zahraniční subjekty se občas mohou domoci spravedlnosti v arbitráži, ale našinci, jak se zdá, mají často smůlu. Přejme si, ať se z banánové republiky rychle vrátíme do Evropy.
Dušan Šrámek
